Viry už dnes nejsou příliš in. Spíše se mluví o škodlivém kódu-malwaru, hrozbách, exploitech, červech, rootkitech, zranitelnostech... Stejně tak dodavatelé zabezpečení nikdy neopomenou zdůraznit, že nabízejí komplexní řešení, žádný antivirus, kdepak. Nicméně označení počítačový virus nabízí na rozdíl od všech dalších slov pro všemožné neplechy bezprostřední analogii s biologií a snad stojí za to se podívat, kam nás tato analogie může dovést. Jaká může počítačové viry (respektive obecně škodlivé kódy) čekat budoucnost?
Dejme tomu, že by podobnost mezi viry biologickými a počítačovými byla nejen povrchní. Samozřejmě, tahle přirovnání mají své meze, vždyť přece počítačové viry nejsou živé (ovšem mohli bychom se jistě dohadovat, zda jsou živé ty biologické; také nejde o organismy v pravém slova smyslu). Nadto počítačové viry nevznikají náhodnými mutacemi, ale někdo je vytváří za určitým účelem a náhodné generování, pokud existuje, není rozhodující pro jejich funkčnost. Ale to nemusí až tak vadit: máme evoluci automobilů či módy, a to bez ohledu na to, že jde rovněž o produkty vědomých návrhů.
Biologický virus může být na počátku své kariéry nemilosrdný zabiják, ovšem časem mnohé z nich zkrotnou. Než zahubit hostitele a sám pak uhynout v troskách organismu, je výhodnější využívat napadený systém k dalšímu přenosu. Platí to i u virů počítačových? Je otázka, zda nejrozšířenější škodlivé kódy jsou dnes opravdu relativně neškodné.
Biologické viry a další parazité využívají ke svému přežití i dalších triků. Ideální pro ně je, pokud vyřadí z provozu nějakou funkci hostitele, a stanou se tak pro něj nezbytnými. V tu chvíli se už poněkud smazávají hranice mezi parazitováním a symbiózou. Viru počítačovému by se tedy analogicky vyplatilo vyřadit z provozu třeba přehrávač DVD a sám se pasovat na jeho místo. Pokud by jinak nedělal žádnou zvláštní neplechu, uživatel nad tím nejspíš mávne rukou, protože by po likvidaci viru musel navíc ještě obnovovat narušenou funkci (a lze předpokládat, že se o těchto trablech po odvirování brzy všeobecně vědělo).
Když si připomeneme, že konkurencí parazita je sice hostitel, ale ještě spíše jiný parazit, zdá se být logické, že viry budou nějak chránit systém před jinými viry. Pak se virus stává prospěšný i pro hostitelský systém. Moderním trendem tvůrců malwaru je jeho šíření s tím, že je deklarován jako bezpečnostní nástroj; to je podvod, možná se ale opravdu objeví podobné hybridní produkty. Dejme tomu, že by takový virus pak pečlivě sledoval, zda se v systému nešíří nějaký jiný virus nebo zda se někam neposílají citlivá data. V tom případě by se totiž dala čekat nemilosrdná imunitní odpověď, tedy vyčištění počítače nebo rovnou přeinstalace systému, což je to poslední, oč původní, již dobře etablovaná potvora stojí.
Virus nakonec může být hostiteli i nějak prospěšný bezprostředně a nezakrývaně – to už bychom mu ale asi neříkali virus, ale spíše by šlo o (v dobrém slova smyslu) adware, prostě cokoliv, co nějak používat chceme, takže jsme ochotni se smířit i třeba s obtěžující reklamou.
Současně ale ve chvíli, kdy se systém začne hroutit, jakékoliv náznaky symbiózy končí. V ten okamžik se i z domestikovaných virů stávají nelítostní zabijáci; na hostitele již není třeba brát ohled, loď se potápí a platí urvi si, co můžeš, a to co nejrychleji. Jakmile náš virus zjistí, že jiný prevít přece jen kamsi poslal hesla k on-line bankovnictví, s tolerancí je konec. Je třeba poslat všechno, co poslat jde a rozkopírovat se, co nejvíc to jde. V biologickém světě takhle třeba parazité (byť nikoliv viry) motolice a shigella soupeří o to, kdo nám dříve zničí játra – což bohužel zrovna není situace, která by preferovala vznik ohleduplného chování parazita k hostiteli.
Virus sám nic ani dělat nemusí, prostě „je“. Některé biologické viry se po infekci jen včlení do genomu hostitelského organismu a tam odpočívají po miliony let. Problém ale je, že ani počítačové systémy nejsou živé, nerozmnožují se; prostě si koupíte nový. Visty nevznikly ze starších zavirovaných Windows XP a příští počítač nebude potomkem toho stávajícího. Tady se zdá, že narážíme právě na meze analogií mezi počítačovými viry a biologickou evolucí. Možná, že ani biologické viry nejsou živé, živí jsou však jejich hostitelé, kteří je předávají do dalších generací. Takže i evoluce počítačových virů začne být skutečně zajímavá nejspíš až ve chvíli, kdy (respektive pokud) ožijí vlastní počítače a na scénu vstoupí různé sebereplikující se nanostrojky...
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU