síťových adaptérech, typech sítí, médií a sběrnic. Dnes dáme prostor síťovým
operačním systémům (SOS).
Dva přístupy
Síťové operační systémy můžeme rozdělit do dvou základních skupin:
- peer-to-peer (každý s každým)
- klient/server (klient/poskytovatel služby)
Síťové operační systémy peer-to-peer
Sítě typu peer-to-peer nás budou zajímat především, neboť jsou jednoduché a
našim potřebám plně vystačí. Vyznačují se tím, že všechny počítače v síti jsou
rovnocenné a mohou současně plnit funkci serveru i stanice (klienta) a také k
nim mohou být připojena síťová (sdílená) periferní zařízení, jako např.
tiskárna, plotter, modem apod. Nesplňují však technologické zabezpečení a
ochranu dat, což nás ovšem v prostředí domácí sítě nemusí vzrušovat.
Nyní si popíšeme nejrozšířenější SOS pro sítě peer-to-peer: Windows 95/98,
Windows NT, Windows 2000/Me, Windows 3.11 a AppleTalk.
Windows 95/98
Operační systém (OS) Windows 95/98 je dnes u nás bezesporu nejrozšířenějším
systémem, v jehož prostředí a pomocí jehož prostředků můžeme provozovat
počítačovou síť. Popíšeme si nyní proceduru konfigurace sítě pomocí Windows
95/98 za předpokladu, že máme propojeny dva nebo více počítačů kabeláží, kterou
jsme podle návodu v první dílu seriálu vytvořili. Postup (kromě zadávaných jmen
a hesel) bude na všech počítačích stejný.
1/ Instalace ovladače síťového adaptéru (karty)
Pokud je adaptér řádně vsazen do příslušného slotu, při prvním startu jej
systém Windows v rámci inicializačních testů počítače nalezne a pokusí se pro
něj nainstalovat vhodný software (driver neboli ovladač, což je prográmek, s
jehož pomocí dokáže adaptér komunikovat jak s počítačem, tak s médiem
propojujícím jej se sítí). To je však vhodné pouze tehdy, vlastníme-li nějaký
standardní typ adaptéru (ve většině případů to tak naštěstí bývá). V případě,
že máme typ, jenž Windows nerozpoznají, musíme jej nainstalovat sami. V
Ovládacích panelech spustíme službu Přidat nový hardware, provedeme volbu, a v
prvním dialogovém okénku (dialogu), které se nás zeptá, zda chceme, aby systém
Windows nalezl nový HW, odpovíme Ne. V dalším kroku vybereme ze seznamu položku
Síťový adaptér, v následujícím dialogu stiskneme tlačítko Z diskety. Tlačítkem
Procházet nalezneme na disketě nebo CD příslušný ovladač (soubor s koncovkou
.inf). Stiskem Dokončit se proces instalace ovladače zkompletuje.
2/ Konfigurace sítě
Po úspěšné instalaci ovladače adaptéru (o úspěšnosti se můžeme přesvědčit
pomocí služby Systém v Ovládacích panelech, kde na kartě Správce zařízení
zvolíme kategorii Síťový adaptér a po stisku tlačítka Vlastnosti si ověříme,
zda "Zařízení pracuje správně") spustíme opět z Ovládacích panelů službu Síť a
následně zvolíme kartu Konfigurace.
Nejlépe bude přihlásit se jako Klient sítě Microsoft (rolovací seznam uprostřed
dialogu). Dále zkontrolujeme, zda je v okénku Následující součásti sítě jsou
nainstalovány zobrazen Klient sítě Microsoft, a pokud ne, přidáme jej v
následujícím dialogu vyvolaném tlačítkem Přidat. Budete-li používat pouze
Windows, můžete odebrat položku Klient sítě NetWare (ale je to zbytečné). V
následující položce (pod typem klienta) se bude zobrazovat v předešlých krocích
nainstalovaný síťový adaptér, a nakonec zkontrolujeme, zda je nainstalován
síťový protokol. V prostředí samotných Windows je nejpoužívanějším protokolem
TCP/IP. Ostatní opět můžeme odebrat. Nejsou-li zobrazeny, přidáme je stejným
způsobem jako typ klienta (viz výše). Na této kartě (záložce) můžeme pomocí
dialogu spuštěného tlačítkem Sdílení souborů a tiskáren nakonec nadefinovat
pravidla sdílení.
V tomto kroku zbývá ještě nakonfigurovat síťový protokol TCP/IP (protokol je
soubor pravidel pro komunikaci mezi zúčastněnými stanicemi). Dialog pro
konfiguraci spustíme tlačítkem Vlastnosti: do Masky podsítě vyplníme
255.255.255.0 (maska sítě typu C), do Adresy IP pak IP adresu např. číslo
192.168.1.1 (u dalších počítačů je můžeme zvyšovat 192.168.1.2, 192.168.1.3
apod.) Tato čísla mohou být z intervalu 0 až 255, a na posledním místě nesmí
být 0. Maska podsítě musí být u všech počítačů stejná, zatímco každá IP adresa
IP.
3/ Identifikace počítače
V dialogu Síť dále zvolíme kartu Identifikace a v políčku Název počítače
vyplníme jméno počítače, jež chceme, aby se zobrazovalo na ostatních
počítačích, jméno pracovní skupiny, která musí být u všech počítačů v naší
domácí síti stejná, a libovolný popis počítače.
Kartu Řízení přístupu můžeme přeskočit.
4/ Nastavení sdílení
Aby byly pevné disky (nebo vybrané složky na nich) přístupné pro ostatní
uživatele, musíme nadefinovat pravidla jejich sdílení. Na pracovní ploše
otevřeme ikonu Tento počítač a pravým tlačítkem myši si klepnutím na ikoně
pevného disku (typicky (C:)) zvolíme z otevřené místní nabídky volbu Sdílení (v
případě složky/složek po otevření ikony pevného disku stejný postup na ikonách
příslušné složky/složek). Potom provedeme volbu Sdílet jako a zadáme jméno
objektu (disku/složky), pod kterým jej ostatní uživatelé uvidí. Potom v tomto
dialogu definujeme typ sdílení a případné heslo. Potvrdíme tlačítkem OK. Takto
můžeme sdílet i ostatní jednotky (např. bude-li na jednom z počítačů
instalovaná nějaká méně používaná jednotka, jako např. disketová mechanika
5,25"). Na ikoně sdíleného objektu se zobrazí symbol modré ruky.
5/ Připojování síťových jednotek
Tímto je instalace hotova, a pokud nenastaly nějaké problémy, po spuštění
služby Okolní počítače budeme všechny nainstalované a sdílené počítače a jejich
prostředky vidět a budeme moci s nimi pracovat.
Abychom s nimi mohli zacházet jako s lokálními, v programu Průzkumník si v
nabídce Nástroje/Možnosti spustíme příkaz Možnosti složky a v seznamu Upřesnit
nastavení na kartě Zobrazit označíme políčko Na panelu nástrojů zobrazit
tlačítko Připojit síťovou jednotku. Na panelu nástrojů Průzkumníka se budou
zobrazovat ikonky Připojit síťovou jednotku a Odpojit síťovou jednotku. Pak
vybereme některou síťovou jednotku (např. disk D: jednotka CD-ROM) a v dialogu
Připojit síťovou jednotku vybereme její nové označení v rámci souboru našich
lokálních disků (např. G:), políčko Cesta je vyplněno automaticky. Aby se
jednotka připojovala při každém spuštění počítače, zaškrtneme políčko Znovu
připojit při přihlášení. Ikony připojených jednotek budou zobrazeny s
piktogramem kabelového připojení a dané jednotky se budou chovat jako lokální.
Windows NT
Operační systém Windows NT je vhodný pro sítě, kde je třeba data řádně
zabezpečit, neboť k počítači s OS Windows NT se přihlašuje uživatel, nikoliv
počítač. Ve většině případů domácích sítí si však bohatě vystačíme s Windows
95/98, a tak Windows NT projdeme pouze telegraficky s ohledem na zásadní
rozdíly mezi oběma systémy. Zásadní rozdíl je u přihlašování po startu vás
systém vyzve k trojstisku kláves CTRL+ALT+DEL (k "teplému startu"), po němž
vyžaduje zadání přihlašovacích údajů. Na dialogu Síť přibudou karty Služby s
možností konfigurace jednotlivých komponent Windows NT a Vazby pro složitější
konfiguraci systému.
Nejdůležitější součástí je aplikace Správce uživatelů, v níž se definují
uživatelé, kteří budou mít k danému počítači přístup. Spustíme ji z nabídky
Start a z podnabídek Programy/Nástroje administrace. V dialogu jsou definováni
dva uživatelé: Administrator (správce sítě) a Guest (host). Vysvětlení
ostatních položek: Skupiny uživatelů definují skupiny uživatelů požívající
stejná přístupová práva. Při vytváření nového uživatele je možné jeho zařazení
k určité skupině, aby se nemusel definovat individuálně. Administrators
uživatelé vlastnící veškerá práva. Heslo administrátora není radno zapomenout,
představuje to novou instalaci Windows NT. Guests jakýkoliv uživatel; dědí
omezená práva skupiny Users. Backup Operators uživatelé s právy zálohovat obsah
oblastí, k nimž mají přístupová práva. Users ostatní uživatelé; sem je
automaticky zařazen každý nový uživatel.
Zadávání nového uživatele se provádí v dialogu Nový uživatel ze Správce
uživatelů. Postupně zadáme Uživatelské jméno (přihlašovací), Jméno a příjmení a
Popis (nepovinné), Heslo, Potvrzení hesla, nastavení změny hesla (Při dalším
přihlášení musí Uživatel změnit heslo nebo Uživatel nesmí změnit heslo). Dále v
dialogu spuštěném tlačítkem Skupiny přiřadíme nového uživatele k příslušné
skupině. V okně Správce uživatelů nalezneme přehledný seznam a popis uživatelů.
Pro vyšší zabezpečení dat je možné ze Správce uživatelů v dialogu Politika účtů
zadat: Maximální stáří hesla, Minimální stáří hesla, Minimální délku hesla,
Jednoznačnost hesla (dříve použitá hesla nebude možno použít, když označíte
Zapamatovat a zadáte počet hesel) a Zamknutí účtu (počet neúspěšných pokusů o
přihlášení).
Windows 3.11 for Workgroups
Tento systém již začíná pomalu být dědečkem mezi SOS, nicméně na starých
počítačích s procesory 386 může stále prokazovat lví služby, a navíc
bezproblémově spolupracuje s novějšími verzemi Windows.
Filosofie konfigurace sítě je v podstatě stejná jako u vyšších verzí. Síťovou
podporu můžeme nainstalovat a nastavit již v průběhu první instalace Windows na
disk počítače. V jejím průběhu se nám zobrazí dialog Instalace sítě.
V poli Nastavení sítě se po stisku tlačítka sítě zobrazí dialog Sítě. Zde se
můžeme rozhodnout, zda kromě sítě Microsoft chceme instalovat podporu Windows
ještě pro jiné sítě, např. Novell NetWare. Poté znovu přejdeme na dialog
Instalace sítě, kde zadáme pravidla sdílení síťových prostředků, souborů a
ovladače sítě (viz Windows 95/98). Pravidla sdílení adresářů (nyní složek) a
souborů provedeme tak, že je ve Správci souborů (což je otec Průzkumníka)
označíme, a v nabídce Disk se po spuštění příkazu Sdílet jako zobrazí dialog
Sdílení adresáře. Ten vyplníme tak, jak jsme si řekli ve Windows 95/98. Aby se
sdílené jednotky ve Správci souborů zobrazovaly a chovaly jako by byly lokální,
musíme je nejdříve zmapovat. To provedeme z nabídky Disk spuštěním příkazu
Připojit síťovou jednotku, kdy se zobrazí dialog Připojení diskové jednotky v
síti. Pro vstupní údaje platí stejná pravidla jako u Windows 95/98.
Windows 2000
Tento operační systém je nejnovějším produktem společnosti Microsoft a vzhledem
ke své ceně zřejmě nebude prozatím pro domácích sítě zrovna favoritem. Jeho
chování je pro uživatele v podstatě podobné jako Windows NT a rozhodně mu v
blízké budoucnosti budeme věnovat samostatný obsáhlý článek.
Pro úplnost dodejme, že ještě existují (ale jako skutečná rarita) další sítě
typu peer-to-peer, a to Novel NetWare Lite od Novellu, který podporuje 2 až 25
počítačů. Stanice lze instalovat jako klient, server nebo klient&server.
Přenosová rychlost je 120 KB/s. Podporuje zasílání lokálních správ a
nejběžnější síťové adaptéry.
Druhou sítí je LANtastic společnosti Artisoft, která je (byla) zajímavá zejména
tím, že v sobě integrovala podporu práce se zvukem a zvukovou komunikaci po
síti. U nás se uplatňovala zejména na základních a středních školách. Její
zásadní nevýhoda byla v tom, že podporovala pouze speciální síťové adaptéry
společnosti Artisoft, čímž uživatele nutila kupovat i hardware a tím jich
spousty odradila.
AppleTalk
Síťová podpora AppleTalk je součástí plné instalace systému Apple. Pro síť
realizovanou pouze sériovým rozhraním (LocalTalk) není třeba žádný dodatečný
software, v případě sítě EtherTalk nebo TokenTalk (ten jsem v životě neviděl)
je třeba nainstalovat ovladač síťového adaptéru. Pro všechny tři druhy sítě pak
platí následující postup: v Ovládacích panelech (z nabídky Apple v levém horním
rohu obrazovky) stiskneme službu Síť, kde v případě používání sítě
EtherTalk/TokenTalk nastavíme příslušný typ, potom spustíme službu Pravidla
sdílení, v jejímž dialogu se zobrazí 3 sekce: A/ Určení sítě zadáme Majitele
(uživatelské jméno), Heslo (pro přihlášení) a Počítač (popis), B/ Sdílení
souborů zvolíme stav Zakázat či Povolit a C/ Propojení souborů stejně jako u
předchozí sekce. Pak už zbývá jen použít službu Připojit (z nabídky Apple) a
zvolit objekt připojení (v případě sítě EtherTalk/LocalTalk můžeme ještě
případně zvolit zónu). Síť AppleTalk bohužel nepodporuje zasílání lokálních
zpráv.
Propojení počítačů PC a Macintosh
Propojení obou platforem je jednoduché a prosté. Pokud jsou počítače řádně
propojeny (viz 2. část seriálu), mohou spolu bezproblémově komunikovat a
přenášet soubory. To může být užitečné třeba tehdy, máme-li nějakou výkonnou
stanici Macintosh/PowerMac a chceme z ní posílat grafické soubory na souborový
server. Na počítač PC nainstalujeme buď aplikaci Timbuktu for Windows, nebo
MacLAN společnosti Farallon. První je méně náročná na systémové prostředky a
pracuje i pod DOSem, druhá má lepší správu a výkonnější funkce. Windows 2000
již mají podporu Macintoshů integrovanou. MacLAN při odinstalaci občas dokáže
udělat na hostitelském počítači velkou paseku, která se musí ručně odklízet až
na úrovni editoru registrů. Instalace obou programů přidá do databáze Windows
protokol AppleTalk. Na stanice Macintosh se může volitelně nainstalovat součást
Timbuktu for Macintosh, po které pak lze i z Macintoshe provádět správu souborů
na počítačích PC.
Síťové operační systémy klient/server
Síťové operační systémy typu klient/server zřejmě pro jejich složitost a
náročnost nebudeme pro domácí sítě využívat, nicméně řekněme si o nich alespoň
pár slov, ať jsme "v obraze". Sítě typu klient/server sestávají ze
serveru/serverů, stanic a síťových zařízení. Ve srovnání se sítěmi peer-to-peer
vykazují tyto sítě především vysokou bezpečnost dat a vyšší přenosové
rychlosti. Server může být nevyhrazený (non-dedicated), tzn. že může pracovat
současně jako stanice, což je velmi nevýhodné, neboť mu to ubírá systémových
prostředků (sil), nebo vyhrazený (dedicated), což je typické a zároveň rozumné.
Typický server je souborový, na kterém jsou uloženy soubory (aplikace a
soubory) pro sdílení, tiskový pro správu tiskových front, databázový pro správu
databází, poštovní pro správu elektronické pošty apod. Termínem server se
nemusí vždy nutně myslet fyzický počítač, ale častěji jde o serverovou aplikaci
(viz zmíněný výčet). Velké sítě podniků, bank a jiných institucí by bez SOS
typu klient/server nebyly schopné vůbec pracovat.
Nejrozšířenější SOS typu klient/server jsou od společnosti Microsoft Windows NT
Server podporující veškeré dostupné protokoly, sítě a platformu Macintosh.
Společnost Novell zahrnuje širokou škálu verzí systému Novell NetWare počínaje
verzí 2.20 pracující i na počítačích s procesory 286, jež umožňuje současné
otevření až 1 000 souborů. Verze 3.11/12/16 bývaly po dlouhá léta vlajkovou
lodí Novellu, je to 32bitový SOS, určený pro počítače řady 386 a 486. Umožňuje
obsloužit 4 GB operační a 32 TB diskové paměti při současném otevření až 100
000 souborů. Jeho architektura je rozšiřitelná pomocí modulů NLM (NetWare
Loadable Modules). Zahrnuje tiskový server, most (router) propojující tuto síť
se sítí jiného typu, podporuje zrcadlení disku (mirroring) a zdvojení disku
(duplexing). Obsahuje volitelné součástí NetWare for Macintosh a UnixWare.
Verze Novell NetWare 4.x využívá mnoho vlastností předchozích verzí, avšak
největší rozdíl je v architektuře modulů VLM (Virtual Loadable Modules), která
nahrazuje shell pracovní stanice, totiž soubor netx.com (x = 3,4,5 dle verze
DOSu). Používá unifikované grafické prostředí Windows. Verze Novell NetWare 5.x
přichází s novými vlastnostmi, podporou standardů JAVA, CORBA/IITOP nebo Active
X, správou intranetu apod.
Pro úplnost dodejme, že existují i sítě typu Banyan Vines, Microsoft LAN
Manager a OS/2 LAN Server. Zástupcem sítí typu klient/server pro počítače Apple
Macintosh, je SOS AppleShare.
V příštím dílu našeho seriálu naleznete: Modemy, internet a intranet, sdílení
síťových periferních zařízení a závěr.
Doporučená literatura:
- Dag Jeger, Josef Pecinovský Postavte si vlastní počítačovou síť Grada, 2000
- Zdeněk Vrátil, Petr Beneš, Petr Paleček Lokální počítačové sítě Gethon audio
and computer, 1994
- Ondřej Čada Apple Macintosh Grada 1992
Autorem seriálu o sítích je Ing. Vít Malinovský, malinovsky@fd.cvut.cz.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU