pohybu přeci jen vyjadřuje víc než jen statická fotografie či malba. Tato
skutečnost je známá a potvrzuje ji i velká oblíbenost kamer, které se stále
více stávají běžnou součástí našich životů. Není jistě třeba dlouze mluvit o
televizi, bez níž by si někteří z nás už ani nedokázali svůj život představit.
Ale podívejme se i na rodinné využití kamer, např. pro záznamy z dovolených či
významných událostí. Tam všude se s úspěchem uplatňují malé a šikovné kamery.
Kamery mají zkrátka v dnešní technické době zelenou.
Historie kamer
Je jasné, že první zařízení na "lapání pohyblivých obrázků" nebyla v minulosti
zdaleka tak přívětivá a jednoduše ovladatelná, jako dnes. Ostatně ani princip,
na jakém první kamery pracovaly, nebyl stejný. Pokud se ponoříme do samých
počátků historie záznamových zařízení pohyblivého obrazu, ocitneme se až v roce
1874. V té době se objevil vynález zvaný astronomický revolver, zařízení, které
se opravdu podobalo zbrani. S pomocí hodinového stroje otáčel vynález kruhovou
fotografickou deskou, na níž se v časovém intervalu ukládaly jednotlivé snímky.
Obdobný princip použil u fotografické ručnice i fyziolog Marey, v tomto případě
však byly snímané obrázky pořizovány v rychlém sledu. Moudrý muž tehdy využíval
vynález za účelem studií letu ptáků. Později byl kotouč nahrazen pásem
fotografického papíru, a kamera byla na světě. Nejdříve samozřejmě dosti
skromných parametrů, ale byla. Ke značnému zlepšení došlo s objevem
celuloidového filmu. K rozvoji kamer přispěl i známý vynálezce Thomas Alva
Edison svým výtvorem nazvaným kinetograf. Pro záznam obrazu použil 35 mm široký
film s bočním děrováním pro přesnější posun pásu. Další vylepšení technologie
záznamu obrazu přinesl Luis Lumi`er. V roce 1895 měl velký úspěch se svým
zařízením zvaným kinematograf. U něho bylo zajímavé to, že šlo nejen o zařízení
záznamové, ale současně (po drobné úpravě) i reprodukční, tedy lépe řečeno
projekční. A takto pokračoval vývoj kamer pěkně dál, později se objevil i
záznam zvuku nejprve ukládaný na gramofonových deskách a posléze opticky přímo
na kraji filmového pásu. Přibyla barva obrazu a vylepšily se technické
parametry.
Ovšem záznam na filmový pás se ukázal ne vždy plně vyhovující (např. pro účely
televize nebo domácího použití) a tak se v roce 1953, díky společnosti RCA,
objevuje na světě první magnetický záznam obrazu. Od této chvíle se začínají
rozdělovat kamery na klasické filmové a na videokamery, využívající pro záznam
magnetického pásku. Začátky probíhaly samozřejmě v čistě analogové podobě a
nutno podotknout, že žádné "véháesky" ani obdobné videokamery to ještě zdaleka
nebyly.
Systém VHS přišel až v roce 1975 a na trh jej uvedla japonská společnost JVC.
Pro pohodlné použití ve videokamerách vznikl ještě jeden formát kazety ve
zmenšené podobě: nese pojmenování VHS-C (Compact) a dodnes jej někteří amatéři
používají.
Zajímavé je, že i když formát VHS není nijak moc kvalitní, stal se na velmi
dlouhou dobu absolutním králem v běžných domácnostech. Ačkoliv je digitální
formát ještě o rok mladší než VHS, musel si přesto počkat téměř čtvrt století,
než mohl hrdě říci: "Teď zase já!".
První digitální záznam spatřil světlo světa ještě v roce 1974. Technici BBC v
té době vytvořili první záznam uložený v digitální podobě na magnetický pásek.
Po čtvrtstoletí, které nás od té doby dělí, však nespali vývojáři na vavřínech,
naopak pilně pracovali a jejich snažení přineslo mnoho stále se zdokonalujících
záznamových systémů pro kamery. Nicméně, nás může zajímat až rok 1995, kdy se
objevily standardy digitálního videa vhodné i pro domácí využití. První a dnes
nejrozšířenější jsou bezpochyby formáty DV a Digital8.
Rozdíl mezi analogem a digitálem
Zabýváme-li se otázkou, jaký je vlastně rozdíl mezi klasickou analogovou
videokamerou a kamerou digitální, musíme si o obou systémech říci něco blíže.
Přestože dnes většina běžných analogových videokamer používá digitálních úprav
obrazu (např. digitální efekty), stále je mezi nimi třeba rozlišovat. Základní
rozdíl není totiž v principu snímání obrazu, ale v jeho způsobu uložení na
pásku kazety. Zjednodušeně lze říci, že analogová kamera zapisuje informace o
obraze a zvuku proměnlivou intenzitou zmagnetizování povrchu pásky. Při
následném čtení (přehrávání) kamera zpětně měří intenzitu zmagnetizovaného
povrchu pásky. Je jasné, že údaje uložené na pásce takovýmto způsobem nebudou
nikdy přečteny se stoprocentní přesností. Pravda je, že čím přesnějšími
zapisovacími a čtecími obvody je kamera vybavena, tím více se blíží čtený obraz
originálu, který byl na pásce uložen, nikdy však nebude naprosto identický.
Toto tvrzení si lze ověřit např. při několikanásobném zkopírování analogového
záznamu, a to jak na obyčejné VHS kazetě, tak i v případě audionahrávky na
kazetě zvukové. Po několika zkopírováních už bude záznam zanesen šumem a ruchy
tak, že reprodukce bude příjemná spíše pro příznivce masochismu než pro
normálního uživatele.
Oproti analogovým kamerám přináší digitální princip záznamu velkou výhodu.
Obraz i zvuk jsou převáděny do digitální podoby vyjádřené čísly, takže celý
záznam je vlastně jen obrovskou řadou čísel, která je ve dvojkové soustavě
zapisována na pásku, vždy když zmáčknete červené tlačítko "Rec". Digitální
záznamová hlava nezná, na rozdíl od analogové, různou intenzitu magnetizace
povrchu umí jen dva základní stavy: nulu a jedničku. Pro následné čtení je pro
kameru daleko jednodušší rozlišovat pouze dva základní stavy, pak se čtecí
hlava nemůže splést. Buď tak, anebo onak, jiná možnost není. Z tohoto důvodu
lze říci, že kopírování digitálních dat je vždy stoprocentní a bez možného
šumu. Prostě řečeno, kopie přesně odpovídá originálu. V praxi si to můžeme
ukázat např. na kopírování disket nebo CD nosičů, při němž jsou zkopírovaná
data totožná s originálem. Stejně je tomu u digitálního záznamu, kde můžeme
originál kopírovat bez ztráty kvality v podstatě donekonečna. Např. společnost
Panasonic ukazovala z reklamních důvodů snímek s armádou vojáků, kterou
vytvořili ze záznamu jediné postavy dvoutisícinásobným přepisem originálu. A i
když to byla kopie dvoutisícé generace, nebylo to na vytvořeném snímku patrné.
Digitál a počítač
Je patrné, že výhoda digitálního záznamu je obrovská co natočíte, to samé z
pásku obdržíte (na rozdíl od analogového záznamu).
Možná to zatím, pro běžné domácí uživatele, nezní úplně přesvědčivě, ale i
další výhody vyplývající z digitálního záznamu jsou více než úžasné. Pokud
opomeneme onen již opěvovaný záznam bez ztráty informací (rozlišení obrazu v
systému PAL je 720 x 576 bodů v truecolorových barvách a zvuk má kvalitu CD),
řekněme si něco o možnosti připojení kamery k PC. A to je pro uživatele
naprostá bomba. K tomu, aby si počítač s digitální kamerou rozuměl, je potřeba
jej osadit takovým rozhraním, kterému bude "polykač duší" rozumět. Jinak
řečeno, musíte PC osadit řadičem FireWire, zvaným též IEEE-1394 (společnost
Sony mu říká "i-link"). Obě jména označují totéž kartu s několika konektory
(většinou jsou zde tři nebo čtyři), trochu možná připomínajícími USB, pomocí
nichž lze kabelem propojit zařízení určená pro FireWire. Dnes to jsou sice
stále nejvíce digitální kamery, ale již se objevují i další zařízení, např.
externí pevné disky, vypalovačky a podobně.
Řadiče podporují rychlosti přenosu od 50 do 400 Mb/s, přičemž digitální kamery
využívají standardně 100 Mb/s, tak aby mohl být obraz i se zvukem přenášen ve
formátu digitálního videa. Propojení umožňuje ovládat kameru přímo ze
střihacího softwaru na počítači. S přesností na jednotlivý snímek je možné
nahrát vše, co z pásky potřebujete, a to zpracovat na počítači bez jakéhokoliv
omezení. Jen na vás (a na vyspělosti softwaru) záleží, jak si s obrazem i
zvukem pohrajete (titulky, efekty, komentáře, retuše, triky, vložené fotografie
a grafika, prolínačky...). S výsledkem pak můžete naložit podle libosti. Lze
jej ve vhodném formátu uložit na CD (ve formátech DivX;-), avi, mpeg), sekvence
i obrázky exportovat na web, či dnes již i zapsat na nosič DVD. Pokud chcete
exportovat video z PC na VHS, není to samozřejmě také žádný problém, tedy
alespoň pokud vaše digitální kamera obsahuje nejen digitální výstup, ale i
vstup. Pak lze jednoduše zkopírovat z PC výsledný sestříhaný materiál bez
ztráty kvality buď na pásek v kameře (v digitální kvalitě), nebo na analogovém
výstupu kamery připojený videorekordér (v podstatě libovolného analogového
formátu, např. VHS, S-VHS, Hi8 atd.).
Jak pracuje digitální kamera
Co lze od digitální kamery očekávat již víme, nicméně abychom přesněji
pochopili všechny zákonitosti, které pro ně platí, řekneme si jak vlastně
pracují.
Srdcem každé digitální videokamery je prvek zvaný CCD (Charge Coupled Device)
ten má za úkol objektivem zaostřený a případně opticky transfokovaný obraz
rozložit do elektronické podoby. Je jasné, že na čím více digitálních bodů je
snímaný obraz prvkem převeden, tím kvalitnější může být celkový záznam. Pokud
má CCD prvek jen malou zobrazovací schopnost a převede obraz do nízkého počtu
bodů, nemůže být obraz ani s dobrou optikou příliš kvalitní.
Dále je obraz digitálně zpracován obvody kamery podle jejího nastavení (např.
digitální efekty, digitální zoom, korekce barev a jasu, elektronická
stabilizace obrazu a podobně). Posléze jsou obraz i zvuk rozloženy do formátu
pro záznam a uloženy na kazetu (miniDV, Digital8, DVCAM). Samozřejmě že ještě
nesmíme zapomenout na hledáček a LCD panel, kde máme náhled obrazu také k
dispozici.
Podle technického provedení existují dva základní typy kamer: buď jsou vybaveny
jedním snímacím čipem CCD, nebo třemi.
Jednočipová kamera
Obecně platí, že jednočipové systémy jsou montovány do běžných domácích a
amatérských videokamer, kde je na prvním místě pořizovací cena výrobku. Obraz
procházející optikou dopadá na jediný CCD prvek, před nímž se nachází většinou
mozaikově uspořádaný barevný filtr, obsahující tři nebo čtyři základní barevné
složky. Pomocí poměrně složité frekvenční filtrace se poté ze signálu snímacího
prvku vytváří plnohodnotný barevný obraz. Nevýhoda takovéto konstrukce se
objevuje při natáčení ve zhoršených světelných podmínkách. Obraz začne "šumět"
a barvy vykazují posun spektra.
Tříčipová kamera
Tříčipové systémy jsou sice o poznání nákladnější záležitostí, ovšem nabízejí
obraz kvalitnější než jednočipy. Obraz z objektivu je opticky rozložen do tří
složek, které samostatně procházejí filtry R, G a B (základní barvy: červená,
zelená a modrá) a dopadají na tři CCD prvky. Každá barevná složka je
zpracovávána samostatně a signál ze všech tří následně tvoří celkový
plnohodnotný obraz. Výhoda tohoto systému spočívá v lepší kvalitě obrazu i při
snížených světelných podmínkách a ve věrnějším barevném podání obrazu. V
podstatě všechny profesionální videokamery (např. ve zpravodajství TV) jsou
osazeny trojicí CCD prvků.
Druhy záznamů digitálních kamer
Mezi velké přínosy digitálních kamer patří, jak jsme již poznamenali, záznam.
Pro domácí neprofesionální použití je nejrozšířenější formát DV (kazety jsou
pak kvůli rozměrům typu miniDV) a dále záznam Digital8 (Sony). Oba standardy
jsou, co se týče pozdějšího využití v PC, na naprosto srovnatelné úrovni.
Nabízejí v podstatě to samé a jejich kazety se liší jen rozměrově. Zatímco
pásek miniDV je široký 6,35 mm, tak u Digital8 je to, jak jinak, 8 mm. Jistou
výhodou miniDV je menší rozměr kazety, který se také většinou projeví i na
celkové velikosti kamery. Výhodou Digital8 je oproti tomu fakt, že většina
kamer tohoto systému dokáže pracovat i se staršími formáty Sony (Video8 a Hi8),
a dokonce dokáže využít běžné Hi8 kazety pro záznam ve formátu Digital8.
U profesionálních kamer se pak používají dražší systémy typu DVCAM nebo Digital
Betacam, ale to už rozhodně nejsou zařízení pro běžné domácí využití.
Režimy kamery automatický a manuální
Videokamery zpravidla znají dva nejzákladnější režimy, ve kterých jsou schopny
pracovat. Prvním z nich je manuální, tedy ručně obsluhovaný, a druhým je
automatický mod. Každý z nich má své klady a zápory, přičemž je vždy dobré
vlastnit kameru vybavenou oběma režimy. U některých produktů lze najít dokonce
i víc voleb, ale ty jsou jen kombinací oněch dvou základních.
Automatický režim
V režimu automatiky se snaží kamera uživateli pomoci s veškerým nastavením
parametrů, od expozičního času počínaje přes ostření až po vyvážení bílé.
Zkrátka automatický režim je pro to, aby se uživatel mohl soustředit jen na
pořizované záběry. Automatický režim je tedy vhodný i pro naprosté laiky v
oblasti videotechniky. Z ovládání kamery jim stačí pouze magické tlačítko
"Rec", a pokud si chtějí připadat důležitěji, sáhnou po transfokátoru či
nabídce digitálních efektů (mozaika, sépie) nebo integrovaném titulkovači.
AE Automatické Režimy
Pokud chce vlastník kamery více využít služeb svého zařízení a nechce se jen
spolehnout na plně automatický režim, který, upřímně řečeno, není vždy
neomylný, a přece jen si ještě netroufne na plně manuální obsluhu, může se
obrátit na tzv. "AE režimy". Vysvětlit jejich význam je jednoduše možné např.
na šablonách dokumentů. Pro každou příležitost si můžete některou vybrat pro
běžný dopis, pro fax, pro oznámení či životopis. U AE režimů je to podobné,
mezi nejběžnější patří u kamer AE programy (pomyslné šablony) připravené ke
snímání sportu, portrétů, práci v horších světelných podmínkách, v noci apod.
Každý výrobce nabízí u svých produktů různý počet a různé typy režimů.
Manuální režim kamery
Pokud se rozhodnete zabývat natáčením vážněji, je namístě přepnout kameru do
manuálního režimu a začít se učit všemu, co vám zařízení nabídne. V manuálním
režimu jsou k dispozici veškeré funkce kamery. Především se to týká nastavení
clony, ostření, možnosti vyrovnání bílé barvy, a také záznamového formátu. Při
něm vám kamera najednou dovolí pracovat se širokoúhlým formátem obrazu, volit
kvalitu a počet zvukových stop (12nebo 16bit, 2 nebo 4 kanály) a mnoho dalšího.
U manuálního režimu platí, že pokud jej ovládnete, výsledek natáčení bude o
mnoho lepší než v automatickém režimu nebo v přednastaveném režimu AE. Na druhé
straně, jestliže nastavíte parametry při pořizování záznamu špatně, snímek bude
k ničemu.
Situaci lze přirovnat k focení: s automatickým fotoaparátem snadno pořídíte
nikterak skvělé, ale většinou dostačující fotografie. S manuálně obsluhovaným
aparátem máte s každým snímkem větší práci, ale výsledný efekt může být o mnoho
lepší. Jestliže však nastavíte parametry špatně, fotku vyhodíte.
Stabilizace obrazu
K tomu, aby byl výsledek snímání obrazu po všech stranách co nejkvalitnější,
vymysleli a namontovali do handycamů konstruktéři tzv. stabilizátor obrazu.
Jedná se o systém, s jehož pomocí se, alespoň částečně, eliminuje chvění ruky
při držení kamery. Toto chvění se projevuje zvláště pokud používáte služeb
transfokátoru (přibližování obrazu). Je jasné, že naprosto pevnou ruku při
vedení kamery nikdo mít nebude, zvláště vzhledem k miniaturním rozměrům a
hmotnosti kamer. Proto se již standardním vybavením videokamer stává systém
stabilizátorů.
Elektronická stabilizace
U běžných domácích zařízení se většinou setkáváme s elektronickou stabilizací
obrazu; je sice o něco méně vyspělá než optická korekce, ale zato je o poznání
levnější. Funguje tak, že obraz snímaný CCD prvkem je o něco málo větší než
ukládaný snímek. Elektronicky je tento obrázek vyhodnocen obvody kamery, kdy se
porovná s předchozím snímkem a analýzou se zjistí posun obrazu vlivem chvění.
Nakonec se vytvoří výřez z celkového obrazu, tak chytře, aby se eliminovalo
chvění. Tento systém je celkem jednoduchý a pro výrobce poměrně nenákladný.
Nevýhodou je ovšem snížení počtu aktivních pixelů, jež se podílejí na výsledném
(oříznutém) obrazu, který je určen pro záznam.
Optická stabilizace
Optická stabilizace je oproti elektronické účinnější, ovšem je také výrobně
náročnější. Z toho plyne následně i její vyšší cena. Pracuje na bázi
vychylování optických prvků přímo v objektivu kamery. Vyhodnocovací obvody
neořezávají obraz ze CCD prvku, ale přímo působí na vychylovací optickou
soustavu, takže obraz dopadá i při chvění stále na stejná místa CCD prvku. S
optickým stabilizátorem proto není degradováno rozlišení obrazu o ořezané části.
Transfokace obrazu
Transfokace obrazu není nic jiného, než obyčejné přibližování, někdy je
transfokátor označován jako funkce zoom. S touto funkcí je možné i ze
vzdálených míst pořizovat detaily či tvořit nájezdy z panoramatu. Pokud jej
používáte uvážlivě, je možné s ním vytvořit pěkné záběry, bohužel mnoho
začínajících uživatelů se nechá často unést a výsledkem jejich snahy je guláš
připomínající více jízdu na horské dráze než záznam nějaké události. Podívejme
se ale jaký je vlastně rozdíl mezi optickým a digitálním zoomem.
Optické přiblížení využívá ke zvětšení obrazu čistě optických vlastností
objektivu, kvalita obrazu tudíž není nijak poznamenána. Pouze je dobré si
uvědomit, že třes způsobený chvěním rukou je náležitě s mírou transfokace
zesilován, proto je docela vhodné při velkých přiblíženích používat stativ.
Optické přiblížení je u většiny domácích kamer na úrovni 10x.
Digitální zoom, který bývá z reklamních důvodů občas přemrštěně zdůrazňován, je
pouze berličkou tam, kde nedostačuje zvětšení optické. Pokročilejší uživatelé
se snaží jeho funkce nepoužívat, především z důvodu, že obraz převedený do
digitální podoby z CCD prvku je pomocí obvodů kamery matematicky zvětšen, tak,
že chybějící pixely jsou dopočítány. A jednoduše řečeno, tam kde nějaké
informace chybí, si je z prstu (z CCD prvku) nevycucá ani ta nejlepší kamera. Z
toho plyne, že digitálním zoomem vždy utrpí kvalita záznamu. Markantní je to
zvláště při mnohonásobném digitálním přiblížení (např. 560x), kdy se obraz mění
v nepřehlednou změť barevných pixelů. Některé kamery dokáží zvětšit obraz
digitálně až 560x, ale jak již bylo řečeno, je to spíše reklamní slogan než
přínos.
Noční režim natáčení
Vzhledem k tomu, že den střídá noc a obráceně, je nasnadě, že občas nastane
situace, kdy by náročnější uživatel rád natáčel i za špatných světelných
podmínek, nebo dokonce při naprosté tmě. Z toho důvodu se u kamer začal
objevovat systém nočního vidění. Mezi základní patří režim, při němž se zpomalí
uzávěrka tak, aby i zbytkové světlo stačilo na zachycení snímaného objektu. Při
tomto postupu je bohužel potřeba vždy alespoň trochu světla, a navíc je obraz
téměř vždy poznamenán nejen digitálním zesilováním, ale i nízkým počtem snímků,
které jsou fyzicky pořízeny.
Druhým nejčastějším systémem je zvláště ten používaný v kamerách Sony. Jejich
technologie nese označení NightShot a funguje na principu snímání
infračerveného spektra. Sama kamera si scénu infračerveným paprskem
"přisvětluje", takže to sice vypadá, že je naprostá tma (0 lux), ale na záznamu
lze obraz najít. Je sice víceméně černobílý (přesněji mírně do zelena), ale i
přesto je to systém, který přinese nejednomu uživateli mnoho zábavy. Ovšem je
třeba mít na paměti, že i NightShot má svá omezení.
Kamera jako foťák
U dnešních nejmodernějších digitálních kamer je výbava v podobě slotu na
paměťovou kartu naprostou samozřejmostí. Díky vyššímu rozlišení CCD prvku,
který zajišťuje rozklad optického obrazu do digitální podoby, je možné
pořizovat fotografie v docela příjemné kvalitě (např. Sony TRV30E zvládne až
mod JPEG 1 360 x 1 080 pixelů v truecolor). Firmware kamer prodělal také
poměrně značný vývoj, obohacen je o nemálo vymožeností do dřívějška známých jen
u fotoaprátů (např. nastavení parametrů focení, fotorežimy a podobně). V
podstatě lze říci, že dnešní digitální kamery nabízejí kromě klasických funkcí
záznamu i plnohodnotný režim fotoaparátů. Dokonce s tím, že některé luxusnější
modely jsou vybaveny i integrovaným bleskem (včetně voleb pro redukci červených
očí, aj.).
Efekty digitálních kamer
Funkce fotoaparátu však není to jediné, co vám kamera s paměťovou kartou
nabídne. Je tu i další využití, a to v možnosti digitálních efektů klíčování.
Je možné si například připravit na PC vaše logo či pěkný obrázek (třeba i s
definovanou průhledností), a ten díky chytrým efektů kamery vkomponovat do
snímané scény. Na záznam kazety nebo i fotografie se výsledně uloží záznam
mixovaný s vámi připravenou "maskou" (logem, obrázkem). K dispozici máte
většinou různé druhy klíčování, s jejichž nastavením je možné si opravdu pěkně
vyhrát a pořídit originální a velmi pěkné záběry.
Posledním využitím karty v kameře je možnost ukládání videozáznamu. Princip je
jednoduchý, místo pásku je využita paměťová karta. Zatím není kapacita karet
dostačující pro plné video, a tak se funkce zaměřují většinou na webové či
e-mailové služby. Jednoduše řečeno, na kartu si buď natočíte krátký záběr
(řádově 15 sekund) zajímavého videa přímo kamerou, nebo můžete záznam na kartu
převést z již pořízeného záběru na pásce. Klip si posléze velmi jednouše,
většinou skrze USB, zkopírujete do počítače a vše je hotovo. Výhodou tohoto
řešení je rychlost a elegance, s jakou získáte klip v ideálním rozlišení a
kompresi (většinou MPEG) pro účely internetu a e-mailu.
Druhy paměťových karet (SD, MemoryStick...)
Druhy paměťových karet se liší především dle výrobce, který si hájí své zájmy a
snaží se prosadit své technologie. Proto např. u produktů Matsushita (kamery
Panasonic) naleznete sloty pro SD karty, u výrobků Sony zase média typu
MemoryStick a tak podobně. Zde záleží především na vás, které značce dáte
přednost. Nejde jednoznačně říci, která karta je objektivně lepší, zvlášť
záleží i na cenové politice výrobce a podobně. V každém ohledu nám věřte, že
přínos paměťové karty v digitální kameře je velmi značný a trend v budoucnosti
bude tímto směrem v každém případě pokračovat.
Trend budoucnosti
Co říci závěrem o dalším vývoji videokamer? Snad jen, že mechanický pásek
nebude stačit jako záznamové médium navěky. Je jen otázkou času, kdy
technologie dospěje a v kamerách se začnou objevovat pevné disky nebo spíše
přímo paměťové karty s takovými parametry, že nabídnou záznam v plné kvalitě
PAL, NTSC či dokonce HDTV a portfolio nových funkcí, o jakých se nám v
současnosti ani nesní.
Slovníček pojmů
CCD - Základní prvek kamery, jeho posláním je převádět optický obraz do
elektronické podoby. Na čím více pixelů obraz rozloží, tím je vyšší kvalita
obrazu. Toto pravidlo sice není naprosto skálopevné, ale většinou funguje. Bez
solidního rozlišení CCD nelze kvalitní záznam vůbec provést.
FireWire - Standard pro připojení zařízení k počítači. Digitální kamery jej
využívají pro přenos obrazu, zvuku a řídících povelů pro kameru, kterou je
možno s PC plně ovládat. Další označení FireWire je IEEE-1394 nebo iLink.
Paměťová karta - Médium schopné uchovat v sobě množství informací i bez
napájení. Dnes existuje několik druhů, které mezi sebou zápolí o uživatele.
Liší se jak maximální kapacitou (dnes řádově desítky MB, ale do budoucna se
počítá již se stovkami až GB), tak i rozměry a rychlostí přistupu k datům. Mezi
nejrozšířenější patří: CompactFlash, SD, SmartMedia, MMC nebo MemoryStick.
Stabilizátor obrazu - Systém pro potlačení nežádoucího chvění kamery.
Stabilizace je prováděna buď elektronicky, nebo opticky, přičemž platí, že
optický systém je sice dražší, ale kvalitnější.
MPEG - Počítačový formát pro ukládání komprimovaného videa změnovým algoritmem.
Některé kamery umožňují na paměťovou kartu ukládat záznam o tomto formátu.
Rozlišení je nejčastěji 320 x x 240 nebo ještě nižší, což ovšem pro potřeby
internetové prezentace či e-mailu plně vyhovuje.
S-Video - Složkový standard pro přenos signálu je kvalitnější než kompozitní
video. Využívá dvou vodičů jeden nese informaci o jasu, druhý o barevných
složkách. S-Video je lepším analogovým standardem pro použití s S-VHS, Hi8 a DV
zařízeními.
Kompozitní video - Nejběžnější, ale také méně kvalitní přenosový standard
videosignálu, než je např. S-Video. Výhodou je jeho široká rozšířenost, téměř
každý videosystém jej dokáže zpracovávat. Pro přenos všech obrazových informací
je využito pouze jednoho datového vodiče.
Y/C - Jiné označení formátu S-Video, někdy se tvrdí, že Y/C označuje přímo
formát a S-Video pouze kulatý konektor protokolu Y/C. Ve skutečnosti se jedná o
tentýž formát složkového přenosu obrazu. S-Video a Y/C jsou tedy totéž.
PAL (Phase Alternating Line) - norma pro kódování obrazu, např. pro televizní
vysílání. Vyvinula ji německá firma Telefunken a v současnosti ji používá více
než šedesát zemí světa. Česká republika je od roku 1990 (až 1993) jednou z
nich. Systém vychází z dřívějšího NTSC a odstraňuje jeho nedostatky. Obraz je
rozložen do 25 snímků za vteřinu, které jsou vysílány po půlsnímcích s
frekvencí 50 Hz.
SECAM (Séquentiel Couleur á Mémoire) - přenosová norma obrazu francouzské
výroby, dříve používaná i v České republice. Dnes je nahrazována modernějšími
formáty.
NTSC (National Television Society Comittee) - nejstarší norma ustanovená
americkými vědci v padesátých letech. I přesto, že je oproti PAL zastaralejší,
je stále dosti využívaná, např. v Americe, Austrálii a podobně.
HDTV (High Definition Television) - nejnovější norma (přenosu obrazu)
japonských specialistů; i když Japonsko stále používá i NTSC, pomalu se snaží
přejít na tento moderní protokol podporující vysoké rozlišení obrazu, kvalitu
barev a poměr obrazu 16 : 9.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU