přístrojům a ke dvěma počítačům. Zatímco jeden z počítačů je nacpaný různými
užitečnými učebnicemi, slovníky a odbornými pracemi, druhý je připraven
dekódovat moje myšlenky. Z jedné strany do mne tečou vědomosti, z druhé strany
ze mne vycházejí vědecké zprávy. Aniž bych musel mluvit či psát, za několik
okamžiků je napsána další z mých vědeckých knih. Počítač pečlivě zaznamenává
každé sebemenší hnutí mé mysli, a kolikrát zapíše i to, co bych sám okamžitě
zapomněl a přešel. Během několika minut jsem vyprodukoval v mé domácí pracovně
stovky řádek odborného textu. Teď mohu vstát, protáhnout se a s čistou hlavou
se pověnovat sportu, koníčkům, ženám, jídlu, alkoholu či jiným zálibám.
Co myslíte, je možné, že to jednou dojde až tak daleko? Nechme snění, vraťme se
zpět na zem a fantazírujme na pevných základech. Náznaky toho, co nás v našich
domácích pracovnách studovnách knihovnách čeká už za pár let, se dají nalézt už
nyní. Možná se intuitivně rozhlížíte po svém psacím stole a neuspořádaných
kupkách všelijakých kapesních přístrojů, papírů, novin, časopisů, tužek,
cédéček, disket a kancelářských potřeb, zálibně se zaposloucháte do mručení
větráku ve vašem počítači a pohlédnete na upatlaný monitor. Snažíte se
přemluvit zvukovou kartu, reproduktory a program k přehrávání empétrojek, aby
vám pomohly vytvořit v tom chaosu trochu harmonie. Ano, z toho všeho lze
vyvodit jednoduché závěry o tom, jak bude pracovní prostor vypadat za pár let.
Co se nám většinou vybaví pod pojmem pracovna? Pracovna prezidentská?
Masarykova pracovna? Čapkova pracovna?. Především bytelný stůl, vlastně spíš
starodávná učitelská katedra s pořádnými šuplíky a knihovna s množstvím knih.
Takže obojí hned škrtneme. Ani stůl, ani knihovnu se starými knihami v budoucnu
rozhodně k práci potřebovat nebudeme.
Místo stolu a židle budeme mít jakési pracovní hnízdo. Společnost PCE (Personal
Computing Enviromnents) již druhým rokem vyvíjí a prodává takzvaná pracovní
prostředí pro práci s počítačem. Taková jednotka je vyrobena z matného
hliníkového rámu, je v ní pohodlné křeslo a je do ní zabudován počítač, displej
(případně několik displejů), klávesnice a další komponenty, které jsou ovšem
postaveny podle zákazníkem udaných specifikací. Celé PC hnízdo je stavěno na
modulárním základě, takže se dá kdykoliv změnit, přestavět, upgradovat. Jediné,
co na tomto technologickém skvostu zatím stále ještě nedomysleli, je, že vypadá
trochu jako zubařské křeslo. Ale kdoví, třeba budou v budoucnu zubařská křesla
vypadat úplně jinak.
Co se knihovny týče, budeme mít místo ní velký archiv malých, skladných a
nesmrtelných médií, zřejmě ne úplně nepodobných dnešním minidiskům. Na těchto
médiích budeme uchovávat veškeré informace obrazové, zvukové i písemné a budou
se dědit z pokolení na pokolení tak jako v kůži vázaný Jirásek. Budeme-li mít
potřebu prohlédnout si fotografii tetičky z otcovy strany naší tchýně,
jednoduše sáhneme do archivu. Budeme-li chtít vidět poslední vysvědčení našeho
prapraděda z vysoké školy pro generály, sáhneme do archivu. "Poslechla by sis,
zlato, jak kdysi hrál Sting? A jak při tom vypadal? Sáhni do archivu v mé
pracovně." A pochopitelně všechny slovníky, odborná literatura, beletrie,
poezie, návody a manuály budou uloženy na těchto médiích.
Ale nemyslete si, že budete chodit od pracovního místa k archivu pěšky. Je
jasné, že dříve nebo později bude muset někdo přijít na to, že to skvělé
pracovní hnízdo musí být mobilní. Prostě bude mít kolečka a bude ho pohánět
energie, které bude v teple produkovaném počítačem vždycky dost.
O tužkách a papírech si samozřejmě také myslíme, že je za pár let budeme
uchovávat jen v historických sbírkách technického muzea. A myslíme tím opravdu
všechny psací potřeby a všechny papíry. Jediná tužka, která nám zůstane, bude
stylus, jejž budeme používat na různé dotykové displeje. Vždyť bude mít každý u
sebe své pédéáčko a tam si bude moci poznamenat nejlépe hlasem jako do
diktafonu vše, kvůli čemu by v naší době popsal tisíce žlutých lepicích papírků
a zauzloval všechny své čisté i posmrkané kapesníky. Každé pédéáčko bude
vybaveno i minikamerou, fotoaparátem, funkcemi mobilního telefonu a samozřejmě
se s ním dostanete i na internet, za pomoci pédéáčka si i odemknete dům,
nastartujete vozidlo a tak dále a tak dále. No, a doma v pracovně ho jen
napíchnete na domácí počítač a necháte informace synchronizovat a zpracovávat.
A možná tím i předáte centrálnímu mozku lidstva mnoho užitečných dat, která se
budou hodit nejen do statistik. Ale takový je prostě život, s únikem informací
se počítat musí, i když se schováváte za různé firewally a snažíte se zabránit
každému sebemenšímu náznaku narušení vašeho soukromí. Všechno mluví pro to, že
o soukromí v budoucnosti víceméně přijdeme.
Ale nehodláme vás strašit. Raději rozviňme naše představy o budoucnosti domácí
kanceláře. Říká se: nosí si práci domů. Tak v tom vás musíme uklidnit, tam se
nic nezmění. Ti, co budou opravdu pracovat, budou pracovat bez ohledu na to,
zda jim skončila pracovní doba. Rozhodně nebude platit ona naivní sci-fi
představa z úvodu tohoto textu. Žádné hadičky ani drátky do nás žádné vědomosti
nenalijí, dokonce ani nahrát to do nás nikdy nepůjde, i když ta matrixovská
představa o výuce pilotování helikoptéry je velmi vtíravá. Změní se však jedno.
Nebudeme potřebovat žádné aktovky, složky na papíry ani nic podobného.
Jednoduše proto, že nebudeme potřebovat přenášet žádné papíry. Všechnu naši
práci si budeme moci ze své kanceláře přinést domů na miniaturních paměťových
kartách, případně ji mít neustále na synchronizovaném pédéáčku. To se bude
nosit nejspíše na krku, dokud nám ho nebudou chtít implantovat přímo do dlaně.
(Mít pédéáčko implantované v obličejové části se autorovi tohoto textu nezdá
ani vkusné, ani vtipné. Otřásá se odporem nad takovými představami.)
Při práci je třeba komunikovat. Telefon bude nahrazen videofonem a konferenční
hovory budou naprosto běžné protože konferenčními hovory šetří čas a zmenšuje
pravděpodobnost zkreslení informace, která se předává a dlouho putuje od
odesílatele k příjemci. Každá pracovna bude vybavena webovou kamerou a velkou
projekční zdí, gigantickým displejem či mnoha displeji, na kterých budou
účastníci videokonferencí vidět velmi ostře, bez jakýchkoliv šumů. Později
nahradí tyto poněkud "placaté" obrazy 3D projekce, při kterých se budou
účastníci komunikace skoro dotýkat, takže iluze fyzického kontaktu bude téměř
dokonalá. Těžko pak budete drahé polovičce vysvětlovat, že jste tam přece
nikoho neměli, ať už slyšela či dokonce viděla cokoliv. "Nedělej ze mne
hlupačku, já jsem viděla tu uhihňanou sekretářku přímo u tvého stolu. Jak se
dostala do našeho domu?" bude asi slyšet nejeden naštvaný žárlivý hlas. "Není
uhihňaná, je milá a umí se zasmát vtipům, které jí říkám," zapomenete na
původní argument, že ve vašem domě vlastně žádná sekretářka fyzicky nikdy
nebyla, a už se povezete.
Ale zpět k práci a k vážným věcem. Pracovní místo, archiv i komunikační
záležitosti už jsme prošli. Teď už jsou na řadě jen malé doplňky, takové ty
důležité drobnosti, bez kterých by svět nebyl dokonalý a naše práce také ne.
Například osvětlení a klimatizace. Protože už je jasné, že všechny tyto
obyčejné domácí funkce budou řízeny centrálně, nenajdeme nikde v pracovně
vypínač ani kolečko na regulaci. To ne my, ale centrální počítač rozhodne o
tom, kolik světla, tepla a vlhkosti v pracovně potřebujeme. Světla se budou
rozsvěcet zřejmě na principu fotobuňky, zrovna tak se bude spouštět i
klimatizace.
Do pracoven si nebudeme kupovat drahé originály ani reprodukce mistrů. Po
vstupu se sepne nejen osvětlení, ale i projekce obrazů, a z reproduktorů se
začne linout příjemná hudba a spolu s klimatizací se začne uvolňovat i vonná
esence. Tak pro nás bude vstup do pracovny příjemný a povzbuzující. V takovém
prostředí se nám bude pracovat, tvořit, vymýšlet a objevovat úplně samo.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU