Scénáristi a vývojáři z BioWare ve svém volném čase nejspíš plní roli psychologů. Jinak si lze jen těžko vysvětlit, proč se člověk dokáže tolik vžít do hlavních postav ve většině jejich her. Ať už vezmete sérii Baldur´s Gate, Jade Empire, Star Wars: Knights of the Old Republic, geniální Mass Effect nebo Dragon Age: Počátky, všude jsme se jedinečným způsobem dokázali ztotožnit s hlavním charakterem. Nikoli však v Dragon Age II, kde nám Hawke k srdci za celou hru zkrátka nepřirostl (to nám víc záleželo na postavě z Neverwinter Nights). Proč? Důvodů je hned několik.
Oproti původnímu DA zde byl výrazně překopán především systém dialogů. Vaše možnosti jsou teď velice omezené a díky stylovým ikonkám vždy předem tušíte, jakou reakci vaše odpověď vyvolá. Dialogy jsou přitom skvostně napsané (a povedl se i scénář), takže je to veliká škoda. Za druhé, vaše akce již nemají takový vliv na veřejné mínění (řešeny jsou hlavně vztahy mezi členy družiny). Je v podstatě jedno, jestli si za splnění úkolu vezmete odměnu, zda budete s lidmi jednat slušně nebo zda se sem tam stanete bezcitným vrahem. Ovlivní to jen názor členů vaší party (jen těch, kteří jsou momentálně s vámi) a to je jako motivace sakra slabé. A nakonec, celý váš příběh je vyprávěn retrospektivně trpaslíkem Varricem. Chápeme, že tohle může být věcí osobního vkusu, ale nám zkrátka příliš nevyhovuje, když víme, že to, co děláme se „vlastně už stalo“.
Jak to všechno začalo
Ve hře se chopíte role člena rodiny Hawkeů (muže nebo ženy) a zpočátku máte jediný úkol: dostat svou matku, sourozence a psa do bezpečí, za zdi města Kirkwall. Z jejich domoviny, Lotheringu, prchají před vlnou Blightu. Ještě po cestě stihnete přijít o bratra, tím ovšem vaše strasti teprve začínají. V Kirkwallu totiž na vaši počest nejen, že nevybalí červený koberec, ale ani vás do města nechtějí vpustit. Musíte tak přijmout pomoc svého strýčka. Zadarmo to však rozhodně nebude…
Kompletní článek najdete na sesterském serveru GameStar
http://gamestar.cz/recenze/dragon-age-ii-velmi-krehke-vztahy-12052