Act of War: Direct Action

Nemusíte tomu věřit, ale díry v časoprostoru existují. Těžko najít nějaké vědecké vysvětlení, ale důkazy jsou nesmlouvavé a jasné, zabírají celé DVD a leží na stole v redakci. Hádáte správně – Act of War: Direct Action je překvapivou směsicí herních prvků, které k nám propadly doslova z minulého století, aktuální teroristicko-politické situace a špičkového technického zpracování.

A začneme zostra: mezi nejstarožitnější a zároveň nejpochybnější součásti hry patří četné videoscény mezi jednotlivými misemi singleplayerové kampaně a také během nich. Sice připomínají kdysi oblíbená videa z Command & Conquer a je jich opravdu neskutečné množství, ale kvalita osciluje někde mezi Rodinnými pouty a maňáskovým představením, které si s pomocí dvou brambor, natvrdo uzavřeného vejce, čtyř zrníček kmínu, rozkrojené mrkve a dvojice vařeček můžete vystrojit sami.

Je to poměrně škoda, neboť právě příběh hraje v singleplayerové kampani jasný prim. Dlouhá, byť nelidskými hereckými výkony prošpikovaná videa uvádějí každou misi a dokonce i během nich je hráč často – formou „obraz v obraze“ – konfrontován s dalšími scénami. Je to tím mrzutější, že příběh sám je propracovaný, aktuální, naléhavý a přiměřeně realistický, čímž dává hře skvělý spád. Slovo „realistický“ ovšem berte s mírnou nadsázkou, platí spíše v porovnání s fantastickými příběhy, které běžné strategie nabízejí. Samozřejmě, že Washington D. C. plný nepřátelských tanků (jež sem v klidu dopravily obchodní lodě), překvapená americká armáda neschopná okamžitého zásahu a bezuzdná destrukce velkých amerických měst není ničím, co bychom za střízliva považovali za možné.

Oscara asi nedostanou

Kredit za chytlavou story zasluhuje americký autor vojensko-politických bestsellerů Dale Brown, který u nás ale není příliš známý, a tak vám musí stačit ujištění, že jde o jakéhosi Toma Clancyho chudých. Pan Brown na hře pracoval jako konzultant, a nutno dodat, že s jeho přispěním tu vykvetl příběh, jenž hráče živě vtáhne do děje. Paradoxně i přesto, že charaktery jsou až trapně ploché a s nulovým vývojem, archetypy postav jako by vypadly z filmů s Bélou Lugoshim a ochotnické výkony herců zasluhují doživotní výsměch a pohrdání, v některých případech i kriminál. Díky předvídatelným a hanebně zahraným postavám je příběh místy nevítaně průhledný, přičemž tuto mizérii zaručují zejména hlavní protagonisté – bláznivý prezident a vrchní padouch, vedle kterých je i vaše lednička Oscarovým kandidátem. Vladimír Menšík by plakal.

Jenže GameStar není kulturní revue a srovnávat místní rozevláté šmíráky z béčkových seriálů s hollywoodskou produkcí také není fér; navíc jsou videa technicky poměrně slušná. Mnohem podstatnější je hra samotná, a ta, zcela bez řečí, vynahrazuje méně podařené součásti měrou vrchovatou. Act of War obsahuje tři herní strany: speciální jednotku Taskforce Talon, americkou U. S. Army a The Consortium. V singleplayerové kampani ale vyzkoušíte jen dvě z nich (Talon a U.S. Army), jelikož zažít události z opačného pohledu, tedy optikou zlotřilého Konsorcia, není možné – vzhledem k rozsahu příběhu a obrovskému množství videosekvencí je to i pochopitelné. The Consortium figuruje v příběhu pouze jako velmi podařený záporný element a jde o v dnešní době tolik skloňované teroristy, přesněji gigantickou teroristickou organizaci, jež však není černobílou karikaturou al-Káidy a příběh sám odhalí o jejím původu a cílech mnoho zajímavého. Její zajímavý a velmi obsáhlý arsenál můžete vyzkoušet alespoň v multiplayeru či skirmish módu.

Prachy jsou až na prvním místě

Herně je Act of War po všech stránkách tradiční realtime strategií. Zdaleka nejblíže, místy snad až příliš, má k hitové Command and Conquer: Generals. Podobnost je občas až alarmující: některé jednotky jako by si z oka vypadly, každá strana má svou super-zbraň a teroristé se přesunují pomocí podzemních kanálů. Snadno bychom mohli dojít k příkrým soudům, ale za prvé je tu mnoho pokud ne přímo nového, pak alespoň specifického, a za druhé je hraní velmi zábavné, takže jakýkoli odsudek by byl čirým pokrytectvím. Kupříkladu těžba surovin (přesněji „suroviny“, jelikož kromě amerických dolarů tu nic jiného nenajdete) probíhá jak dobře známým a nijak překvapujícím způsobem – těžbou z naftových vrtů –, tak i pomocí svěže znějícího konceptu – zajímáním teroristů. Těžba ropy není nijak náročná, stačí postavit vrt, rafinerii a celý komplex přiměřeně chránit. Peníze pak neodvratně plynou do vaší pokladny, kde je obratem proměňujete v nové jednotky pro věčně hladovou válečnou mašinérii. Financovat boje lze ale i dalšími, méně obvyklými způsoby. Zmiňované zajímání teroristů je o něco složitější, zato výjimečně efektivní. V prvé řadě je nutné kriticky zranit nepřítele. Spolu s posledními zlomky zdraví opouští zaryté válečníky odvaha a přesvědčení, načež v hrůze poklekají na zem a gestem naznačují svou rezignaci (indikátorem je i jejich poblikávání, takže je vše přehledné). Pak stačí vyslat pěchotní jednotku, aby zmoženým výtečníkům nasadila klepeta, přičemž již v tento moment jste jednorázově finančně odměněni. A to není zdaleka všechno! Po transportu do cely (umístěné v nemocnici, věznici či špionážním centru) totiž každý zajatec co chvilku generuje další peníze – čím víc vězňů máte, tím více vám vydělávají. Kromě toho je možné mukla i propustit, za což vám vyklopí důvěrné informace, ve hře znázorněné krátkodobým odkrytím vybraného zahaleného místa na mapě. Mechanismus získává zvláštní příchuť zejména v multiplayeru, kdy zcela jasně víte, že protivník vaše zraněné jednotky nejen vyřadil z boje, ale dokonce mu i vydělávají! Vážit si života svých svěřenců se tu tak vyplatí citelně více než v jiných RTS – pokud zraněné vojáky nevyléčíte, možná skončí v nepřítelově kriminálu, odkud vám, sice mimoděk, budou aktivně škodit.

