Co znamená DV dnes

Již pěknou řádku let můžeme video zpracovávat na počítači
digitálně, ale vstupní videomateriál máme stále uložen analogově
na magnetických páskách. Firmy Sony, Panasonic, JVC a celá řada
dalších si řekly, že je na čase, aby analogový záznam ustoupil
digitálnímu, a tak daly hlavy dohromady a přišly s technologií
DV (Digitální Video).

O DV se poprvé hovořilo již v roce 1980. Postupem času se
jednotliví výrobci po dlouhých diskusích dohodli na přesné
specifikaci DV formátu, a to jak na způsobu ukládání (formátu)
dat na pásku, tak i na fyzických parametrech kazety. Poté
následovala léta vývoje čipů, které by dokázaly zpracovat to, na
čem se inženýři usnesli. První výsledky se dostavily počátkem
90. let, ovšem opravdový boom začal až v roce 1995, kdy bylo
rozhraní IEEE-1394, známé spíše pod názvem FireWire, přijato za
standard pro přenos digitálního videa a audia. Ve stejném roce
přišly firmy Sony a Panasonic každá s vlastní verzí rozšíření
původní definice spotřebního DV formátu, tak aby vyhovoval i pro
profesionální použití v televizním průmyslu. Se svou troškou do
mlýna přišlo též JVC a opět Sony s dalšími formáty.
Současný stav novodobých profi digitálních videoformátů tedy
zahrnuje Sony DVCAM, Sony Betacam SX, Panasonic DVCPRO,
Panasonic DVCPRO 50 a JVC Digital-S. Mimo tyto nové digitální
formáty je tu samozřejmě celá řada analogových, jako jsou VHS,
S-VHS, Video8, Hi8, Betacam SP a další. Postupně se podíváme na
každý z výše uvedených nových formátů, ale nejlepší bude začít
od píky, tedy u DV.

DV

Jaký byl vlastně důvod pro zavedení tohoto nového digitálního
formátu, když už tu jeden byl a byl velice kvalitní? Důvod byl
zcela prozaický -- cena. Stávající formát (Digital Betacam) byl
v době jednání o vzniku nového velice drahou záležitostí a to
platí dodnes. Ačkoli cena Digital Betacamu výrazně klesla, tak
se stále drží mimo možnosti většiny potenciálních uživatelů
(rekordér stojí cca 1,5 mil. Kč). Jedná se o formát, který je
určen především pro studiové použití, kde je upřednostňována
kvalita před cenou. Všechny nové formáty nabízí kvalitu více
(DVCAM) či méně (DVCPRO 50) horší, než kterou disponuje Digital
Betacam.
Formátem nejjednodušším, ze kterého se všechny ostatní později
odvodily, je právě DV. Je to formát, na němž se shodly všechny
zainteresované společnosti vyrábějící videozařízení, a tudíž se
můžeme setkat s výrobky různých značek, které by měly být 100%
datově kompatibilní. V praxi to znamená, že pokud zaznamenáte
obraz na DV pásek kamkordérem Sony, tak jej bez problémů
přehrajete na rekordéru třeba od firmy Sharp. U všech ostatních
digitálních formátů jste závislí na jediném dodavateli.
Široká skupina výrobců znamená pro zákazníky nejen bohatší
nabídku výrobků, nýbrž i neustálý tlak na jejich zlevňování. V
současnosti se DV kamkordéry pohybují již v cenách okolo 35 000
Kč, což je částka snesitelná i pro zapáleného videoamatéra. DV
je určeno pro spotřební trh a mělo by postupně vytlačit současný
formát Video 8 a Hi8. Zajímavé je, že se s DV nepočítá jakožto s
nástupcem tradičních kazet VHS -- zde by mělo nastoupit DVD.
Prozatím se neuvažuje ani o tom, že by se dávaly do prodeje
nahrané DV kazety, DV by mělo sloužit pouze jako pořizovací
formát. Kvalitou obrazu se DV řadí mezi Hi8 a Betacam SP (což je
standard pro příspěvky do TV vysílání).

Jak funguje DV?

Pokud bychom chtěli převést realitu, která se kolem nás neustále
míhá, do počítače, tak vezmeme-li v úvahu rozlišovací schopnost
našeho oka, jednalo by se o terabyty dat za sekundu. Avšak
jakýkoli videosystém, ať analogový nebo digitální, musí získané
informace převést do podoby, ve které je lze uložit na pásek.
Zde platí přímá úměra -- se zhoršující se kvalitou obrazu klesá
množství dat a tím i cena jejich uložení (a následného
zpracování). DV formát se snaží najít vyvážený kompromis mezi
kvalitou obrazu, datovým tokem a cenovou dostupností. Podívejme
se podrobněji na proces digitalizace videa, tak jak se provádí
v zařízeních DV.

Obraz

Světlo pronikající objektivem kamery dopadá na CCD prvek, jenž
světlo navzorkuje a převede je na elektrické signály, které
popisují RGB signál. Celý obraz je navzorkován do matice o
rozměrech 525 x 500 bodů, přičemž každý bod nese informaci o R,
G a B složkách světla, které zasáhlo odpovídající CCD prvek.
Spotřební kamery disponují jediným CCD prvkem, který zpracovává
všechny složky, zatímco profesionální přístroje jsou vybaveny
skleněným hranolem, který rozloží dopadající světlo na R,G a B
složky a takto upravené paprsky směruje na odpovídající CCD
prvky (zde existuje zvláštní CCD prvek pro každou složku). Při
použití 3 CCD prvků se samozřejmě dosahuje znatelně vyšší
kvality obrazu. V tomto okamžiku odpovídá datový tok přibližně
31 MB/s.
Dále jsou jednotlivé hodnoty R, G a B převedeny do barevného
prostoru kamery YUV. Y představuje složku jasovou, U a V jsou
barvonosné složky. Jasová (Y) složka je vzorkována čtyřikrát, U
a V jsou vzorkovány pouze dvakrát. Odtud pochází známé označení
videosignálu YUV 4:2:2. Na rozdíl od klasického videa DV vytváří
složkový (komponentní) videosignál. (Video8 a VHS používají
pouze kompozitní signál, Hi8 a SVHS pracují s Y a C). Jasová
složka se vzorkuje více proto, že je dokázáno, že lidské oko je
daleko citlivější na změnu jasu než na změnu barevného odstínu.
Prakticky všechny typy ztrátové komprese obrazu jsou založeny na
znalosti funkce našeho oka. A tak aniž by uživatel zaznamenal
jakoukoli viditelnou změnu v obraze, je datový tok převodem z
RGB do YUV 4:2:2 snížen o třetinu -- z původních 31 MB/s na 20,5
MB/s.
Až do této fáze se všechny videoformáty chovají takřka totožně,
ovšem následující informace již budou přesně odpovídat pouze
formátu DV. Při dalším zpracování obrazových informací
přicházejí na řadu zákaznické DV čipy, které zredukují signál na
YUV 4:1:1 pro NTSC nebo 4:2:0 pro PAL. Každý obrazový bod si tak
zachovává pouze svou jasovou složku, zatímco informace o barvě
musejí sdílet čtyři sousedící body dohromady. Převodem z YUV
4:2:2 na YUV 4:1:1 je pochopitelně opět snížen datový tok,
tentokrát na 15,5 MB/s. Ačkoli je výsledný formát 4:1:1 poměrně
vyhovující pro záběry přírody a okolního světa vůbec, nehodí se
již pro další zpracování v rámci náročnějších trikových kompozic
(např. natáčení na modré pozadí, které se při kompozici
vyklíčuje a je nahrazeno jiným záběrem) a pro počítačové
animace. Silně zredukovaná barevná informace ztěžuje přesné
určování hran objektů, což je pro tyto kompozice naprostá
nezbytnost.
Poslední komprese zanechala datový tok na 15,5 MB/s, což je
stále ještě příliš mnoho, a tak se dostává ke slovu DV kompresní
algoritmus, jenž je integrován do DV čipů a který dokáže vstupní
data zkomprimovat ještě na pětinu. DV používá intraframe
kompresi (komprese v rámci jednoho snímku bez návaznosti na
snímky okolní), jež je podobná M-JPEG kompresi, která je běžná u
většiny karet pro digitalizaci a zpracování analogového videa
(např. Fast, Targa).
Ačkoli komprese každého snímku zvlášť nedovoluje videodata
zkomprimovat tak jako intraframe komprese (tzn. s ohledem na
několik snímků za sebou, jako např. MPEG), umožňuje však na
druhou stranu přesný střih bez vedlejších účinků, což je
vzhledem k předpokládanému dalšímu zpracování videa žádoucí
(nezapomínejme, že DV slouží na rozdíl od MPEGu především jako
pořizovací formát). DV nicméně vůči sobě porovnává jednotlivé
půlsnímky, a v případě, že jsou si velmi podobné (např. detail
na hovořící postavu - tzv. "mluvící hlava"), tak jsou oba
půlsnímky komprimovány současně, v opačném případě (např. záběr
listnatého stromu, jehož listy se třepotají ve větru) se
půlsnímky komprimují odděleně. Během komprese se dále využívá
celé řady kvantizačních tabulek (Q-table).
Celý obraz je rozdělen do bloků 8 X 8 bodů, které jsou dále
seskupeny do skupin po čtyřech blocích. Každá taková skupina
bloků je samostatně analyzována a je jí přiřazena nejvhodnější
kvantizační tabulka. Ve výsledku to znamená, že některé části
obrazu jsou komprimovány více než jiné. To je velký rozdíl
oproti M-JPEG kompresi, kde je přiřazena jedna kvantizační
tabulka celému snímku. DV je natolik inteligentní, že dokáže
prostor získaný vyšší kompresí částí obrazu s málo detaily
použít pro snížení komprese v částech obrazu, kde je buď detailů
více, nebo kde dochází k velkým pohybovým změnám.
Možná se divíte, proč DV jednoduše neuloží na pásku méně
informací, ve finále by se tak na pásku vešlo více minut záznamu
-- toto není možné kvůli způsobu, jakým jsou data na pásku
ukládána a požadavku na stejnorodý datový tok. Po skončení DV
komprese je dosaženo toku 3,1 MB/s, což je hodnota, která se
vývojářům DV formátu zdála jako ideální při vyvažování technické
náročnosti, kvality obrazu a výsledné ceny.
Dosud jsme se věnovali pouze kompresi videa, ovšem na pásek se
během záznamu ukládá kromě videa ještě celá řada dalších
informací, a sice audio, ITI a Subcode.

Zvuk

Ve specifikaci DV formátu se můžeme setkat hned se třemi
možnostmi nahrávání audia. Zvuk se obecně na DV pásek nahrává v
nekomprimované podobě, jednotlivé možnosti se liší počtem
audiokanálů a vzorkovací frekvencí.
První způsob nabízí 1 stereokanál při vzorkování 16-bit 44,1kHz,
což odpovídá kvalitě CD. Druhou možností je 1 stereokanál při
vzorkování 16-bit 48 kHz, což je ekvivalent zvuku na DAT
páskách. Poslední varianta zvyšuje počet stereokanálů na 2,
ovšem za cenu snížení kvality na 12-bit 32 kHz. Tato variabilita
ve způsobech nahrávání bohužel přináší v praxi jistá úskalí, na
něž je třeba upozornit. Jedná se především o kompatibilitu
jednotlivých nástrojů používaných pro záznam a následné
zpracování materiálu. Velmi snadno se vám může stát, že kamera
umožňuje pouze jeden z výše uvedených formátů (žel nejčastější
je 12-bit 32kHz), který však není podporován právě vaším
střihovým softwarem. V takovém případě je nutno zvuk
převzorkovat do formátu střihového softwaru, což s sebou ovšem
nese určité snížení kvality a zanesení nepřesností do
synchronizace audia s videem.
Se synchronizací je v DV vůbec trošku problém. Dle specifikace
DV formátu není audio přímo svázáno s videem (zvuková data
nejsou přesně nasazena na začátek příslušného snímku), takže
nelze počítat s tím, že bude video a audio 100% synchronní
(zejména při střihu). V praxi není situace tak vážná, ale pro
profesionální práci je vzhledem k tomuto faktu DV formát jen
stěží použitelný. Problém přesné synchronizace audia s videem
řeší až formáty, které byly od DV odvozeny (DVCAM, DVCPRO).

A další

Další informace, které se na pásku zaznamenávají, jsou ITI
(Insert and Track Information) a Subcode obsahující důležité
informace, jež jsou nutné pro přesné přetáčení pásky a nastavení
záznamových a čtecích hlav videa. Mezi nejdůležitější patří
Timecode, což je časový údaj, který přesně sděluje, v které
části pásky se hlava právě nachází. V části Subcode je dostatek
prostoru pro přenos dodatečných informací o záznamu, přičemž
přesný obsah není definován a záleží na výrobci záznamového
zařízení. Mezi takové informace může patřit i teletext, titulky,
obsah pásky či vícejazyčné texty k hudebním záznamům typu
Karaoke.

Závěr

Jak vidíte, budoucnost je digitální. Ovšem zatím není zdaleka
jasné, jakou cestou se bude přesně ubírat. Jednotlivé digitální
formáty mezi sebou neustále bojují, a ani jeden se zatím nehodlá
vzdát svého místa na televizním slunci. Každý týden přinášejí
agentury zprávy o tom, že ta a ta TV stanice se rozhodla pro ten
a ten digitální formát a vedly ji k tomu ty a ty důvody. Žádný
formát se zatím nestal jasným favoritem, a na vykrystalizování
stávající nepřehledné situace si zřejmě budeme muset ještě
chvíli počkat. Je pravděpodobné, že se časem ujmou jen dva,
maximálně tři z výše uvedených formátů, kdy každý bude navíc
svými vlastnostmi předurčen pro konkrétní použití.
Důležitým faktorem, který jsem při popisu formátů záměrně
neuvedl, je hmotnost a objem videovybavení. Každý kameraman vám
potvrdí, že je rozdíl mezi tím, když nosíte na rameně 8kg nebo
12kg kameru. Hmotnost a objem kamery se projeví především při
práci v terénu při pořizování reportáží. Vzhledem k neustálému
vývoji a inovacím výrobků ze strany výrobců by bylo velmi
nepřesné uvést, že hmotnost kamery pro určitý páskový formát
činí např. 12 kg, jelikož v době vydání článku už může být
situace úplně jiná. Navíc existuje od každého formátu celá řada
výrobků, které se liší nejen svými technickými schopnostmi, ale
pochopitelně i fyzickými vlastnostmi jako je hmotnost nebo
velikost -- totéž platí i pro cenu vybavení.
Za samostatnou úvahu též stojí porovnání mechanického provedení
kazet a pásků pro jednotlivé formáty, které má vliv na odolnost
pásku a následně i na kvalitu záznamu. Tyto a další podobné
otázky již však překračují rámec tohoto článku, ale v případě
vašeho zájmu (dotazy směřujte na pcworld@idg.cz ) se jim můžeme
věnovat v některém z příštích čísel.



FireWire

Jen málokdo ví, že s FireWire rozhraním přišla původně firma
Apple, která na něj dodnes vlastní registrovanou obchodní
známku. FireWire je vlastně vysokorychlostní sériové rozhraní,
které své uplatnění našlo, ale až později, a to v rámci
komunikačního systému známého jako IEEE 1394. Podívejme se na
tento systém trochu podrobněji. Jedná se o obousměrný sériový
komunikační systém s propustností až 100 Mb/s. Velkou výhodou
pro použití v oblasti digitálního videa je možnost posílat po
jediném kabelu zároveň audio, video a dodatečné informace (např.
lze bez jakéhokoli dalšího propojení ovládat kamkordér přímo z
počítače = přenášet instrukce pro přetáčení, přehrávání a
zastavení pásky).
Na PC je prozatím FireWire rozhraní doménou samostatných PCI
karet, stejně jako tomu bylo v kamenných dobách PC XT/AT s ISA
kartami obsahujícími sériové a paralelní porty. Během příštího
roku se ovšem budeme stále častěji setkávat s FireWire rozhraním
integrovaným přímo na motherboardu, až se tam nakonec uhnízdí
natrvalo a budeme jej vnímat se stejnou samozřejmostí jako v
dnešní době paralelní nebo sériové rozhraní.
Intraframe komprese
Komprimuje každý snímek samostatně, bez ohledu na to, zda se
skutečně něco oproti předchozímu změnilo. Je proto vhodná pro
střih -- dá se s ní stříhat s přesností na 1 snímek bez
jakýchkoli vedlejších účinků na datový tok a kvalitu obrazu.
Interframe komprese
Tato komprese bere do úvahy předchozí i následující snímky a
ukládá pouze ty části obrazu, které se nějakým způsobem změnily.
Přináší tedy výhodnější poměr kvality obrazu vůči dosaženému
datovému toku, ale je zároveň méně vhodná pro střih než
intraframe komprese.
CCD prvek
Charged-coupled device -- světlocitlivý prvek skládající se
z tisíců bodů, jenž světlo navzorkuje a převede na elektrické
signály, které je dále možné zpracovávat elektronickou cestou.
Počet bodů na CCD udává reálné rozlišení kamery.
RGB
Definici barevného bodu je možné provést několika způsoby. CCD
snímači je vlastní rozklad do RGB - red-green-blue, neboli na
červenou, zelenou a modrou složku. Stejnou cestou (z RGB) tvoří
barevný obraz i televizní obrazovka -- můžete se hodně z blízka
podívat a uvidíte.
YUV
Jiný způsob definice barevného bodu -- složkou jasovou (Y) a
barvonosnými (U a V). Tento formát je výhodnější pro další
zpracování, mimo jiné i proto, že barevné informace stačí
přenášet v menší kvalitě. A už se dostáváme k dalšímu obvyklému
pojmu: YUV 4:2:2 -- ten znamená, že jasová (Y) složka je
vzorkována čtyřikrát, U a V jsou vzorkovány pouze dvakrát.
NTSC
Americká norma pro způsob přenosu obrazu a zvuku, má jiné
rozlišení, obrazovou frekvenci a kódování barev než PAL.
PAL
Převážně v Evropě používaná norma pro přenos obrazu.
M-JPEG
Motion-JPEG je upravená verze obrazové komprese JPEG pro
komprimaci videa. Používá se jak u DV, tak u většiny karet pro
střih klasického videa na počítači. Každý snímek se v ní
komprimuje samostatně (intraframe).
MPEG-2
Komprese používaná u DVD a digitálního satelitního vysílání,
dosahuje vysokého kompresního poměru při dostatečné kvalitě
obrazu. Komprimuje vždy několik obrázků dohromady a ukládá pouze
změny (interframe).


Rozšíření DV - profesionální for máty

Reakcí na nedostatky DV formátu byl příchod dalších digitálních
formátů. Mezi nejdůležitější patří DVCAM od Sony a DVCPRO od
Panasonicu. Oba přední výrobci profesionální video techniky si
byli vědomi omezení DV formátu, která znemožňovala jeho masové
nasazení v profesionální oblasti, kde do té doby kraloval
Betacam SP, a sice ve zpravodajství. Vzhledem k tomu, že
základní myšlenka DV formátu byla výborná, tak stačilo přijít
jen s několika rozšířeními a výsledek byl na světě.

DVCAM

Oproti standardnímu DV formátu byla zvětšena šířka stopy z 10
mikronů (jedna miliontina metru) na 15 mikronů, což mělo za
následek i zvýšení rychlosti posuvu pásku z 18,81 mm/s na 28,22
mm/s. Typ pásky zůstává shodný s DV, tj. ME (Metal Evaporated).
Jediná standardní DVCAM kazeta (rozměry 125 X 78 X 16,6 mm)
dokáže pojmout až 184 minut videozáznamu. V kamkordérech se z
důvodu snížení hmotnosti přístroje využívají výhradně MiniDV
kazety (rozměry 56 X 49 X 12,2mm), na něž se vejde maximálně 40
minut videa. Každá kazeta je vybavena pamětí o kapacitě 16 KB, v
níže se uchovávají informace o jednotlivých záběrech (začátek
záběru, konec záběru, náhled 1. snímku záběru), které lze s
výhodou použít při následné editaci.
Vyšší modely kamkordérů a rekordérů dokáží přenášet data
čtyřnásobnou rychlostí, čímž se výrazně zkrátí doba potřebná pro
natažení zdrojového materiálu na disky nelineárního střihového
pracoviště. Mimo konektoru FireWire se objevuje i proprietární
verze rozhraní SDI (Serial Digital Interface), nazvaná SDDI
(Serial Digital Data Interface). Právě SDDI umožňuje přenášet
data čtyřikrát rychleji. Samozřejmostí je kompatibilita s DV
formátem, takže je možné čít i zapisovat na DV kazety. Na rozdíl
od DV již DVCAM netrpí nesynchronním audiem.

DVCPRO

Rozšíření tohoto formátu oproti DV se typově víceméně shodují s
DVCAM. Šířka stopy je 18 mikronů, což zvyšuje rychlost posuvu
pásky na 33,82 mm/s, změnil se však typ pásky na MP (Metal
Particle), která je oproti ME trvanlivější a odolnější. Právě
odolnost pásky vůči vnějším vlivům je při častém používání
důležitým faktorem v oblasti zpravodajství, kam DVCAM i DVCPRO
směřují. Maximální délka záznamu na jednu standardní DVCPRO
kazetu činí 123 minut (což je o více jak hodinu méně než
konkurenční DVCAM) a 63 minut na mini DV kazetu. Kamkordéry
mohou používat oba typy kazet.
MP pásky disponují kromě příčných stop i stopami podélnými, do
nichž DVCPRO ukládá řadu informací. Za prvé je to CUE track, což
je vlastně další audiostopa, která slouží pro odposlech audia
během přetáčení pásky (to je velmi důležité při hledání místa
střihu). Druhou podélnou stopou je CTL track, která obsahuje
dodatečné informace pro rychlé a přesné přetáčení a vyhledávání
na pásce. DVCPRO rekordéry dokáží přehrávat DV i DVCAM kazety.
Stejně jako DVCAM disponuje i DVCPRO svou variantou SDI pro
přenos dat čtyřnásobnou rychlostí. Tentokrát se rozhraní nazývá
CSDI (Compressed Serial Digital Interface). Opět jako u DVCAM je
odstraněn problém DV s nesynchronním zvukem.

DVCPRO 50

Ačkoli přineslo DVCPRO řadu vylepšení oproti DV standardu, tak
přeci jen stejně jako DVCAM nedostačovalo pro nasazení, kde jsou
skutečně výjimečné nároky na kvalitu zdrojových záběrů, např.
náročné kompozice a speciální efekty. V této oblasti stále
kraloval Digital Betacam. A tak se u Panasonicu rozhodli pro
upgrade svého dosavadního digitálního formátu a zvolili k tomu
cestu nejmenšího odporu: zdvojnásobili rychlost posuvu pásky,
čímž zdvojnásobili datový tok při použití běžné DVCPRO pásky
(dvojnásobná rychlost s sebou nese pochopitelně daň v podobě
poloviční délky záznamu při stejném typu kazety). Tyto změny
měly samozřejmě pozitivní vliv na kvalitu záznamu: komprese
videa je již pouze 3,3:1 při vzorkování obrazu 4:2:2 oproti
kompresi 5:1 a vzorkování 4:1:1 (popř. 4:2:0) u DV, DVCAM a
DVCPRO. Změny se pochopitelně dotkly i zvuku, DVCPRO 50 již
disponuje dvěma 16bit 48kHz stereokanály.
Ovšem ani po tomto drastickém zvýšení kvality se stále DVCPRO 50
nemůže vyrovnat Digital Betacamu, ten totiž disponuje zatím
nepřekonanou kvalitou obrazu s kompresí pouze 1,77:1,
vzorkováním 4:2:2 -- a pozor! -- 10bitovými barvami (oproti 8bit
barvám u všech ostatních formátů). Uvedených 8 (10) bitů se
samozřejmě vztahuje na každou složku zvlášť, a nikoli na všechny
dohromady.

Digital-S - proprietární formát JVC, který nabízí téměř shodné
charakteristiky záznamu jako předešlé DVCPRO 50. Komprese 3,3:1
při vzorkování 4:2:2, dva 16bit 48kHz stereokanály, dvě lineární
analogové audiostopy a jedna lineární kontrolní stopa. Změna
nastává u typu použité pásky, ten má šířku celých 1/2" na rozdíl
od 1/4" DVCPRO (50). Pásek je uložen v kazetě ne nepodobné VHS,
a některé Digital-S dokonce dokáží přehrávat S-VHS kazety.
Maximální délka záznamu na jednu kazetu činí 104 minut, což je
plný dvojnásobek ve srovnání s DVCPRO 50.

Betacam SX - tento formát se poněkud vymyká z předchozí řady
formátů, a to zejména díky použitému typu komprese. Betacam SX
totiž není jen dalším derivátem DV, nýbrž přichází s vlastním
kompresním algoritmem, jenž je založen na technologii MPEG-2 --
jedná se o interframe kompresi, která bere do úvahy předchozí i
následující snímky. Betacam SX se nesnaží být přímou konkurencí
pro DVCAM či DVCPRO (ze strany Sony by to znamenalo
vnitrofiremní konkurenci). S nasazením Betacamu SX se počítá
zejména pro satelitní vysílání (které probíhá ve formátu
MPEG-2).
Betacam SX má totiž mezi digitálními formáty jednu vlastnost,
jež po určitou dobu přechodu od analogového záznamu k
digitálnímu může pro potenciální investory do této technologie
znamenat mnoho. Onou unikátní vlastností je kompatibilita s
formátem Betacam SP -- znamená to, že dosavadní studia, která
jsou vybavena převážně Betacam SP technikou, nemusí provést
změnu technologie naráz, ale mohou je používat společně.
Z technických parametrů Betacamu SX stojí mimo použité komprese
za zmínku i velikost datového toku, která činí pouhých 18 MB/s,
data se zaznamenávají na 1/2" pásku (oproti 1/4" páskám u
většiny předchozích formátů), komprese 10:1 při vzorkování
4:2:2. Na jednu kazetu se vejde maximálně 60 minut záznamu, což
je dvojnásobná délka v porovnání s dosavadním standardem Betacam
SP. Sony o svém formátu tvrdí, že díky interframe kompresi
dosahuje nízkého datového toku, a netrpí přitom kvalita obrazu.