odspodu), má za úkol dopravovat data přes mezilehlé uzly tak, aby se dostala až
ke svým konečným příjemcům. Aby síťová vrstva něco takového dokázala, musí být
schopna vyhledávat vhodné cesty v síti či v celé soustavě vzájemně propojených
sítí. Tomu se říká směrování, anglicky routing. Zařízení, které směrování
zajišťuje, se označuje jako směrovač, anglicky router.
V našem putování báječným světem počítačových sítí jsme již prošli dvěma
nejnižšími vrstvami referenčního modelu ISO/OSI nejprve nejspodnější vrstvou
fyzickou, pak druhou nejnižší vrstvou linkovou. Přitom jsme si řekli, že vrstva
fyzická má za úkol přenášet jednotlivé bity mezi sousedními uzly, ale nijak je
přitom "neskládá dohromady", resp. se nezajímá o to, zda více jednotlivých bitů
tvoří nějaký souvislý blok. To zajímá až bezprostředně vyšší vrstvu linkovou,
která využívá přenosových služeb fyzické vrstvy (typu "přenes bit") a s jejich
pomocí již přenáší celé bloky dat, kterým se na úrovni linkové vrstvy říká
"rámce" (anglicky: frames).
Linková vrstva ovšem stále ještě přenáší své rámce jen mezi sousedními uzly,
neboli mezi takovými, které mají mezi sebou přímé spojení. Lze si to představit
také tak, že pro linkovou vrstvu je viditelné pouze její bezprostřední okolí
(tvořené sousedními uzly), zatímco o dalších (vzdálenějších) uzlech už nemá
žádné povědomí.
Pokud je ale třeba přenést nějaká data právě k těmto vzdálenějším uzlům, které
již jsou mimo "záběr" linkové vrstvy (z pohledu odesílajícího uzlu), pak to
linková vrstva neřeší. Místo ní už nastupuje vrstva síťová, která již "dohlédne
dále" - zná topologii celé sítě či celé soustavy vzájemně propojených sítí a
díky tomu dokáže hledat a nacházet cesty ke kterémukoli cílovému uzlu.
Co je směrování?
Samotnému hledání cesty ke koncovému příjemci, které síťová vrstva zajišťuje,
se říká směrování (anglicky routing). Jde tedy spíše o logickou ("rozhodovací")
funkci, jejímž výsledkem je rozhodnutí o konkrétní cestě pro přenos. Jak záhy
uvidíme, postup tohoto rozhodování může být založen na opravdu různých
principech, přístupech i metodách. Podle toho se pak také hovoří například o
centralizovaném směrování, izolovaném či distribuovaném směrování či směrování
hierarchickém atd.
Samotné rozhodnutí o volbě cesty a s ním i o směru dalšího přenosu (z pohledu
každého uzlu "po cestě") je ale třeba také konkrétně naplnit. Tedy vzít
příslušný blok dat (paket, jak se mu říká na úrovni síťové vrstvy) a přenést
jej k dalšímu "přestupnímu" uzlu, případné již k samotnému cílovému adresátovi
(pokud jde již o konec celé přenosové cesty). Tomu se obvykle říká "forwarding"
(v doslovném překladu jakési "předání dále").
Síťová vrstva ovšem sama o sobě nic nepřenáší. To je pouze iluze, vytvořená
vrstevnatým charakterem dnešních sítí. Ve skutečnosti totiž síťová vrstva předá
svůj paket k přenosu bezprostředně nižší vrstvě, tedy vrstvě linkové. Ta vloží
síťový paket do svého rámce (linkového rámce) a ten pak přenáší. Ovšem ani ona
jej ve skutečnosti sama nepřenáší, nýbrž nechává jeho jednotlivé bity přenést
vrstvou fyzickou. Celé to ilustruje obrázek nahoře.
Přímé a nepřímé směrování, směrovač
Jak jsme již řekli, linková vrstva, které vrstva síťová předává své pakety k
přenesení, "dohlédne" jen ke svým bezprostředním sousedům, s nimiž má přímé
spojení. V praxi jsou těmito sousedy všechny uzly, které se nachází ve stejné
síti. Pokud se tedy přenáší nějaký síťový paket mezi dvěma uzly v rámci stejné
sítě, pak má samotná síťová vrstva značně usnadněnou práci, protože nemusí
hledat žádné mezilehlé (resp. přestupní) uzly, přes které by měl paket přejít.
Takový paket proto síťová vrstva pouze předá linkové vrstvě, která již je
schopna jej doručit cílovému adresátovi (neboť ten je v jejím přímém dosahu). Z
pohledu síťové vrstvy se tomu říká "přímé směrování" a zde skutečně má síťová
vrstva minimum práce a nemusí "přemýšlet".
Složitější je to ale v případě, kdy se koncový příjemce nenachází ve stejné
síti jako právě odesílající uzel. Zde již musí síťová vrstva začít hledat ke
koncovému příjemci vhodnou cestu, vedoucí přes jeden nebo několik přestupních
uzlů. V užším slova smyslu tedy pouze zde, při tzv. nepřímém směrování, provádí
síťová vrstva rozhodování, které jsme si výše označili jako samotné směrování
(routing).
To, co síťová vrstva při nepřímém směrování hledá, je uzel, vedoucí z dané sítě
"ven", do jiné sítě. Tedy jakýsi "přestupní", resp. "propojovací" uzel (který
vzájemně propojuje dvě různé sítě či dokonce více takovýchto sítí). Takovému
uzlu se říká směrovač (router) a v každé síti, která není zcela izolována od
svého okolí, je nejméně jeden. Odpovídá to tzv. katenetovému modelu, v jehož
rámci jsou jednotlivé sítě propojeny pomocí směrovačů do celé soustavy vzájemně
propojených sítí. Na takovém katenetovém modelu je vybudován například dnešní
internet, ale obecně z něj vychází prakticky všechny počítačové sítě.
Každý uzel dané sítě, který chce přenést nějaký svůj paket do jiné sítě (tedy v
rámci nepřímého směrování), musí najít vhodný směrovač, vedoucí "z jeho sítě
ven". Tomu pak svůj paket "předá dál".
Celý proces postupného předávání se přitom opakuje tak dlouho, dokud se paket
nedostane ke svému cíli. I každý směrovač, přes nějž paket na své cestě
prochází, se vždy musí nejprve rozhodnout, zda už je konečný příjemce v jeho
přímém dosahu či nikoli. Pokud ano, dochází k přímému směrování (paket je
předán linkové vrstvě k přímému doručení koncovému příjemci). Pokud konečný
příjemce ještě není v přímém dosahu (tedy nenachází se v žádné síti, do které
je směrovač zapojen), pak dochází znovu k nepřímému směrování směrovač hledá
další směrovač (vedoucí do dalších sítí), jemuž by paket předal k doručení.
Výsledkem je pak cesta, tvořená posloupností takovýchto směrovačů. Přes ně
paket postupně prochází, než se dostane ke svému koncovému příjemci. Situaci
ilustruje následující obrázek.
Kdo směruje?
Pro dokreslení celé představy o fungování síťové vrstvy se ještě zastavme u
toho, kdo vlastně provádí směrování, tedy logické rozhodování o směru přenosu.
Činí tak hlavně směrovače, ale nejen ony. Směrování se obecně účastní i ostatní
uzly (koncové uzly), pokud něco odesílají - protože i ony si musí umět vybrat
mezi (potenciálně) více směrovači, které vedou "ven" z příslušné sítě.
Odesílající uzel se také nejprve rozhoduje mezi přímým a nepřímým směrováním, v
případě nepřímého směrování vybírá vhodný směrovač. Takže i on by měl mít
dostatečné informace na to, aby si při nepřímém směrování dokázal vhodně vybrat.
Například v rodině protokolů TCP/IP, resp. v sítích s těmito protokoly (tedy
například v internetu) je to tak, že každý koncový uzel (každý osobní počítač
atd.) by měl "od narození" znát alespoň jeden směrovač, vedoucí z jeho sítě
ven. Pravda, existují sice postupy, které by mu umožnily začít fungovat i bez
této znalosti a adresu směrovače si zjistit - ale v praxi se dává přednost
tomu, aby každý uzel dostal předem (v rámci své konfigurace) potřebnou
informaci o alespoň jednom směrovači. Zajímavé je, že snad vždy se pro tento
směrovač používá starší (a dnes již nevhodná) terminologie - říká se mu brána,
anglicky gateway. Většinou "výchozí brána", respektive default gateway, protože
přes ni jsou přenášeny všechny pakety směřující ven z dané sítě, pokud není
známo, že by měly jít jinou cestou. Příklad nastavení podobné výchozí brány na
počítači s OS Windows opět ukazuje obrázek.
Pokud ovšem výchozí směrovač (výchozí brána) není pro konkrétní cílovou síť tím
správným, měl by to sám poznat a měl by odesílající koncový uzel zpětně o této
skutečnosti informovat. Tedy poslat mu vyrozumění ve smyslu: "Data, určená pro
uzel B, posíláš přes mne nesprávně. Správně by měla přecházet přes směrovač Y,
který je ve tvém dosahu".
Odesílající uzel, který dostane takové "ponaučení", by si jej měl vzít k srdci
a měl by se podle něj chovat - příště by už měl svá data posílat přes správný
směrovač. Přitom směrovač, který se nachází v nesprávném směru, by neměl již
přijatá data zahodit. Právě naopak, měl by být co nejvíce tolerantní a postarat
se o jejich správné doručení. A to i v případě, že si jejich odesilatel nevezme
jeho ponaučení k srdci a data stále posílá nesprávným směrem. To vše ale
neplatí obecně, nýbrž jen v rámci sítí na bázi protokolů TCP/IP.
Směrovací tabulky
K tomu, aby se směrovače mohly snáze a rychleji rozhodovat, si udržují potřebné
(směrovací) informace v tzv. směrovacích tabulkách. Jejich obsah, resp.
organizace se může lišit, ale v nejjednodušším případě je takový, jak jej
ukazuje obrázek: každé jednotlivá položka směrovací tabulky je vyhrazena jedné
cílové síti. Součástí položky je pak i informace o tom, jak je cílová síť
daleko, a hlavně kudy (kterým "odchozím" směrem) je třeba paket předat, aby se
dostal blíže k cílové síti (neboli kudy pokračuje cesta k této cílové síti).
S popisovaným obsahem směrovacích tabulek souvisí ještě jedna důležitá
skutečnost: směrování, jako rozhodování o dalším směru přenosu, vychází z
příslušnosti cílového uzlu k určité síti. Jinými slovy: směruje se podle sítě a
nikoli podle konkrétního uzlu. Proto také jsou jednotlivé položky směrovacích
tabulek (alespoň v TCP/IP) vyhrazeny celým cílovým sítím a nikoli jednotlivým
uzlům v těchto cílových sítích. Jinak by totiž počty položek ohromně narostly.
Odpovídá to ostatně i rozdílu mezi přímým a nepřímým směrováním: po celé trase
přenosu probíhá nepřímé směrování a v každém kroku se zajišťuje přenos do další
sítě jako takové (jako celku). Teprve v poslední (cílové) síti se již nejedná o
nepřímé směrování, ale o směrování přímé (v rámci dané sítě). Zde už tedy
směrovací tabulka není zapotřebí, protože doručení konkrétnímu uzlu v cílové
síti zajistí zdejší linková vrstva.
Existence směrovacích tabulek se přitom netýká pouze směrovačů. Mají je i
koncové uzly, protože i ony se podle nich musí rozhodovat při odesílání, přes
který "odchozí" směrovač data poslat. Jejich směrovací tabulky ale bývají v
praxi podstatně menší. Základem jejich obsahu je informace o existenci výchozí
brány, kterou jsme si popisovali výše. Další položky pak do směrovací tabulky
koncového uzlu přibývají obvykle postupně, na základě "upozornění" od
směrovače, že správný směr vede jinudy (přes jiný směrovač, viz výše).
Adaptivní a neadaptivní směrování
Pojďme nyní k jinému důležitému aspektu: kdo a jak stanovuje a aktualizuje
obsah směrovacích tabulek směrovačů? Zde už to je totiž komplikovanější než u
koncových uzlů.
V úvahu zde připadají dvě základní možnosti:
( Neadaptivní: obsah směrovacích tabulek (směrovačů) je dán apriorně a nemění
se. Pak jej může jednorázově stanovit například správce sítě a veškeré
směrování bude následně fungovat vždy stejně.
( Adaptivní: směrovací tabulky směrovačů jsou na počátku nějak nastaveny, ale
jejich obsah se průběžně aktualizuje, aby odrážel topologii soustavy sítí a
reagoval na její změny.
Každá z těchto dvou variant má samozřejmě své výhody, ale i své nevýhody.
Neadaptivní varianta nevyžaduje žádnou režii na své průběžné udržování (když k
němu nedochází) a je také více odolná vůči případným útokům, které by se
snažily mechanismus směrování nějak nabourat. Proto se používá například tam,
kde jsou zvýšené požadavky na bezpečnost. Nevýhodou neadaptivní varianty je ale
její neschopnost reagovat na změny v síti a její topologii. To při zvýšených
požadavcích na bezpečnost může být i výhodou, ale obecně je to nevýhoda, kvůli
které lze tuto variantu doporučit jen tam, kde lze předpokládat zcela ojedinělé
změny v topologii.
Naproti tomu adaptivní varianta přímo počítá s tím, že bude na případné změny v
topologii reagovat. Takže ji lze využít i tam, kde ke změnám dochází relativně
častěji. Důležité ovšem je, že s touto adaptivností může být spojena i poměrně
velká režie na výměnu aktualizačních informací (informací o změnách v síti).
Zde velmi záleží na tom, jaké varianty směrování (a výměny směrovacích
informací) jsou konkrétně použity. Pojďme se proto podívat, jaké možnosti zde
připadají v úvahu.
Centralizované směrování
Začněme nejprve poněkud specifickou variantou, označovanou jako centralizované
směrování. Jde o řešení, v jehož rámci provádí veškeré rozhodování (o volbě
nejvhodnější cesty) jeden centrální prvek, zatímco všechny směrovače již jen
mechanicky naplňují jeho rozhodnutí. Lze si to představit také tak, že
jednotlivé směrovače přestanou samy přemýšlet a pokud neví, co a jak mají
dělat, zeptají se centrálního prvku. Tomu se říká "route server", což by se
dalo rozepsat jako "server, poskytující jako službu informace o cestách". Na
konkrétní dotaz tento server odpoví a směrovač se podle toho zachová. A aby se
při dalším paketu nemusel ptát hned znovu a příliš tak nezatěžoval route
server, každou odpověď si po nějakou dobu pamatuje ve své vyrovnávací paměti a
řídí se podle ní. Tato doba přitom musí být volena velmi pečlivě. Kdyby totiž
byla příliš krátká, pak by se směrovač ptal příliš často a příliš by zatěžoval
route server. Naopak když bude dlouhá, hrozí nebezpečí, že směrovač nebude včas
reagovat na nějakou změnu v topologii. Stále totiž bude vycházet z předchozí
odpovědi route serveru, místo aby si vyžádal odpověď novou, která by již
odrážela příslušnou změnu.
Výhodou centralizovaného směrování je nulová režie na aktualizační informace,
kterými by se jednotlivé směrovače jinak vzájemně informovaly o změnách. Další
významnou výhodou je i soustředění veškeré "inteligence" do jednoho místa, což
usnadňuje systémovou správu. Na druhou stranu zde ale vzniká "klíčové místo", s
jehož výpadkem se celá soustava vzájemně propojených sítí stává nefunkční -
jednotlivé směrovače se pak vůbec nedozví, co a jak mají dělat.
Izolované směrování
Další variantou směrování vedle centralizovaného je směrování označované jako
izolované. To proto, že zde se už rozhodují jednotlivé směrovače, ale skutečně
jen samy za sebe, aniž by přitom spolupracovaly s ostatními. Proto přívlastek
"izolované". Jde ovšem o celou skupinu různých dílčích variant, mezi které
patří mimo jiné:
( záplavové směrování,
( směrování metodou horkého bramboru,
( náhodné směrování,
( metoda zpětného učení a další.
Například záplavové směrování, které je v praxi relativně často používané,
funguje skutečně tak, jak naznačuje jeho název: každý směrovač rozešle přijatý
paket do všech směrů - kromě toho, odkud přišel. Tím vzniká jakási záplava,
která dříve či později dorazí na místo svého správného určení. Současně je ale
nutné správně a korektně eliminovat duplicitní pakety, které při záplavovém
rozesílání vznikají, aby na místo svého určení dorazil každý paket jen jednou.
Výhodou je velká robustnost - pokud existuje alespoň nějaká cesta k cíli, je
tímto způsobem nalezena. A vlastně aniž by směrovače vůbec potřebovaly nějaké
směrovací tabulky.
Pro zajímavost se zmiňme ještě o metodě horkého bramboru. Ta se začíná používat
(jako náhradní varianta) v situaci, kdy se jinak používané směrování dostává do
problémů a směrovači hrozí zahlcení. Když se v některém odchozím směru začínají
hromadit pakety, které směrovač nestíhá odeslat, může nastoupit právě směrování
metodou horkého bramboru - směrovač volí odchozí směr nikoli podle toho, kudy
by měl paket správně pokračovat, ale podle toho, který odchozí směr je právě
nejméně vytížený (tedy kde se "horkého bramboru" dokáže co nejrychleji zbavit).
Když se pak nebezpečí zahlcení podaří odvrátit, směrovač se zase vrací ke svému
původnímu způsobu směrování.
Distribuované směrování
V praxi nejčastěji používané varianty směrování však spadají do kategorie
"distribuovaných". To proto, že zde není žádný centrální prvek, který by o
volbě směru rozhodoval (jako je tomu u centralizovaného směrování), ale celé
rozhodování je rozděleno (distribuováno) mezi jednotlivé uzly, které na něm
spolupracují (což je zase odlišnost od izolovaného směrování).
Jednou z variant distribuovaného směrování je takové, které je v angličtině
označováno jako "vector-distance". To proto, že sousední směrovače si mezi
sebou vyměňují celé své směrovací tabulky, i s jejich obsahem (viz výše).
Každou položku směrovací tabulky si přitom můžeme představit jako vektor, který
říká, že z určitého směrovače se lze dostat do konkrétní cílové sítě takovým a
takovým směrem a že tato síť je tak a tak daleko. Když se pak nějaký směrovač
dozví ze směrovací tabulky svého souseda, že ten je od určité cílové sítě X ve
vzdálenosti Y jednotek, připočítá si k tomu svou vzdálenost od souseda a vyjde
mu, že on se do sítě X dostane (přes svého souseda) se vzdáleností Y+1 jednotek
(například). Právě toto je princip fungování varianty "vector distance", která
je v praxi (v sítích TCP/IP) realizována například protokolem RIP (Routing
Information Protocol). Ten je ale již poměrně staršího data a v praxi se tolik
nepoužívá.
Používanějším je protokol OSPF (Open Shortest Path First), který ale spadá pod
jinou variantu - nikoli již "vector distance", ale "link state". To proto, že
zde si jednotlivé směrovače neposílají mezi sebou žádné vektory se
vzdálenostmi, resp. celé své směrovací tabulky. Místo toho si posílají pouze
informace o tom, že někde existuje nějaké spojení mezi dvěma uzly (směrovači) a
je funkční. Každý směrovač rozešle do celé soustavy vzájemně propojených sítí
(obvykle pomocí záplavového směrování) informaci o tom, kdo jsou jeho sousedé a
zda jsou pro něj dosažitelní (zda spojení mezi nimi funguje). Ostatní
směrovače, když takto "posbírají" informace o sousedech všech ostatních
směrovačů, získají ucelenou představu o skutečné topologii celé soustavy sítí a
mohou si také samy vypočítat nejvhodnější cestu, odkudkoli kamkoli. Důležité
také je, že aktualizační informace pak stačí posílat jen při nějaké změně
(výpadku spojení či naopak zřízení nějakého nového spojení mezi dvěma
směrovači). Díky tomu je režie na průběžné šíření aktualizačních informací
výrazně nižší než u variant "vector distance" - a tak je směrování "link state"
(s protokolem OSPF) v praxi použitelné i pro podstatně větší sítě než první
varianta (s protokolem RIP).
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU