Už dávno v předpočítačových časech v 50. a 60. letech bylo učiněno několik pokusů, jak by vůně mohly doplňovat filmy promítané v kinech. Výsledky byly ovšem dost katastrofální, diváky rušilo hučení vháněcích ventilátorů. Příjemnost vůně pro člověka silně záleží na její koncentraci, látka navíc ve vzduchu přetrvává a nepředvídatelně se míchá s dalšími vůněmi nebo se chemicky degraduje na mnohdy odporně páchnoucí rozkladné zplodiny. Abychom dosáhli obdoby obrazového vjemu, museli by mít lidé na hlavě nějaké masky, v nichž by se atmosféra kompletně měnila podle předem připraveného programu. To ale nikdo asi zatím nezkoušel (tedy alespoň mimo medicínské aplikace nebo drogovou scénu).
Na přelomu tisíciletí se neujaly ani ideje přidat generátor vůní jako další periferii k počítači, fungováním odpovídající např. zvukové kartě/reproduktorům. Kenichi Okada z Keio University v Tokiu s kolegy nyní přichází s dalším pokusem. Chtějí využít technologie současných inkoustových tiskáren, které dnes již dokáží zahřátím generovat velmi malé množství inkoustu, což má umožnit přesné dávkování. Jako základ si vědci konkrétně vzali model od Canonu, ovšem namísto různobarevných inkoustů naplnili kazety vonnými esencemi.
Na rozdíl od systémů typu RGB se ovšem vůně údajně nedají míchat. Neexistují žádné „základní esence“ (v tom mají i chutě přece jen blíže k barvám), z nichž bychom mohli složit libovolnou vůni na paletě. Mezi čtyřmi vůněmi se proto v rámci „tiskárny“ vždy přepíná a uživateli se dostane (nebo by alespoň mělo) v jeden okamžik jediného vjemu. Za tímto účelem ale údajně nebylo třeba i nějakých hardwarových úprav zařízení (systém byl dosud oznámen, nikoliv předveden). Zařízení proto může generovat jen 4 přednastavené vůně, zatím se experimentovalo s vůní citronu, vanilky, levandule, jablka, skořice, grapefruitu a máty. „Pulz“ zařízení musí být vzhledem k dávkování tiskárny alespoň 100 milisekund. Tímto způsobem se prý vygeneruje právě dost vůně na to, aby jí člověk ucítil, ale současně okolí nezahltila, vdechnutím se „spotřebovala“, nerozkládala se a neinterferovala s dalšími pachy. Odpařené množství by člověku mělo stačit asi tak na dva vdechy.
Autoři projektu si představují, že by systém fungoval v synchronizaci s promítanými obrázky/prezentacemi, jde jim tedy prozatím o využití v rámci zábavy. Na rozdíl od jiných systémů by v tomto případě nebylo třeba specializovaného zařízení, postačila by obyčejná tiskárna, jen by se občas používala pro tisk a jindy ke generování vůní. Objevují se i poněkud radikálnější nápady na využití, jak například určitých zápachem automaticky připomínat nemocným lidem, že mají brát prášky, nebo lidem s demencí, že se mají najíst (vůně odpovídající pachu jídla). U takových systémů ale není moc jasné, jak by měly být celkově uspořádány.
Hlavní potíž se zdá být ale v tom, že, jak už bylo uvedeno, neexistují základní vůně, z nichž by se dalo složit cokoliv a skutečně komplexně přiblížit třeba atmosféru filmu. Z vanilky a skořice nelze namíchat pach benzínu ani krve...
Zdroj: New Scientist a další
Poznámky:
- Jak hodnotit šance tohoto projektu na úspěch? Jistě je na místě značná skepse, vždyť už tolik podobných pokusů selhalo. Na druhé straně, proč by se to jednou nemohlo povést?
- Co se týče otázek mísení vůní – viz kniha a film Parfém.
- Nebylo by nepohodlné stále v tiskárně měnit náplně sem a tam? Fungovalo by to opravdu bez problémů?
- Samozřejmě, že vůněmi by se mohla doplňovat reklama, příslušná informace by mohla být i součástí kódu webové stránky, je ale otázka, zda by o to někdo stál.