Drancování, ovládání a hardwarování

Svým způsobem unikátní je i fakt, že se Act of War odehrává převážně ve městech. A nutno dodat, že ne ledasjakých: míra detailu je až neskutečná, bohatost a živost ohromující, textury špičkové. Města nabízejí mnohé více či méně obvyklé strategické možnosti – najdete v nich třeba banky, které se po obsazení pěchotou stanou zdrojem vašich příjmů. Vybírání bankovních sejfů americkou armádou nám sice přijde trochu nezvyklé, ale herně to funguje dobře. Také je možné mnohé stavby využít jako kryt, čímž pěchota získá podstatný defenzivní bonus. Budovy se tak stávají významným strategickým faktorem, neboť parta šikovně zašitých panďuláků s bazukami či střelami Stinger dokáže zatopit i skupině helikoptér Apache nebo těžkých tanků. Skvěle vypadající město bohužel není zadarmo. Hardwarové nároky se při větších shlucích jednotek, obyčejně doprovázených četnými explozemi, ošklivě nafukují a přehlednost bojů také není bůhvíjaká – a to i přesto, že kamerou můžete pohybovat dle libosti.
Důležitou součástí každé RTS je uživatelské rozhraní a v tomto ohledu je Act of War velmi tradiční. Menu jsou přehledná a stylová, samotný herní interface ovšem zabírá poměrně velkou část obrazovky, což v dnešní době působí dosti archaicky. Časté „obraz v obraze“ videa sice rozvíjejí příběh, ale také nepříjemně snižují snímkovou frekvenci hry. Důležité je, že mnohé herní mechanismy jsou implementovány s elegancí a jednoduchostí, tudíž nároky na interface, jeho obsluhu a v konečném důsledku i na naše nervy zdravě umenšují. Ať už jde o inteligentní hledání cesty jednotek, pohodlný dosah ozdravného efektu ambulantních helikoptér či tlačítko k vyhledávání nečinných stavebních strojů, vše funguje tak, jak má. Nepochopte nás špatně, tady nejde o nic nového, a aplaudovat za to, že něco funguje tak, jak má, nám není vlastní, ale dobře víme, jakých zhůvěřilostí jsou autoři mnohých RTS schopní – malá pozitivní zmínka snad nic pokazí.

Generál snad není hlupák...

Co se týče náplní samotných misí (ve hře jich je čtrnáct), musíme ocenit zejména pestrost a variabilitu prostředí, méně už ale úkoly, kterými se budete zabývat. Městská, pouštní a další atraktivně zpracovaná místa se střídají ve velkém stylu a hráčovo oko má sotva kdy chvíli klid. Nepochybně méně rozmanité jsou taktiky, vedoucí k úspěchu. Ačkoli jsme singleplayerovou část hry dokončili, málokdy bychom vítěznou taktiku označili za něco jiného, než snahu vyrobit co nejvíce různých jednotek a následně je (pokud možno pohromadě) vyslat k útoku či obraně. Ve městech můžete tuto zažitou formuli oživit za pomoci budov a zcela nutné je i užití principu „combined arms“, tedy použití správných jednotek proti správnému nepříteli, ale to je tak všechno. Nemusíte být zrovna generál Montgomery, aby vám došlo, že bombardovat protiletadlovou obranu nedává smysl a čistit město, plné skrytých teroristů s RPG, tankem je zkrátka hloupost.

Act of War: Direct Action je v tomto, na kvalitní RTS poměrně chudém období skutečným požehnáním. Singleplayerová kampaň možná trpí přehnaným množstvím klišé a na filmových scénách je vidět nízký rozpočet, ale celkově jde o dobře odvedenou práci. Jednotky se zdají dobře vyvážené – tedy alespoň podle toho, co po týdnu hraní víme – a bitvy vizuálně strhující a zábavné. Technicky není hře co vytknout, snad jen hardwarové nároky by mohly být nižší. Act of War: Direct Action je zkrátka hrou, u níž celek přesahuje součet všech součástí. Proto vám tenhle podařený strategický celek s klidem v duši doporučujeme.

Výrobce: Eugene Systems

Vydavatel: Atari

Distributor v ČR: SeVeN M

Cena: 899 Kč

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.atari.com/actofwar/

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 1,5 GHz, 256 MB RAM, HDD 3 GB, 3D karta 64 MB

Doporučujeme: CPU 3 GHz, 1 GB RAM, HDD 3 GB, 3D karta 256 MB

Verdikt: Velmi zábavná realtime strategie na aktuální téma, která je možná v několika ohledech průměrná, ale přesto velice zábavná, navíc za slušnou cenu.

Hodnocení: 80 %