Dante’s Inferno

Pro začátek bychom se chtěli zamyslet nad tím, že herní design je jako velký kruh následovníků těch, kterým se něco hodně povedlo: například GTA 3, které rozpoutalo vlnu kopií a podobných adaptací. Stejně takový efekt zanechal God of War, kterým se nechaly inspirovat hry jako Bayonetta a Darksiders. Tato hra je něčím mezi posledními jmenovanými tituly – až na to, že se od základního konceptu neodtrhuje tolik jako Bayonetta, ani se k němu neblíží tolik, jako Darksiders. Seká si to svou zlatou střední cestou, lemovanou krví pekelných protivníků.

Ve zkratce by se Dante’s Inferno dalo označit jako titul plný pamětihodných prostředí, rafinovaných nepřátel, dobrých hack-n-slash jatek a slušného bojového systému. Dalo by se tedy říct, že střední cesta byla správnou volbou a hra se může chlubit úspěchem. Božská Komedie je sice dost zvláštním výběrem zdrojového materiálu zrovna pro hru (než mě nějaký literární znalec začne bombardovat výhružnými e-maily, myslím tím, že hráči nemají ke knihám zrovna nejintimnější vztah), ale Alighieriho duchovní epos zjevně dal tvůrcům dostatek inspirace k vykročení ze stínu velkého Krata. Devět kruhů pekla dělá s herní strukturou hodně, jako by Dante věděl, že jednou budou hry děleny na levely.

Architektura v úrovni Chtíče je například sestavena orgiastických struktur a tepajícího masa, kdežto Lačnost se leskne přetékajícím zlatem, v podobě mincí a tekuté lávy, v níž se stále utápí lakomci. Bohužel, prostředí je sice designováno skvěle, ale celková atmosféra neuvěřitelně schází. V jedné chvíle vás obklopuje imaginární bolest, ale efekty se zdají být dost nevěrohodnými; slyšíte výkřiky prokletých duší a nářky obličejů uvězněných ve zdech, ale nikdy to není nic víc, než jen nějaké zvuky v pozadí. Čekal jsem, že na mě procházka peklem zanechá něco víc, než jen krátké zamrazení v zádech z některých krátkých brutálních scén – ačkoliv jsem Božskou Komedii nečetl, věřím, že Alighieri utrpení a děs popisuje daleko květnatěji a lépe, než tato hra. Působení hádanek taky není zrovna nejvalnější a nijak nepodporuje nádech různorodých úrovní pekla.

I přesto jsem si však hraní Dante’s Inferno užil, jelikož bojový systém je zvládnut vážně profesionálně. Kříž, který vám nahrazuje známé zbraně na dálku, je kupříkladu opravdu uspokojující, a po jeho plném vylepšení se zajisté stane vaší nejoblíbenější zbraní. Kosa je taky zajímavou a originální zbraní, ale na svatou smrt to prostě nemá. Co se týče protivníků, ti vedlejší a všudypřítomní jsou jistě užiteční, ačkoliv jsou naprosto tupí, a hlavní bossové jsou různorodí a těžce složitelní. Propracovaný strom schopností, relikvie ke sbírání a následnému vylepšování vašich možností, a celkové tempo hry (pořád vás tlačí dopředu a nikdy vás nenechá v jednom kruhu pekla, dokud vás nepřestane bavit), to všechno vám bude pomáhat prodrat se hrou. Jsou zde však rovněž dost frustrující momenty, kdy kamery umístěny naprosto nešikovným způsobem a jezírka lávy na hodně nepříjemných místech vyústily v sérii zbytečných smrtí. Zároveň také nemůžete přeskakovat filmečky, takže se připravte na sledování jednoho samého klipu několikrát za sebou. Posledního bosse je rovněž šíleně těžké zabít, já to vyřešil tak, že jsem si snížil obtížnost, jen abych viděl závěrečnou scénku a titulky.

Při hraní jsem si uvědomil, že jsem také nikdy nebyl moc unesen herním příběhem. Klopýtání skrz masu věčného utrpení mělo mít daleko hlubší účinek, než jaký opravdu byl, pravděpodobně proto, že vyprávění děje je na dost slabé úrovni – hlavní hrdina Dante sice vypadá pamětihodně díky své vizáži křižáka s kosou na zádech -, ale co se týče jeho osoby, je to prázdná mušle. Jakožto muž, jenž čelí démonům své vlastní minulosti, hrdina neukazuje žádné známky morální komplexity nebo vnitřního trápení; řve v emocionálních agóniích, ale jako hráč jsem nikdy opravdu přímo necítil váhu jeho neveselé situace. Potkávání ztracených duší s sebou také nenese žádné pocity, i když vlastně rozhodujete o jejich osudu – buď je osvobodíte, nebo uvězníte. Jediný efekt to má na váš strom schopností.

Protože většina hráčů nemá ani ponětí, co je to Božská Komedie, vývojáři si nechali otevřená zadní vrátka pro upravování originálního konceptu a přitváření kudrlinek a zamotání. Dante’s Inferno nevypráví příběh příliš dobře, a i přes zábavný bojový systém a design prostředí, což zvládlo mou pozornost udržet až do konce, jsem nikdy úplně nerozuměl, proč to všechno hrdina dělá. Také si přidejte fakt, že se zápletka omotává kolem velkého epického příběhu, který má však emoční váhu akčního filmu. Všechno dohromady však znamená jediné – Dante’s Inferno je zábavná hra, která ale mohla být daleko zábavnější. Těžko tedy soudit, ale určitě doporučujeme.

Plusy: Skvělý bojový systém a výborný design levelů jsou to nejlepší, co v žánru najdete.

Minusy: Žádná morální nebo emoční váha, kterou by hra měla obsahovat – na to, že je zasazena v pekle, je překvapivě mdlá.

Hodnocení: 70%

Via: GamePro.com