Hlavní navigace

Foto duel

1. 5. 2004

Sdílet

Tradiční kinofilmové fotoaparáty se zuby nehty snaží soupeřit o naši pozornostse svými digitálními protějšky. Ale tak jako se vedou neustálé spory o přednostech gramofonových desek ...
Tradiční kinofilmové fotoaparáty se zuby nehty snaží soupeřit o naši pozornost
se svými digitálními protějšky. Ale tak jako se vedou neustálé spory o
přednostech gramofonových desek a CD disků, ani zde nenajdeme jasného vítěze.
Podívali jsme se blíže na výhody, které s sebou obě technologie přinášejí.

Digitální revoluce přinesla celou řadu vynálezů. Ale jen málo z nich můžeme
srovnat s převratem, jejž nastolila v nic netušícím světě fotografie. Rychlost,
se kterou přicházela nová a nová zlepšení kvality i všestrannosti, spolu s
ohromným snížením cen způsobila, že se mnoho uživatelů najednou přestalo na
trhu orientovat.
Tento bleskový rozvoj také vedl mnoho odborníků k závěru, že klasickou
kinofilmovou fotografii čeká brzký zánik. A není pochyb o tom, že digitální
fotografie se rozšiřuje po celém světě.
Digitální technologie dává uživateli naprostou kontrolu nad celým procesem, od
pořízení snímku až po vytištění fotografie na domácí tiskárně. Této
univerzálnosti se kinofilmová fotografie může jen těžko rovnat. Kvalitu snímku
lze přizpůsobovat podle různých okolností, můžete snímky prohlížet a mazat, jak
se vám zachce, snadno je editovat a díky vysokokapacitním paměťovým kartám
pořídit doslova stovky fotografií.
Naproti tomu kinofilmová fotografie nabízí vyšší kvalitu za mnohem nižší cenu a
dokáže se vyrovnat se širší paletou fotografických podmínek. Která technologie
je tedy lepší? Každá z nich má své zastánce, my se proto podíváme na argumenty
obou stran.

Digitální fotoaparáty pod lupou
Na první pohled se digitální fotoaparáty od svých kinofilmových protějšků zas
až tak moc neliší. Ať už jde o miniaturní kompaktní automaty, nebo o velké
obludy s několikanásobným zoomem, často se vzhledem opičí po designu klasických
kinofilmových aparátů. Při pohledu zblízka však zjistíme, že se oba typy
fotoaparátů navzájem liší procesem snímání, ukládání i editace snímků.
Přibližme si, jak funguje digitální fotoaparát. Když stisknete spoušť, dopadne
světlo na digitální senzor, který ho převede na elektrický náboj. Můžete si
tento senzor představit jako síť tisícovek miniaturních solárních panelů, jež
přeměňují obraz na elektrický proud. Tyto senzory jsou uloženy na elektronickém
panelu citlivém na světlo, který se běžně nazývá CCD (Charge-Coupled Device)
panel.
CCD je složen z množství pixelů, jež registrují informace o snímaném obraze.
Pixely jsou uspořádány do mřížky a z počtu pixelů seřazených do řad a sloupců
lze vypočítat kolik megapixelů CCD prvek obsahuje. Například fotoaparát, jehož
pixely jsou na CCD prvku seřazeny do mřížky s 2 048 vodorovnými a 1 536
svislými řadami, produkuje 3,2megapixelové snímky. K tomuto číslu se dostaneme
jednoduchým vynásobením počtu vodorovných a svislých pixelů (tedy 2 048 x 1 536
= 3 145 728).
I když jsou senzory na CCD prvku citlivé na světlo, nedokáží rozpoznat barvu
obrazu. K tomuto účelu používají digitální fotoaparáty zelenočervené a
zelenomodré barevné filtry, které rotují nad senzorem a vytváří správné barevné
spektrum. Jakmile jsou zjištěny intenzita světla a barevná hodnota, je třeba
data přenést do podoby digitálního signálu, s nímž je schopen pracovat osobní
počítač. K tomu se používá analogově digitální převodník.

Filmová hvězda
I když ve filmových fotoaparátech nenajdeme takové množství elektroniky, jako v
jejich digitálních příbuzných, je k pořízení finálního obrázku potřeba také
pěkné množství komponent. O proces vytváření snímku se starají tři součásti:
čočka, skrze kterou prochází světlo, film, na nějž se obraz ukládá a samotné
tělo fotoaparátu.
Fotoaparát je v podstatě krabička pro ukládání světla, která má v přední části
otvor s čočkou a v části zadní světlocitlivý materiál (film). Když uživatel
stiskne spoušť, soustředí čočka světlo na filmové políčko, zatímco závěrka
umístěná za čočkou ovládá množství světla, které se dostane k filmu. Běžné
filmy slouží pro pořízení 24 nebo 36 expozic.
Většina levnějších fotoaparátů svoji činnost automatizuje a vše, o co se
uživatel stará, je oddělený optický hledáček, v němž si zvolí kompozici snímku.
Obraz pozorovaný hledáčkem však není ten samý, jaký dopadá na film je to jeho
pouze přibližná podoba.
Profesionální fotografové a zájemci o vážnější focení dávají přednost kvalitním
zrcadlovkám, neboli SLR (Single Lens Reflex) aparátům. V jejich hledáčcích je
vidět odraz identického obrazu, který bude směřován na film. Fotograf tak vidí
přesně to, co bude zaznamenáno na film, a to včetně nastaveného zaostření.
Obraz je do hledáčku směřován pomocí zrcadla natočeného o 45 stupňů, které se
po uvolnění závěrky překlopí a uvolní cestu světlu směřujícímu na film.

Čočka je důležitá
Koupíte-li filmový fotoaparát rozumné cenové úrovně, budete očekávat, že pomocí
něj pořídíte slušné snímky. Kvalita snímků však záleží hlavně na optickém
systému, a pokud nebude tato klíčová část aparátu dostatečně kvalitní, nemůžete
logicky očekávat dobré výsledky. Stejný princip platí i u fotoaparátů
digitálních. Můžete si pořídit 4megapixelový aparát a očekávat, že bude
produkovat skvělé snímky, ale pokud není jeho čočka na dobré úrovni, budete
nakonec zklamáni.
Kvalita optiky je dokonce tak důležitá, že lepší snímky pořídíte s pouze
2megapixelovým fotoaparátem s kvalitním objektivem, než se zařízením
obsahujícím sice 4MP CCD prvek, ale levnou a nekvalitní čočku. Výrobci se dnes
snaží ohromit zákazníky množstvím megapixelů, ale už nevěnují takovou pozornost
jiným, marketingově nenápadným, ale přesto zásadně důležitým prvkům fotoaparátů.

Kolik co stojí?
Zatímco kvalitní filmovou zrcadlovku můžete sehnat již za necelých 15 000 Kč,
za její digitální protějšek zaplatíte 40 až 400 tisíc korun. Náklady na
vytvoření snímku jsou ale za pomoci digitální technologie nesrovnatelně nižší
než u filmu. K digitálním fotoaparátům bývá přiložena paměťová karta (i když u
těch levnějších pouze o malé kapacitě), takže nemusíte platit za filmy. Na
paměťové karty s vyšší kapacitou se navíc vejde mnohem více než 36 snímků, a
pokud budete s obrázky pracovat jen na počítači, neutratíte ani za vyvolávání a
tisk.
Na druhou stranu je ale pravda, že tištěným fotografiím v ruce se prohlížení
snímků na monitoru nemůže rovnat. Budete-li si chtít pořízené fotografie
vytisknout doma na tiskárně, musíte k nákladům připočítat i fotopapír a
inkousty.
I přes náklady na vyvolání filmu, které se pohybují okolo 60 korun za
24snímkový film, je stále analogová fotografie levnější.
V případě, že byste chtěli zpracovat a vytisknout 24 digitálních snímků ve
vysokém rozlišení, musíte nejprve započítat cenu paměťové karty. Používá-li váš
fotoaparát karty typu CompactFlash, bude třeba 128MB karta, která stojí
přibližně 1 000 Kč. V profesionálním fotolabu pak zaplatíte za zpracování a
tisk jedné digitální fotografie o velikosti 10 x 15 cm přibližně 7 až 12 Kč,
tedy zhruba o třetinu více než kolik stojí "filmová" fotografie stejného
rozměru.

Poslední filmy?
Hrozí filmové fotografii vyhynutí? Celosvětové výsledky prodeje fotoaparátů
ukazují, že jen za minulý rok poklesl objem prodeje filmových zařízení o 10
procent a ty digitální se prodávají stále více.
Analytici tvrdí, že se prodej filmových fotopřístrojů v západní Evropě v roce
2004 sníží až o čtvrtinu, což pro filmové aparáty nezní moc nadějně. Vypadá to,
že amatérští uživatelé (kterých je naprostá většina) prostě dávají přednost
tomu hned vidět pořízený snímek a nečekat na to, až po dovolené zjistí, že film
nevyšel.

Ano, ale...
Existují ale i jiná data, než nám předkládají analytici. Například firma
Fujifilm disponuje statistikou, v níž uvádí, že zatímco 50 procent příjmů
společnosti pochází z digitálního odvětví, stále ještě mají 45procentní podíl
zájemců o klasiku. Navíc například ve Velké Británii vlastní digitální
fotoaparát pouze 20 procent domácností, a téměř každá má alespoň kompaktní
filmový přístroj.
Nikdo nepopírá, že trh s digitály prožívá veliký vzestup. Střízlivě vzato ale
těžko úplně vytlačí filmové fotoaparáty, a to nejen ty nejkvalitnější, ale i ty
nejlevnější. Digitální evoluce neprobíhá vždy naprosto lineárně a je to spíše
paralelní záležitost, která probíhá spolu s vývojem.
Filmové řešení má na své straně několik faktů. Po focení vám zbude negativ,
který může při správném zacházení vydržet déle než data vypálená na kompaktním
disku. Jeho výhodou je i lepší využitelnost pro snímání rychlých scén, a to
díky tomu, že klasické aparáty netrpí zpožděním závěrky. Navíc je stále o dost
levnější a nabízí lepší kvalitu větších snímků.
Digitální fotoaparáty zase nabízejí větší víceúčelovost a funkčnost. Vývoj se
navíc žene kupředu, takže za pár let bude možno mnohem levněji koupit zařízení,
které dnes stojí ještě statisíce korun.

Co je tedy lepší?
Celý problém není jen otázkou toho, který proces je lepší vždy závisí na tom,
co od fotografování požadujete. Filmový a digitální způsob snímání a zpracování
fotografií jdou prostě ruku v ruce. Vždyť i po vynálezu motocyklu jsou i
šlapací kola stále v oblibě.

Kdo s koho?

Neexistuje žádná přesná rovnice, která by vypočítala kolika megapixelům se
vyrovná kvalita filmu, ale přibližně lze říci, že ekvivalent filmu se pohybuje
mezi 10 a 14 megapixely. To znamená, že pro stejnou kvalitu, jakou poskytují
filmové přístroje, byste museli koupit digitální fotoaparát za cenu přesahující
300 000 Kč (pouze tělo).
Standardem střední třídy digitálů jsou CCD prvky s rozlišením 4 MP. Pro
vytištěné fotografie o velikosti 10 x 15 cm to bohatě stačí, ale problém by
mohl nastat již u tisku na formát A4. Filmovému materiálu takovéto omezení
nehrozí. Optickým zoomem a nastavením expozice počínaje a vyvážením bílé a
nastavením rychlostí uzávěrky konče vám digitální aparát dobré kvality nabídne
stejné možnosti konfigurace jako tradiční fotoaparát. K sehnání jsou i
digitální SLR zrcadlovky, umožňující fotografům nazírat přesně ten samý obraz,
který bude sejmut na CCD prvek.
Na druhou stranu však i ty nejlepší digitální zrcadlovky trpí větší prodlevou
závěrky, tedy zpožděním, které uplyne mezi stisknutím spouště a vyfocením
snímku. To negativně ovlivňuje práci v případě, že se fotografovaný objekt
pohybuje. Filmová fotografie tedy má s ohledem na provoz za všech podmínek
navrch. Toto je opravdový důvod, proč zákazníci kupují digitální přístroje.
Filmové fotoaparáty nedisponují LCD displejem, na němž si můžete okamžitě
prohlédnout jak snímek, tak všechna nastavení přístroje.
Naštěstí není zrovna tato funkce omezena jen na ty nejdražší digitály. Již u
přístroje za 4-5 000 Kč najdete LCD displej, pomocí nějž můžete nejen měnit
nastavení, ale hlavně prohlížet, editovat a mazat pořízené snímky. Ke všem
obrázkům lze také přiřadit textové informace, volit jejich kvalitu, ukládat
specifická nastavení pro různé typy fotografických prostředí a seznam dalších
výhod digitálních fotoaparátů je co se týče funkčnosti ještě hodně dlouhý.
Možnost ukládání snímků na paměťovou kartu je další ze zásadních funkcí
digitálních fotoaparátů, ale nemusí to být pouze výhoda. Zatímco do filmového
přístroje se vejde 24 nebo 36 snímků, množství snímků, jež lze uložit na kartu,
závisí pouze na její kapacitě a na rozlišení obrázku.
Nevýhod digitálního řešení je celkem dost. Karta, kterou přikládá výrobce k
digitálním fotoaparátům, má prakticky vždy jen malou kapacitu, takže pro
seriózní práci je třeba dokoupit větší (na 32MB médium se vejde jen asi 7
snímků v 4MP kvalitě). Existuje také celá řada typů karet, takže při zakoupení
jiného aparátu je někdy nutné pořídit i jiné médium. Cestujete-li s digitálem
na delší dovolenou, můžete se (i přes možnost mazat nepovedené snímky) ocitnout
v situaci, že kapacita karty dojde. V tom případě se doporučuje vozit s sebou
notebook se čtečkou karet, což však není moc praktické. Klasický fotoaparát
sice pojme jen 36 snímků, ale filmy lze snadno vyměnit a k sehnání jsou
prakticky všude. I když i některé filmové fotopřístroje používají kvůli
elektronice baterie, žádný z nich je "nežere" s takovou kuráží jako fotoaparát
digitální. Běžné filmové kompakty požívají baterie hlavně pro blesk, pro posun
filmu a pro stavový numerický LCD displej (pokud jej vůbec mají). Pro digitální
fotoaparáty je dostatek elektrické energie otázkou života a smrti.
Normální alkalické baterie se v digitálu vybijí po pár snímcích. Nabíjecí
niklmetalhydridové AA články jsou na tom o dost lépe, ale pro delší focení jsou
ideální lithiumiontové akumulátory. Ty jsou však většinou u každého přístroje
jiné, takže nemůžete jen skočit k nabíječce pro další sadu musíte prostě
počkat, než se proprietární akumulátor nabije v samotním fotoaparátu.