Exkluzivní zpráva o hackerech

Platit za přístup na některé placené internetové stránky? Proč, když například
profesionální hackeři se dostanou všude zdarma! Tato exkluzivní zpráva vám na
následujících stránkách odkryje nejčastější finty hackerů a vysvětlí jejich
technické pozadí.

Není hacker jako hacker - alespoň pokud se zeptáte někoho, kdo se pohybuje v
jejich vodách. Dozvíte se totiž minimálně to, že existují dobří a zlí. Ti dobří
se nazývají hackeři. Jejich zálibou je vyhledávání slabých míst na
internetových serverech, mají na paměti blaho veřejnosti a nestojí o to, aby se
touto činností třeba nezákonně obohatili. Zachovávají jakousi hackerskou etiku,
jejíž principy si mohou zájemci přečíst například na internetové adrese
webzone.k3.mah.se/k3jolo/HackerCultures/tradethics.htm. Existují však i zlí
hackeři, kterým se jejich hantýrkou říká crackeři. Při své často nekalé
činnosti sledují výlučně svůj zájem. V našem článku se od této chvíle budeme
zabývat právě těmi zlými.
Rozdělení na hackery a crackery však naleznete pouze v prostředí, kde se
pohybují. Mimo něj nazýváme hackerem každého, kdo neoprávněně pronikne do
obsahu internetových stránek.
Nabourání internetové stránky je daleko častější, než by se mohlo zdát. Proto
jsme si pohovořili s řadou administrátorů, ale i s mnoha hackery a prolamovači
hesel o tom, co se dá na internetových serverech objevit tajného.

Placené internetové stránky
Každý, kdo na internetu nabízí nějaké informace, za něž chce zaplatit, musí
vybudovat nějaký způsob ochrany před neoprávněným přístupem. Až po přihlášení
pomocí uživatelského jména a hesla může uživatel vidět placený obsah WWW
stránek. Ale i přesto se tyto ochranné metody jeví jako krajně nevyhovující.
Přečtěte si, jak hackeři takovou ochranu obcházejí!

Deep Links: jednoduchá metoda hackerů, jak se dostat na špatně chráněné placené
WWW stránky
Řada odborníků se shoduje na skutečnosti, že při ochraně obsahu placených WWW
stránek se jejich provozovatelé chovají přinejmenším naivně. U řady z nich
vypadá ochrana proti neoprávněnému přístupu tak, že na svých neplacených
stránkách neuvedou přímé odkazy k placenému obsahu a doufají, že na adresu
placených stránek nikdo nepřijde.
Takoví provozovatelé např. volně zpřístupní uvítací stránku na adrese
www..cz. Po přihlášení se platící uživatel dostane na stránky s
placeným obsahem. Tyto stránky leží kupříkladu na adrese
www..cz/placene/. Přímý odkaz na tuto adresu chybí, ale to je
zároveň veškerá ochrana proti neoprávněnému přístupu. Jakmile si zákazník
adresy placené stránky všimne, může ji zdarma rozšířit dále. Takové odkazy,
které vedou přímo k placenému obsahu, se nazývají Deep Links. V našem příkladu
by mezi Deep Links patřila např. adresa
www..cz/placene/obsah1.htm. Popisovaná ochrana je asi na takové
úrovni, jako když si představíte malé dítě, které zavře oči a věří, že teď
nikdo nemůže nic vidět, protože ono samo nic nevidí. Tímto primitivním způsobem
ochrany operují zejména malí poskytovatelé placených služeb, jelikož nevlastní
potřebné know-how pro nasazení pokročilejších technik ochrany WWW stránek.

WWW Spoofing: i lépe chráněné WWW stránky se dají prolomit
Řada poskytovatelů placeného obsahu WWW stránek se proti Deep Links chrání.
Jestliže nějaký nepřihlášený uživatel zadá do internetového prohlížeče adresu
odkazu typu Deep Link, je automaticky přesměrován buď na uvítací stránku nebo
je vyzván k zadání přihlašovacího jména a hesla. Ale i tato technika má svoje
slabiny. Skutečnost, zda je uživatel již přihlášen nebo zda se ještě
nepřihlásil, pozná webový server podle toho, ze které stránky se uživatel na
stránku s placeným obsahem dostal. Tuto informaci mu prohlížeč prozradí
prostřednictvím tzv. referreru. Více informací k tomuto tématu vám poskytne
rámeček s názvem Triky prohlížeče: trocha teorie z oblasti internetových
prohlížečů.
A co se za tím vším skrývá? Dejme tomu, že se uživatel úspěšně přihlásí do
placené zóny, dostane se tedy například na
www..cz/placene/obsah1.htm. Odtud smí brouzdat na ostatní
stránky s placeným obsahem, které vždy nejprve prověří, zda se na ně dostal
rovněž z placené stránky. Jedině tak je zajištěno, že se uživatel pro přístup k
placeným stránkám minimálně jednou (a to na začátku) úspěšně přihlásil. Pokud
měla poslední stránka, z níž se uživatel na placené stránky dostal, úplně jinou
adresu, například www..cz, bude uživatelův požadavek na zobrazení
obsahu placených WWW stránek odmítnut.
Tento způsob ochrany proti Deep Links je hojně rozšířen, ale je ho rovněž možné
obejít. Jenom je nutné WWW server přesvědčit, že poslední stránka, z níž
přecházíme na placené stránky, byla rovněž součástí placené oblasti. Pro tento
účel existují speciální utility, s nimiž je to hračka.
Takovému "přesvědčování" WWW serveru se rovněž říká spoofing. V angličtině
sloveso "to spoof" znamená švindlovat nebo podvádět. Podvod spočívá v hlavičce
HTTP protokolu, který internetový prohlížeč používá pro zobrazování WWW
stránek. Právě v této hlavičce se upraví informace o tom, ze které WWW stránky
uživatel na placené stránky přichází.
Aby ani počítačoví laici nezůstávali v hackerských technikách příliš pozadu,
hackeři vyvinuli a umístili na internet malé utilitky, kupříkladu plug-in pro
prohlížeč Firefox. Začátečník se zájmem o proniknutí do technik hackerů nemusí
dlouho hledat vhodné internetové stránky, neboť plug-in jej automaticky
přesměruje na nejvhodnější internetové fórum. Tam nalezne spoustu
konfiguračních souborů, v nichž najde jak Deep Links, tak vhodné adresy pro
nasazení spoofingu. Po jejich instalaci se takovým zájemcům, kteří hackerství
berou jako svátečního koníčka, otevřou dokořán a bez jakýchkoliv poplatků k
ilegálnímu použití stránky s názvy jako "Bobs\ Videos" či "Yvon\s s Training".

Cookies: jednoduchá ochrana, která se dá stejně jednoduše obejít
Správci serverů nasazují v boji proti krádežím a ztrátám plynoucím z
nelegálních průniků do placených stránek stále nové technologie. Ty by měly být
pokud možno co nejjednodušší a současně co nejúčinnější, což bohužel nejde vždy
dohromady. Jedním z horkých favoritů bývaly cookies. Pokud nějaký uživatel
zaplatil a následně se přihlásil, obdržel od vás soubor cookie, který obsahoval
všechny potřebné informace a který se uložil na jeho počítači na pevný disk.
Pak si takový uživatel mohl prohlížet obsah placených stránek, aniž by se musel
vždy přihlašovat.
Přesto i u cookies se brzy objevil jeden háček. Mazanější uživatelé si službu
přihlásili, zaplatili, ale jakmile jim však došlo cookie, tak si ho
zazálohovali a službu si okamžitě odhlásili. Poté si cookie nahráli zpět na
stejné místo na pevném disku a s minimální námahou a výdaji surfovali po
placených stránkách dále. Na tuto chybu přišel jeden administrátor v okamžiku,
kdy se mu na stránky přihlásilo současně 300 uživatelů, ačkoliv službu
zaplatilo pouze 250. Proto se dnes používají spíše zabezpečená cookies.

Zdroje informací
Deep Links, cookies, spoofing - i ten, kdo všechny tyto techniky ovládá,
potřebuje spoustu dalších informací: prostřednictvím jaké URL adresy může
spoofing provozovat nebo u které internetové služby funguje trik s cookies?
Takové informace hackeři hledají v Usenetu nebo na internetu, popřípadě v
různých diskusních fórech.

Bezostyšná výměna hesel: v Usenetu se dá získat skoro vše
Hlavně se zdvořile zeptejte! Tak nějak zní základní rada, pokud člověk shání
hacknutá data pro přihlášení k nějaké internetové službě. Jaké tedy vlastně
jsou informační zdroje pro nezákonné přístupy na internetové stránky? Je fakt,
že nejčastěji se prolamují stránky s tématikou sexu. Potřebné Deep Links či
zfalšované přihlašovací údaje zjistíte v Usenetu. Tam se přesuňte do
vyhledávání diskusních skupin a jako podmínky pro hledání zadejte, možná trochu
překvapivě, výrazy "sex" a "password". Tyto výrazy se musí vyskytovat v titulku
diskusních skupin. V nich najdete stovky dotazů na poskytnutí vhodných
uživatelských jmen a hesel. Po krátkém hledání pak určitě narazíte na FAQ s
řadou návodů, jak má zájemce o informace pro hacknutí nějaké stránky či služby
požádat.
Poněkud překvapivý je fakt, jak lidé, kteří sami jednoznačně pravidla porušují,
sami velmi přísná pravidla stanovují. Například o informace pro hacknutí nějaké
stránky smíte žádat maximálně dvakrát týdně, pro poskytnutí správných informací
musíte zadat přesnou adresu odkazu a svoji e-mailovou adresu. Na tuto adresu
vám totiž bude zaslán návod na prolomení nějaké stránky, popřípadě sem přijdou
přihlašovací informace pro využívání nějaké internetové služby. V samotných
diskusních příspěvcích tato data většinou zveřejněna nebývají.

"To se mě netýká": hackeři beze strachu z trestu
Lidé, kteří na Usenetu shánějí informace pro hacknutí nějakých stránek, beze
strachu poskytují svoji e-mailovou adresu. Učinili jsme pokus, kdy jsme
desítkám z nich odepsali a zeptali jsme se jich, zda nemají právní či morální
pochyby o svém jednání. Jednalo se navíc o ilegální používání stránek, za něž
nebyly poplatky tak vysoké.
Mezi většinou odpovědí zaznívaly názory typu: "To se mě netýká, já surfuji
anonymně. Kromě toho by všechny informace na internetu měly být přístupné všem
a zdarma." V menšině pak byly odpovědi typu: "Chtěl jsem si tuto službu jen
krátce vyzkoušet, abych se mohl rozhodnout, zda si ji zaplatím, či ne. Teď už
na tyto stránky vůbec nechodím." Co se týče anonymního surfování, podařilo se
nám zjistit, že těch, kteří surfují anonymně, je minimálně. Mnozí z nich
surfují s IP adresou, kterou jim přidělil poskytovatel připojení k internetu.
Pro úřady státní správy by v těchto případech nebylo nic obtížného zjistit
pravou identitu těchto lidí.

Lži
Ne vždy je nutné využívat pro neoprávněný přístup k internetovým stránkám různé
technické triky. Někdy stačí zadat několik falešných údajů. Stránky, které
povolují přístup například při pouhém zadání čísla občanského průkazu, se dají
poměrně velmi snadno obejít.

Přístup prostřednictvím čísla občanského průkazu: správný věk stanoví generátory
Například v Německu obsahuje číslo v občanském průkazu šifrované datum narození
majitele. Proto některé internetové stránky vyžadují jeho zadání, aby ověřily,
že je uživatel kupříkladu starší 18 let. Algoritmus, podle něhož se generuje
číslo v občanském průkazu, však není nijak zvlášť komplikovaný. Na internetu
lze najít hromady generátorů, které vám vytvoří libovolná čísla. U některých se
požaduje, abyste přesně zadali rok narození. Stačí pohled na příslušná
internetová diskusní fóra, abyste pochopili, s jakou samozřejmostí se takové
generátory používají. Kontrola přístupu k internetovým stránkám na bázi čísel
občanských průkazů tedy bude účinná až v okamžiku, kdy se budou muset zadávat
ještě další informace, například o bankovních účtech. Teprve potom bude
anonymita internetu narušena.

Čísla kreditních karet: generátory se míjejí účinkem
Lži a podvody prostřednictvím generátorů čísel občanských průkazů většinou
hladce projdou. Na internetu ovšem existují i utility, s jejichž pomocí se dají
generovat dokonce i falešná čísla kreditních karet. Před několika lety se
podařilo jednomu člověku předplatit internetové služby pomocí těchto falešných
údajů. Poskytovatelé internetových služeb se ze škod způsobených těmito
podvodníky velmi rychle poučili. Dnes většina internetových stránek provádí
přesné ověření čísla kreditní karty. Falešná čísla už nemají žádnou šanci
projít.

Krádež
Někteří hackeři se vůbec nenamáhají, aby na internetových stránkách hledali
slabiny. Pro přístup k internetovému serveru jednoduše ukradnou přihlašovací
údaje nějakému jinému uživateli.
Lovci přihlašovacích jmen a hesel
Jeden uživatel, říkejme mu třeba Martin, netušil nic zlého, když jednoho dne
dostal od své banky e-mail s následujícím textem: "V rámci našich závazků
poskytování těch nejlepších služeb..." V tomto e-mailu byl vyzván k tomu, aby
minimálně jednou měsíčně on-line zkontroloval stav svého účtu. "Jsme si jisti,
že toto bezpečnostní opatření povede k lepší ochraně vašeho bankovního účtu",
stálo dále v e-mailu, jehož vzhled byl v designu WWW stránek banky. E-mail tedy
bezpochyby pocházel z banky, vždyť obsahoval adresu odesílatele
security@.cz, dále internetový odkaz na banku, na který měl klepnout, i
certifikát zabezpečení a různá upozornění pro zvýšení bezpečnosti při
manipulaci s účtem. Pan Martin byl další den přinejmenším zaskočen, kdy mu
přišel prakticky totožný mail, tentokrát ale vyvedený v barvách konkurenční
banky. Nejvíce podezřelé bylo to, že u této banky Martin žádný účet nikdy
neměl. V tomto případě se jednalo o zvláště vyvedený tzv. phishing mail.
Naštěstí Martin na první obdržený e-mail ještě nereagoval.

Lupiči loví, kde se dá: krádež prostřednictvím falešné internetové stránky
Phishing je trik, který se v poslední době používá stále více. Toto slovo je
odvozeno z anglických výrazů "password" (heslo) a "fishing" (rybaření). Cílem
phishingu je získat přihlašovací jména a hesla k různým internetovým službám a
tyto nelegálním způsobem získané údaje pak zneužít kupříkladu pro převod peněz
na svoje konto, pro nákupy na účet poškozeného apod. Takový e-mail se tváří,
jako kdyby pocházel z banky nebo podobných institucí, jeho předmětem je
většinou nějaká prosba o poskytnutí údajů či oznámení o vylepšení zabezpečení a
cílem je, aby se uživatel musel přihlásit. Ve skutečnosti se však uživatel po
zadání uživatelského jména a hesla dostane na úplně jiný server, který jeho
přihlašovací informace přečte a uloží. Název odkazu v textu totiž vůbec nemusí
odpovídat odkazu, na který má být přesměrován. V uvedeném případě sice e-mail z
banky v textu obsahoval správnou adresu banky, ovšem zakrátko byl přesměrován
na stránku s doménou .info a s velmi podobným, avšak ne totožným názvem. Jak se
proti takovým útokům bránit? Pokud dostanete nějaký e-mail v HTML formátu,
který vás vyzývá k zadání nebo ověření nějakých informací, otevřete jej nejprve
v internetovém prohlížeči a pohybujte kurzorem myši nad odkazem. Ve stavovém
řádku prohlížeče se objeví odkaz, na který budete po klepnutí na odkaz
přesměrováni. Rozhodně nedoporučujeme na odkaz klepnout a jednoduše čekat, co
se stane. Mohli byste si do počítače nainstalovat nějakého trojského koně nebo
jiného škůdce, nehledě k tomu, jak již bylo zmíněno, že adresa, která se objeví
v adresním řádku prohlížeče, nebude vždy skutečně tou, která se zobrazí.

Hackeři profesionálové
Skutečný profesionál triky jako jsou Deep Links, spoofing nebo falešná cookies
pohrdá. Na prolomení WWW stránek a internetových serverů totiž jde úplně jinak.

Profesionálové využívají bezpečnostních trhlin
Každý zkušený hacker vždy hledá zejména slabá místa systému. Často jsou jimi
bezpečnostní trhliny v programech, které na serveru běží. Tyto trhliny se buď
snaží odhalit sám, nebo se chytře podívá na internet na ty správné stránky.
Mezi takové patří kupříkladu adresa www.securityfocus.com - zde najdete
diskusní fórum věnované výlučně vyhledávání a utěsňování bezpečnostních trhlin.
Hacker je tedy tím úspěšnější, čím více bezpečnostních trhlin zná, čím je
zkušenější. Záleží na tom, zda dokáže vhodně kombinovat i méně závažné trhliny
v systému a je na tom samosebou lépe, pokud ovládá více operačních systémů a
programovacích jazyků. Cílem hackera je získat k danému serveru všechna
přístupová oprávnění. Pokud se mu to totiž podaří, dostane se ke všem na
serveru uloženým datům.

Neviditelní hackeři
Průnik do internetových stránek s placeným obsahem nepředstavuje pro zkušeného
hackera žádný velký problém. Přesto: jsou hackeři tak rafinovaní, že dokáží
ochránit sami sebe? Ve většině případů ano.
Hacker, který se pokouší získat přístup k nějakým internetovým serverům, činí
všechna možná opatření, aby nebyl identifikován. Vždyť při každém pokusu o
přístup k jinému počítači se tento počítač dozví minimálně IP adresu hackerova
počítače. IP adresa je jednoznačným identifikátorem, který rozlišuje všechny
počítače na internetu. Při síťové komunikaci se vkládá do každého paketu, aby
WWW server a router na internetu věděl, kam má vyřízený požadavek zaslat.
Mnoho serverů ukládá z bezpečnostních a statistických důvodů všechny IP adresy
počítačů, včetně času, kdy na server přistupovaly. Všimne-li si správce serveru
neautorizovaného přístupu, podívá se do záznamového protokolu a z něj může
odhalit identitu hackera podle jeho IP adresy.

IP adresa: nejdůležitější stopa, která vede k hackerovi
Pokud uživatel nemá trvalé připojení k internetu, zpravidla dostává při každém
připojení k internetu přiřazenou jinou IP adresu. Pouze poskytovatel připojení
může na základě souborů se záznamovými protokoly zjistit, který uživatel se
připojil na internet, kdy to bylo a pod jakou IP adresou připojení probíhalo. Z
důvodu ochrany dat však tyto informace nesmí nikomu poskytnout - snad kromě
orgánů činných v trestním řízení. Pouze na závažnosti trestného činu pak
závisí, zda si správce serveru dá tu práci s porovnáním hledané IP adresy se
seznamem neznámých, popřípadě anonymních vlastníků a jim přidělených IP adres.
Pro hackery tudíž tato skutečnost nepředstavuje žádné riziko a spoléhají na to,
že se IP adresy, které na serveru zanechali, nebudou nijak zvlášť zkoumat.

Trik hackerů: používání zdarma poskytovaných internetových "přestupních stanic"
Pro větší zabezpečení anonymity používají hackeři jednu nebo i více jakýchsi
"přestupních stanic". Jedná se vlastně o proxy server nebo VPN (virtuální
privátní síť). Data, která odesíláte a přijímáte, se umístí nejprve do této
přestupní stanice, která se následně postará o jejich správné přesměrování.
Server, na nějž se posílají vaše požadavky, se tedy prakticky dozví pouze IP
adresu přestupní stanice. Na internetu existují stovky stanic, které lze
používat zdarma. Pro hackery se hodí pouze některé z nich.
1. Hacker musí na internetu ze všeho nejdříve vyhledat tzv. aktivní proxy
server. Některé speciální služby, například www.aliveproxy.com, zvládnou
vyhledávání aktivních proxy serverů samy a jejich seznam zveřejňují na webu.
2. Většinou není jasné, zda je takový proxy server zřízen na internetu záměrně
k tomu, aby poskytoval svoje služby všem uživatelům internetu, nebo zda se
jedná o chybu v jeho konfiguraci.
3. Vybraný proxy server by měl správně fungovat tak, že bude protokolovat
všechny přístupy a tedy zaznamená i IP adresy hackerů.
4. Zdarma poskytované proxy servery jsou často přetížené a tudíž pomalé.
5. Proxy servery zpravidla fungují pouze pro surfování na internetu. Při
pokusech o přístup na jiné porty než na standardní port 80 pro internetový
prohlížeč takový požadavek neprochází přes proxy server, ale přímo. Koncový
server se tak dozví IP adresu uživatele.
6. Mnohé proxy servery posílají skutečnou IP adresu hackera v hlavičce
protokolu HTTP. Cílový server může tedy tuto informaci ve svém protokolu
evidovat. V takových případech hovoříme o tzv. transparentních proxy serverech,
které se v žádném případě k anonymnímu surfování nehodí.

Speciální služby poskytující skutečnou anonymitu při surfování na internetu
Hackeři, kterým stačí skutečně pouhý přístup na internet, například aby mohli
používat Deep Links, používají pouze ty proxy servery, u nichž si jsou naprosto
jisti, že nepořizují žádné záznamové protokoly. Zjišťuje se to však obtížně.
Pokud potřebují neomezený anonymní přístup ke všem portům, volí jinou cestu.
Používají kupříkladu službu www.findnot.com. Pomocí Windows či prostřednictvím
malé utility si na svoje připojení pořídí druhé virtuální připojení, přes VPN
(virtuální privátní síť). VPN je něco jako tunel mezi dvěma počítači
připojenými k internetu, jímž jsou přenášena data v zašifrované formě. Jakmile
hacker vytvoří připojení prostřednictvím VPN, přiřadí se jeho počítači druhá IP
adresa. Všechny odcházející a přicházející připojení od této chvíle probíhají
přes druhou IP adresu. První IP adresa, která byla přidělena při připojení na
internet, ustupuje do pozadí a je viditelná pouze pro provozovatele VPN.
Teoreticky by mohla i služba na www.findnot.com zaznamenávat všechny požadavky
a být tak zdrojem informací pro orgány činné v trestním řízení. Provozovatelé
této služby však slibují, že žádné protokoly se záznamy nevedou.

Triky prohlížeče: trocha teorie z oblasti internetových prohlížečů

Pokud přistupujete k nějakému WWW serveru na internetu, přenáší váš internetový
prohlížeč v hlavičce protokolu HTTP informace o konfiguraci vašeho systému, a
to bez vašeho vědomí. Webový server se tak dozví, jaký používáte internetový
prohlížeč, a jaký operační systém a v jaké jazykové mutaci. Kromě toho mu
rovněž sděluje, zda jste se na stránku, kterou chcete zobrazit, dostali
klepnutím na odkaz. Pokud ano, přenese se na webový server rovněž informace o
internetové stránce, z níž jste se na aktuální stránku dostali - jedná se tedy
o adresu stránky, na níž se odkaz na aktuální stránku nacházel (tzv. referrer).
To ale stále ještě není vše. Webový server se dále dozví, které formáty
obrázkových a jiných souborů váš prohlížeč podporuje (například JPG, DOC či
XLS), zda podporuje formát XML a zda podporuje komprimování HTML stránek v
reálném čase. Používáte-li nějaký proxy server, může se stát, že se do hlavičky
protokolu HTTP zapíší ještě další informace, například vaše IP adresa. Zda tomu
tak bude, závisí na konfiguraci proxy serveru. Jestliže se tam zmíněné
informace zapíší, znamená to, že se jedná o tzv. transparentní proxy server,
jenž se rozhodně nehodí k anonymnímu surfování po internetu.
Mnohé webové servery potřebují zmiňovaná data z hlavičky protokolu HTTP pouze z
technických důvodů, kupříkladu proto, aby rozhodly, kterou jazykovou verzi
internetové stránky vám mají zaslat. Zadáte-li například adresu
www.mozilla-europe.org z internetového prohlížeče v české jazykové mutaci,
budete automaticky přesměrováni na českou verzi internetových stránek.
Podle tzv. referreru mnohé servery zjišťují, zda máte vůbec právo na zobrazení
stránky, kterou požadujete. V každém případě jsou data v hlavičce protokolu
HTTP přenášena z vašeho internetového prohlížeče vždy, bez ohledu na to, zda je
server potřebuje nebo ne.
Chtěli byste vědět, která data v hlavičce protokolu HTTP najdete? Pak se
přesuňte na internetovou adresu www.ericgiguere.com/ tools/
http-header-viewer.html a vyhledejte pojem Your Headers. Pro Firefox 1.0
existuje zdarma dostupný doplněk, který neustále zobrazuje všechny hlavičky
protokolu http - tedy jak ty, které odesíláte, tak ty, které přijímáte. V
těchto hlavičkách tak kupříkladu můžete zjistit, na které aplikaci běží určitý
internetový server. Popisovaný doplněk se nazývá Live-HTTP-Headers 0.10 a
najdete jej na internetové adrese http://livehttphead-ers. mozdev.org, odkud si
jej můžete přímo nainstalovat.

Internetové vyhledávače

Zjistěte přístupová hesla k WWW serverům přes Google
Mnozí hackeři naleznou ilegální cestu k internetovým serverům i pomocí
vyhledávače Google. Ohroženy jsou minimálně ty servery, na nichž běží aplikace
Apache. Za všechno může soubor HTACCESS, jenž řídí v programu Apache
přidělování přístupových práv a ve většině případů se nachází na serveru ve
stejnojmenné složce. Tento soubor zpravidla odkazuje na soubor, v němž jsou
uložena hesla (většinou se jedná o soubor HTPASSWD). Když vyhledáte oba soubory
pomocí Googlu, je pak možné na serveru chráněná data zpřístupnit.
Tip: Pokud používáte na svém internetovém serveru Apache, dejte pozor na to,
aby soubor s hesly nebyl přístupný přímo z webu, a to ani prostřednictvím
aliasu. Pokud vám poskytovatel prostoru na WWW serveru poskytuje pouze kořenový
adresář, takže nemůžete vytvářet žádné podsložky, jimž byste mohli přidělovat
různá přístupová práva, měli byste zvážit, zda celou složku nenastavit tak, aby
se nedala Googlem vůbec najít. Dá se to zařídit tak, že na serveru vytvoříte
soubor NOROBOT.TXT, do něhož zadáte název složky. Přesný postup najdete na
internetu na stránce Searchengineworld na adrese:
www.searchengineworld.com/robots/robots_tutorial.htm. Nezapomeňte ověřit
funkčnost souboru NOROBOT.TXT! Při ověřování vám rovněž pomůže již zmiňovaná
stránka Searchengineworld.