Před dávnou dobou, ještě před začátkem éry hardwarových bladů a serverových farem, byla virtualizace záležitostí desktopu. Počínaje systémem SoftPC a konče subsystémy Windows on Windows byla virtualizace desktopových počítačů primárně nástrojem pro vývojáře, pracovníky podpory atd. – tedy pro všechny, kdo měli pádný důvod současně provozovat na svém PC či Macu více než jedno prostředí. Pak se postupně objevily VMware a VDI (Virtual Desktop Initiative). Virtualizace se náhle stala novým hitem umožňujícím dosáhnout redukce TCO a velcí hráči a jejich velké plány na sebe strhly většinu pozornosti věnované dříve tradičnímu desktopovému vizualizačnímu modelu.
Nyní se rychle přesuňme do současnosti. Zjistíme, že trh těchto nástrojů se poněkud zúžil. Pionýři jako Insignia a Connectix buďto pozvolna vymizeli, nebo byli odkoupeni, zatímco jiní, například Parallels, se nově objevili, zejména díky posunům v architektuře platforem (například když Apple adoptoval CPU Intelu do svého Macu). K tomu připočtěme vliv externích sil, jako je hnutí open source, a získáte představu o tom, co je stále ještě velmi živým, proměňujícím se trhem, který slouží mnoha specializovaným aplikacím.
Své využití mohou virtualizační produkty najít při mnoha běžných činnostech IT pracovníků a správců z různých oblastí včetně softwarového vývoje a technické podpory. Těm mohou poskytnout bezpečné prostředí pro testování nového softwaru a záplat, resp. pro ladění kódu. Důležitou roli hrají také při zajištění kompatibility starších programů, čímž zmírňují problémy s migrací některých systémů.
V našem přehledu se podíváme na čtyři z předních balíků pro vizualizaci desktopu, konkrétně VMware Workstation 6.0 (v době testování ve verzi Beta 3), což je funkcemi nabitý pracovní nástroj ideální pro vývojáře; dvě řešení pro zajištění kompatibility starších aplikací – Parallels Workstation for Windows 2.2 a Microsoft Virtual PC 2007; a open source alternativu, o níž jste možná nikdy neslyšeli (ale pravděpodobně uslyšíte v budoucnu), InnoTek VirtualBox 1.3.
Postupně si popíšeme, jak dobře jsou tato řešení škálovatelná, a vymezíme, kam zapadají v rámci celé oblasti virtualizace desktopů.
V zásadě lze říci, že Microsoft jakoby trošku polevil v boji o postavení na trhu, zatímco Parallels a InnoTek do jisté míry stále hledají svoji identitu. Takto VMware zůstává prakticky jedinou firmou, která hluboce rozumí tomuto výklenku trhu, i když dokonce i zde jsou patrné známky sebeklamu vlastní důležitosti. Z dlouhodobějšího hlediska je zjevné, že výrobci mají v podstatě dvě možnosti: Buďto budou soupeřit o to, kdo ukousne největší díl relativně omezeného koláče, nebo své produkty budou rozvíjet v sofistikovanější a komplexnější řešení, jako se o to pokouší VMware se svým ESX, VDI, ACE atd. S ohledem na to, že Microsoft si již zvolil orientaci na datová centra a InnoTek je na cestě vytvořit systém typu ESX, zůstává Parallels jediným výrobcem, který se dosud omezuje výhradně na desktop.
Microsoft Virtual PC 2007
Microsoft Virtual PC 2007 je dlouho očekávanou aktualizací virtualizačního produktu tohoto výrobce. Po třech letech práce nyní nabízí rozšířenou podporu OS (Windows Vista jako hostitelský i hostovaný systém) a přepracovanou architekturu VM (Virtual Machine), která dokáže využít hardwarové virtualizační technologie Intelu či AMD. Jinak se toho ale oproti předešlé inkarnaci Virtual PC 2004 změnilo jen málo. Kromě několika nových parametrů v dialogu nastavení VM je nová verze ve skutečnosti nerozeznatelná od té předešlé.
Ne že by to bylo nutně na škodu – jednou ze silných stránek Virtual PC 2004 byla totiž jeho přístupnost. Uživatelské rozhraní bylo přehledné a snadno použitelné dokonce i pro nováčky v oblasti VM. Připočtete-li k tomu některé (na svou dobu) inovativní funkce – jako třeba drag and drop mezi hostitelským a hostovaným systémem, je nasnadě, proč si tento produkt našel oblibu mezi příležitostnými uživateli VM. Virtual PC 2007 si tyto kvality ponechalo, přičemž opravuje dlouholeté problémy, jako byla absence podpory novějších mobilních CPU či neschopnost pracovat s více monitory.
Výsledkem je produkt, který i navzdory malému posunu stále poskytuje efektivní nízkonákladové či bezplatné řešení, jež dovoluje uživatelům Windows Vista provozovat starší aplikace spolehlivě a bez nutnosti dual bootu do Windows XP. Z tohoto pohledu Virtual PC 2007 s přehledem uspěje dokonce i přesto, že vše zároveň nasvědčuje tomu, že výrobce nemá zájem stát se vítězem na virtualizačním trhu.
Zdá se, že Microsoft věří, že virtualizace je technologií pro datová centra, přičemž klientské aplikace jsou poskytovány pomocí kombinace tradičního nasazení a streamingu obrazů virtualizovaných aplikací pomocí nově koupené technologie SoftGrid. Z těchto důvodů byla naše očekávání pochopitelně nízká, když jsme Virtual PC 2007 instalovali. Absence podpory 64bitových hostovaných OS – nebo jakýchkoliv derivátů Unixu/Linuxu – parametry našeho testování významně omezila a dovolila nám soustředit se pouze na podporu starších Windows aplikací pod Windows Vista. Virtual PC 2007 se rovněž projevil jako skutečně pomalý v našich výkonnostních testech. Slabší celkové skóre – i po několikanásobném běhu testu – nám ušetřilo přemýšlení při určování výkonnostního pořadís VM systémů, kde Virtual PC 2007 favoritům nemohlo konkurovat.
Odhlédneme-li od pomalých VM, musíme zmínit několik světlých bodů, s nimiž jsme se během testování setkali. Obzvláště práce v síti probíhala pod Virtual PC 2007 velmi konzistentně. Naše bezdrátová síťová karta Intel 3945ABG, dříve prokletí systému Virtual PC 2004 (i Virtual Serveru), nyní pracovala zcela spolehlivě, přičemž VM komunikovaly ihned bez složitých zásahů do konfigurací.
Je třeba pochválit vývojáře, kteří věnovali čas tomu, aby v Virtual PC 2007 odstranili všechny zásadní nedostatky, i když jeden problém bohužel vyřešit zapomněli: nedostatečnou integraci USB zařízení. Cena je nicméně odpovídající.
Před dávnou dobou, ještě před začátkem éry hardwarových bladů a serverových farem, byla virtualizace záležitostí desktopu. Počínaje systémem SoftPC a konče subsystémy Windows on Windows byla virtualizace desktopových počítačů primárně nástrojem pro vývojáře, pracovníky podpory atd. – tedy pro všechny, kdo měli pádný důvod současně provozovat na svém PC či Macu více než jedno prostředí. Pak se postupně objevily VMware a VDI (Virtual Desktop Initiative). Virtualizace se náhle stala novým hitem umožňujícím dosáhnout redukce TCO a velcí hráči a jejich velké plány na sebe strhly většinu pozornosti věnované dříve tradičnímu desktopovému vizualizačnímu modelu.
Nyní se rychle přesuňme do současnosti. Zjistíme, že trh těchto nástrojů se poněkud zúžil. Pionýři jako Insignia a Connectix buďto pozvolna vymizeli, nebo byli odkoupeni, zatímco jiní, například Parallels, se nově objevili, zejména díky posunům v architektuře platforem (například když Apple adoptoval CPU Intelu do svého Macu). K tomu připočtěme vliv externích sil, jako je hnutí open source, a získáte představu o tom, co je stále ještě velmi živým, proměňujícím se trhem, který slouží mnoha specializovaným aplikacím.
Své využití mohou virtualizační produkty najít při mnoha běžných činnostech IT pracovníků a správců z různých oblastí včetně softwarového vývoje a technické podpory. Těm mohou poskytnout bezpečné prostředí pro testování nového softwaru a záplat, resp. pro ladění kódu. Důležitou roli hrají také při zajištění kompatibility starších programů, čímž zmírňují problémy s migrací některých systémů.
V našem přehledu se podíváme na čtyři z předních balíků pro vizualizaci desktopu, konkrétně VMware Workstation 6.0 (v době testování ve verzi Beta 3), což je funkcemi nabitý pracovní nástroj ideální pro vývojáře; dvě řešení pro zajištění kompatibility starších aplikací – Parallels Workstation for Windows 2.2 a Microsoft Virtual PC 2007; a open source alternativu, o níž jste možná nikdy neslyšeli (ale pravděpodobně uslyšíte v budoucnu), InnoTek VirtualBox 1.3.
Postupně si popíšeme, jak dobře jsou tato řešení škálovatelná, a vymezíme, kam zapadají v rámci celé oblasti virtualizace desktopů.
V zásadě lze říci, že Microsoft jakoby trošku polevil v boji o postavení na trhu, zatímco Parallels a InnoTek do jisté míry stále hledají svoji identitu. Takto VMware zůstává prakticky jedinou firmou, která hluboce rozumí tomuto výklenku trhu, i když dokonce i zde jsou patrné známky sebeklamu vlastní důležitosti. Z dlouhodobějšího hlediska je zjevné, že výrobci mají v podstatě dvě možnosti: Buďto budou soupeřit o to, kdo ukousne největší díl relativně omezeného koláče, nebo své produkty budou rozvíjet v sofistikovanější a komplexnější řešení, jako se o to pokouší VMware se svým ESX, VDI, ACE atd. S ohledem na to, že Microsoft si již zvolil orientaci na datová centra a InnoTek je na cestě vytvořit systém typu ESX, zůstává Parallels jediným výrobcem, který se dosud omezuje výhradně na desktop.
Microsoft Virtual PC 2007
Microsoft Virtual PC 2007 je dlouho očekávanou aktualizací virtualizačního produktu tohoto výrobce. Po třech letech práce nyní nabízí rozšířenou podporu OS (Windows Vista jako hostitelský i hostovaný systém) a přepracovanou architekturu VM (Virtual Machine), která dokáže využít hardwarové virtualizační technologie Intelu či AMD. Jinak se toho ale oproti předešlé inkarnaci Virtual PC 2004 změnilo jen málo. Kromě několika nových parametrů v dialogu nastavení VM je nová verze ve skutečnosti nerozeznatelná od té předešlé.
Ne že by to bylo nutně na škodu – jednou ze silných stránek Virtual PC 2004 byla totiž jeho přístupnost. Uživatelské rozhraní bylo přehledné a snadno použitelné dokonce i pro nováčky v oblasti VM. Připočtete-li k tomu některé (na svou dobu) inovativní funkce – jako třeba drag and drop mezi hostitelským a hostovaným systémem, je nasnadě, proč si tento produkt našel oblibu mezi příležitostnými uživateli VM. Virtual PC 2007 si tyto kvality ponechalo, přičemž opravuje dlouholeté problémy, jako byla absence podpory novějších mobilních CPU či neschopnost pracovat s více monitory.
Výsledkem je produkt, který i navzdory malému posunu stále poskytuje efektivní nízkonákladové či bezplatné řešení, jež dovoluje uživatelům Windows Vista provozovat starší aplikace spolehlivě a bez nutnosti dual bootu do Windows XP. Z tohoto pohledu Virtual PC 2007 s přehledem uspěje dokonce i přesto, že vše zároveň nasvědčuje tomu, že výrobce nemá zájem stát se vítězem na virtualizačním trhu.
Zdá se, že Microsoft věří, že virtualizace je technologií pro datová centra, přičemž klientské aplikace jsou poskytovány pomocí kombinace tradičního nasazení a streamingu obrazů virtualizovaných aplikací pomocí nově koupené technologie SoftGrid. Z těchto důvodů byla naše očekávání pochopitelně nízká, když jsme Virtual PC 2007 instalovali. Absence podpory 64bitových hostovaných OS – nebo jakýchkoliv derivátů Unixu/Linuxu – parametry našeho testování významně omezila a dovolila nám soustředit se pouze na podporu starších Windows aplikací pod Windows Vista. Virtual PC 2007 se rovněž projevil jako skutečně pomalý v našich výkonnostních testech. Slabší celkové skóre – i po několikanásobném běhu testu – nám ušetřilo přemýšlení při určování výkonnostního pořadís VM systémů, kde Virtual PC 2007 favoritům nemohlo konkurovat.
Odhlédneme-li od pomalých VM, musíme zmínit několik světlých bodů, s nimiž jsme se během testování setkali. Obzvláště práce v síti probíhala pod Virtual PC 2007 velmi konzistentně. Naše bezdrátová síťová karta Intel 3945ABG, dříve prokletí systému Virtual PC 2004 (i Virtual Serveru), nyní pracovala zcela spolehlivě, přičemž VM komunikovaly ihned bez složitých zásahů do konfigurací.
Je třeba pochválit vývojáře, kteří věnovali čas tomu, aby v Virtual PC 2007 odstranili všechny zásadní nedostatky, i když jeden problém bohužel vyřešit zapomněli: nedostatečnou integraci USB zařízení. Cena je nicméně odpovídající.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU