Než začneme, ujasněme si pár věcí – tento článek rozhodně nechce být nějakým výkřikem o zkrácení her, abychom si mohli více užívat náš opravdový život a nemuseli zdlouhavě poslouchat příběhy jiných. Naopak, málo věcí mi udělá větší radost než pořádný děj ve hře a možnost úplně se v něm ztratit. Ostatně, proto do virtuální reality utíkáme, abychom se odreagovali a zažili něco, co těžko ve svých všedních životech potkáme.
Přesto bychom však uvítali obecné zkrácení her, jelikož si myslíme, že by je to učinilo ještě lepšími. Dnešní tituly jsou totiž dlouhé v tom špatném slova smyslu: vývojáři a kritici vytvořili v hlavách hráčů jistou představu o tom, že čím více herního času ze hry dostanou, tím je lepší. Už se dál neptají na tu správnou otázku, a místo ní chtějí vědět, „kolik z toho vymáčknu času?“. Přitom se jasně nabízí to nejdůležitější, tedy „jak se budu cítit, až to dohraju?“, ale to už hráče v této době tolik nezajímá. Tento mechanismus se dá jednoduše přirovnat k této situaci:
Kvantita nad kvalitou
Přijdete do restaurace a nezajímáte se o kvalitu jídla, ale o to, kolik ho dostanete. Je sice pěkné, že budete mít na talíři padesát omelet, když však budou prolezlé šváby, asi vám tolik chutnat nebudou. Samozřejmě chápeme, že vaše výdaje jsou omezené a těžko si můžete dovolit každý druhý den kupovat další hru, tudíž chcete ze zaplacených peněz dostat co nejvíc. Kvůli těmto myšlenkovým pochodům, které se zaměřují více na kvantitu než na kvalitu, si tvůrci pravděpodobně usmysleli, že budou donekonečna protahovat nudný příběh či do hry raději zasadí nespočet mnohdy irelevantních achievementů. To se však bohužel stává i těm lepším hrám. Uncharted 2 se nám všem líbilo a hraní jsme si užili, ke konci jsme ale možná byli i rádi, že vidíme titulky.
Zbytek článku si můžete přečíst na sesterském serveru GameStar:
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU