Breed

1. 11. 2003

Sdílet

Očekávaný konkurent pécéčkové verze Halo konečně vystrčil růžky. Důkladně jsme ho otestovali a s klidným svědomím ho můžeme doporučit všem fanouškům sci-fi first person 3D akcí. Na tento boj se „šmejdem z vesmíru“ od Brat Designs rozhodně nezapomenete.

Víte vy vůbec, co je to planeta? To je vám taková obrovská koule, tisíce kilometrů v průměru, která poletuje vesmírem. Ta vám může vybuchnout, může zmrznout nebo spadnout do Slunce, ale zdálo by se, že vám ji nikdo nemůže vzít. Nebo snad ano?



Je tu další z mnoha bojů lidstva proti mimozemšťanům. Tenhle je ale trochu výjimečný – a to hned ve dvou směrech. Za prvé se jedná o hru, která se má stát silným konkurentem dlouhá léta odkládané pécéčkové verze akčního hitu Halo. No a za druhé se s oním „šmejdem z vesmíru“ neutkáte v hlubinách kosmu, jak to je běžné, nýbrž na rodné planetě. Znáte to. Na chvíli si odskočíte, a když se chcete vrátit, zjistíte, že váš dům někdo zabral, drze se rozvaluje ve vaší posteli a z okna na vás pokřikuje posměšné nadávky.



To je můj bejvák!

Přesně takhle se cítila posádka lodi USC Darwin, která se roku 2624 vrátila z dlouhé cesty opět domů. Zatímco bojovali dvacet let na život a na smrt s krvelačnou rasou Breedů v okolí nově vzniklých kolonií, zadní voj cizáků provedl ukázkový obchvat po křídle a usadil se na Zemi. Ta se samozřejmě nemohla nijak bránit, protože veškerá vojska byla tam, kde Darwin – tedy světelné roky daleko od skutečného jádra problému.

Inu, co se dá dělat. S vědomím, že jsou posledními svobodnými lidmi na světě, se osazenstvo Darwina rozhodne vytlačit Breedy tam, kam patří – do hrobu. Ne že by byli tak přehnaně sebevědomí a věřili si, že to zvládnou levou zadní. Ono jim totiž nic jiného nezbývá. Tak se pouštějí do beznadějného boje, který na první pohled nikdy nemůže skončit vítězstvím.
Jasně, zápletka je to naprosto klasická a jen mezi akčními hrami vydanými v posledních pár letech byste obdobných variací na stejné téma našli minimálně tucet. Jak ale asi tušíte, Breed musí mít v rukávu nějaké to eso. A když nás nemůže překvapit příběhem, tak čím tedy?



Srabi, milion na jednoho

Největší kouzlo tohoto titulu spočívá v tom, jak úžasně si dokázali jeho tvůrci z vývojářského studia Brat Designs pohrát se ztvárněním misí a jak se jim podařilo vyčerpat z daného námětu maximum. Samozřejmě, že když stojíte proti přesile jedna ku milionu, bojuje se trošku jinak, než když jsou síly vyrovnané. Takže žádné spektakulární vylodění na pláži, žádná zákopová válka, žádná fronta, na které by mohl být někdy případně i klid. Ne. Hezky zaparkovat na orbitě, zapnout kamufláž, aby vesmírný koráb nikdo neobjevil, a přesně mířenými útoky vyvolat v nepřátelských řadách zmatek. Pokud se podaří zkontaktovat případný odboj na povrchu planety, pak to bude jedině dobře. Nikdo si nedělá iluze o tom, že by zbytečky lidstva mohly Breedy porazit. Možná by jim ale dokázaly pobyt na Zemi natolik znepříjemnit, že by nakonec vetřelci mohli dojít k názoru, že jim to tady za tu námahu nestojí, a vydali by se okupovat jinou planetu. Třeba Mars – tam nikomu vadit nebudou.

To, že je vás málo, ovšem neznamená, že vás ve hře čeká nějaké komorní drama. Kdepak. Hned první mise (nepočítáme-li zajímavě ztvárněný tutoriál) vás přesvědčí o tom, že to bude docela peklo. Když na začátku klesáte s výsadkovým modulem na pobřeží malého ostrova, vyhrne se na vás několik desítek nepřátel. Část z nich sice můžete pokropit ještě palbou z těžkého kulometu na palubě létajícího transportéru, ale pak dojde na osobnější způsoby boje. A i když si v některých okamžicích budete moci na chvíli odpočinout, v zásadě se intenzita přestřelek stále stupňuje. Jestli si myslíte, že poslední ze zdejších šestnácti misí už musí být podle tohoto vzorce docela dobré maso, nejste vůbec daleko od pravdy. Jen si nedovedete představit, jak velké bude.



Pokloňte se klonům

Nemůžeme se zbavit pocitu, že vrhnout hrstku vojáků proti obrovské mimozemské armádě není tak úplně košer. To má být fair play? Naštěstí nejste jen tak ledajací smrtelníci. Jste superbojovníci GRUNTi naklonovaní v laboratořích na USC Darwin – jste zrozeni k válce, ničeho se nebojíte a zabít vás není rozhodně snadné. Průstřel ramene? Fajn, to se zahojí. A rychleji, než by kdo čekal. Abyste totiž nebyli v boji proti zástupům Breedů hendikepováni, rozhodli se tvůrci hry vás trošku zvýhodnit: léčení u vás probíhá automaticky. Ne sice nějakou závratnou rychlostí, ale zato pořád. Regenerace je prostě úžasná schopnost. Má to však jeden háček – tkáně musejí mít šanci se z něčeho obnovit. Pokud je tedy vaše zranění lehké, není to žádný problém. U středně vážných to je horší – uzdravování se zastaví. Rozběhne se až ve chvíli, kdy se dostanete k lékárničce. No a jestliže se už jen sotva belháte, měli byste rychle vyhledat odbornou pomoc (neboli životadárný balíček). Místo aby vám totiž procenta postupně naskakovala, tak ubývají. Prostě krvácíte. Tahle lidská vlastnost vám navzdory genetickým manipulacím zůstala.

Protože v boji má samotný jedinec většinou jen hodně malou šanci na přežití, vyrážíte až na výjimky v týmu. Své kolegy můžete zpravidla alespoň rámcově ovládat – přikážete jim například, v jaké formaci se mají držet, jestli mají střílet dle libosti, zda mají zůstat na místě a podobně. Neplatí to bohužel úplně pokaždé. Lidé vás budou poslouchat jen v případě, že patří k vaší jednotce. Když například utíkáte ze zajetí, jste to vy, kdo musí své kroky řídit podle svých spolubojovníků. Ale měli byste to udělat bez váhání. Jsou totiž zkušenější.

Velice příjemné je, že pokud jdete s celou jednotkou, nemusíte se omezovat jen na vydávání rozkazů – můžete přímo ovládat každého ze svých podřízených. V boji tuto možnost sice asi nevyužijete – mířit dokáží dost dobře sami o sobě – ale někdy se to hodí. Představte si třeba, že potřebujete zničit obsluhu dalekonosného děla. Jít až k němu by se mohlo šeredně vymstít, tak si prostě vezmete snipera, a zatímco vás ostatní kryjí, vyčistíte cestu před sebou. A pak se zase vrátíte k oblíbenému těžkému kulometčíkovi – s jeho výzbrojí si přece jen užijete o něco více legrace.



Obrněná kolečka

Tím se dostáváme k arzenálu, který na vás v Breedu čeká. Většina gruntů je vybavena jen útočnou puškou s namontovaným granátometem a po kapsách má nějakou tu lékárničku pro nejhorší chvíle. Specialisté ale mají i něco navíc – například těžký kulomet, odstřelovací pušku, brokovnici nebo (náš oblíbený) raketomet.

To ale zdaleka není vše. Breed se totiž od valné většiny konkurenčních titulů liší svým obrovským důrazem na dopravní prostředky. A protože jste ve válce, nejedná se o autobusy nebo motorky, nýbrž o obrněnou techniku. V některých částech hry vlastně nebudete vůbec chodit po svých – místo toho budete létat ve stíhačkách, projedete se v tanku, tu a tam budete ovládat jen rotační kulomet a řídit bude někdo jiný... Je toho zkrátka dost. Těžkotonážní stroje mají pochopitelně trošku jinou výzbroj než pěšáci, takže si ozkoušíte řízené střely, plazmová děla, pulzní bomby a další.

Nejlepší na tom však je, že programátoři se nespokojili se žádnou polovičatostí. Když už letíte nad zemským povrchem, vyrovná se Breed nejednomu akčnímu simulátoru. Jedete-li v tanku, kosíte ve spolupráci s pomocným střelcem vše kolem sebe, ale setrvačnost může být někdy docela zrádná. A zatímco jinde bývá bojová technika jen tak pro ozvláštnění, tady je nezbytnou součástí herního systému. Nemluvě o tom, že díky její přítomnosti se nebudete ani na chvíli nudit – žádná mise se svým zaměřením neopakuje, každá je pojatá trošku jinak. A to by bez množství dopravních prostředků a různorodosti možných činností asi nešlo.



Hlupák versus hlupák

Trošku horším dojmem však působí nepřátelé. Že nejsou moc různorodí, to se dá ještě docela dobře pochopit. Bojujete koneckonců s mimozemskou rasou a ne se zástupy pekelných démonů, takže je logické, že se liší spíš výzbrojí a oděvem, než tvarem či velikostí. Kromě běžných vojáků navíc narazíte na létající bestie, malé ochranné robůtky a obří mechy, takže to není až tak špatné. Tristnější situace panuje kolem jejich inteligence. Pokud nemají něco naskriptované, tak to prostě neudělají. Tu a tam se sice zmůžou na nějaký ten kotoul stranou, ale to je tak všechno. Některé v klidu zničíte odstřelovačkou na dálku a ani nepípnou, další se nechají zmasakrovat palbou z kulometů a ani je nenapadne vyhledat nějaký úkryt, a že by si někdy zavolali o posily, na to klidně rovnou zapomeňte.

Abychom ale všechno neházeli na ně, ani vaši vojáci nejsou zrovna géniové. Sice se vás drží jako klíšťata, a když uvidí nepřítele, spustí poměrně dobře mířenou palbu, ale tu a tam se vám stane, že se někdo „pozapomene“ v rohu budovy nebo za balvanem či že ve snaze udržet daný rozestup spadne ze skály. V tom případě musíte celý tým zastavit, převtělit se do onoho hlupáka a pokusit se jej z oné šlamastyky vyvést sami. Bez vaší pomoci to totiž nedokáže a ponechat ho svému osudu by se vám nemuselo vyplatit – v některých přestřelkách je každý prst na spoušti dobrý.



Idylická krajinka

Pokud byste bojovali proti stupidním nepřátelům ve strohých, uzavřených a lineárních lokacích, asi by hře nepomohla už ani svěcená voda, natož zmíněná různorodost a spousta motorizované techniky. Breed naštěstí takový není. Na nějakou mimozemskou inteligenci si často ani nevzpomenete, protože design misí vám to prostě nedovolí. Prostředí jsou velice rozlehlá – zvlášť exteriéry – a někdy máte na výběr několik různých způsobů, jak se k cíli probojovat. A všechny cesty lemuje několikanásobná přesila, doplněná strategicky rozmístěnými odstřelovači, kulometnými hnízdy a občas i dělostřelectvem. A nikdy, to bychom měli zdůraznit, nikdy nemáte cíl své cesty někde za rohem. Pěkně se při plnění úkolů našlapete.

Značnou zásluhu na tom má použitý engine Mercury přímo z dílen Brat Designs, který si i při vykreslování rozlehlých lokací zachovává poměrně dobrou svižnost. Sice nepodporuje bůhvíjakou interakci s prostředím, ale na druhou stranu aspoň umožňuje demolici objektů, jako jsou stromy nebo dokonce části budov. Akorát k tomu potřebujete odpovídající arzenál – brokovnicí strážní věž vážně nezbouráte.

Škoda jen, že se v něm najdou některé nepříjemné mušky. Nepřátelští vojáci například nejsou do určité vzdálenosti vůbec vidět – to je zrádné zvlášť v případě, že obhlížíte terén skrz optiku odstřelovací pušky a myslíte si, že je vzduch čistý. A ono ne. Také tu a tam vypadne textura nebo skrz stěnu vyčnívá končetina ukrytého Breeda. Ale co. To najdeme skoro v každé hře.



Litovat (snad) nebudete

Docela hodně jsme si slibovali od multiplayeru. Jak se však ukázalo, obsahuje pouze několik tradičních módů (například deathmatch či Assault) a žádné velké překvapení nepřináší. Sice si v něm můžete vybrat typ vojáka dle vlastního gusta, ale to v současnosti platí už skoro za standard. Uznejme však, že při zapojení maximálního počtu hráčů to je slušná řežba.

Ve výsledku je Breed solidní a zábavná hra, jejíž těžiště spočívá v tom, že není jako ostatní. Pokud máte plné zuby titulů, které jsou jeden jako druhý, bude na vás dílo Brat Designs působit jako léčivý balzám. Pokud jste však perfekcionisté a jdete jen za tím, co je naprosto dokonalé, asi byste se měli poohlédnout po něčem jiném. Jenže... pokud byste nad Breedem ohrnovali nos, máte vůbec šanci najít mezi současnou produkcí něco, co vás uspokojí?



bitcoin_skoleni


Vývojář: Brat Designs

Vydavatel: CDV

Minimální konfigurace: CPU 500 MHz, 128 MB RAM, HDD 270 MB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,5 GHz, 256 MB RAM, HDD 270 MB, 3D karta 64 MB

Multiplayer: ano

Internet: http://www.breedgame.com
Verdikt: Spousta bojové techniky, zástupy nepřátel a originální pojetí. Vida – i neznámý tým může přijít s kvalitní zábavou.

Hodnocení: 83 %