Imperial Glory - první dojmy

Znáte to – lidé mají tendenci podléhat předsudkům. Ty nejkřiklavější z nich, jako je rasismus či antisemitismus, se projevují různými deviantními poruchami osobnosti a nekalými sociálními jevy. Ovšem i ty méně agresivní vám mohou změnit život.

Prakticky celý dosavadní život jsem žil v do nebe volajícím bludu, že špenát je jednou z nejušlechtilejších věcí, kterou může člověk zkonzumovat. V určitém období byl význam špenátu nezdravě povyšován na elixír mládí, díky čemuž se ze mě stal jeho velký advokát a zároveň přeborník v polykání. Hloupý předsudek! Snad ještě hůře je na tom koprová omáčka. Podezřele velké množství lidí ji odsuzuje čistě na základě jednoho či dvou ochutnání, a tak v tomto nehezkém komplotu hrají roli předsudky, stejně jako klima ve společnosti, jež koprové omáčce jednoduše nepřeje.

Podobné pověry figurují i ve světě počítačových her. Tak dlouho jsme ohrnovali nos nad hrami „východní“ provenience, až nám ho Silent Storm a jemu podobní málem zlomili. A příkladů bychom našli víc. Jeden takový se týče i her s přívlastkem „Imperial“ v názvu. Ani pečlivá analýza totiž neodhalila jedinou, která by byla úspěšná! Jediný známý herní vývojář stejného jména – mytický Rick Imperial – to nedotáhl dál než do hluboké nory betatesterů, a to se ještě podílel na fiasku jménem Shadow Ops: Red Mercury, nebožák.

Jelikož se naše redakce považuje za oddané bojovníky proti předsudkům, jsme velice rádi, že v následujícím textu alespoň jeden z nich podrobíme neotřesitelné palbě argumentů. Imperial Glory je totiž hrou, která má všechny předpoklady k tomu, aby se zařadila po bok velikána svého žánru, série Total War.

Napoleonské války

Důležitá informace: realtimová strategie Imperial Glory pochází z dílny Pyro Studios. Vzhledem k tomu, že ti svých patnáct minut slávy prožili zejména díky skvělým Commandos, mohl by tak dramatický žánrový obrat způsobit žaludeční křeče. Nesmíme ale zapomenout, že firma zabrousila do oblasti velkolepých realtime strategických bitev už v případě slušné, ale ve finále nepříliš úspěšné strategie Praetorians. Na rozdíl od nich je nová hra zasazena do období napoleonských válek, tedy mezi roky 1789 a 1830, což přirozeně znamená zcela odlišnou výzvu. Ujmete se vlády jedné z pěti velmocí: Ruska, Rakouska, Pruska, Francie či Velké Británie s cílem dobýt celý svět (nebo přinejmenším celou mapu). Není velkým překvapením, že každá ze zemí má odlišné startovní podmínky, ovlivňující herní styl. Během testování preview verze jsme se nejvíce věnovali Rusku a Velké Británii, přičemž jejich přístup je tak odlišný, jak je to jen možné. Rusové obývají obrovskou zemi s grandiózními zásobami nejen nerostného bohatství, ale i lidí, kteří jsou ve hře – poněkud cynicky – uváděni také jako surovina. Rusko z jihu neustále masíruje Otomanská říše, ze západu nevycválaní Rakušáci, ze severu Švédové. Uzavírání krátko- či dlouhodobých spojenectví je nutností, neboť soustředěný útok všech sousedů by přinesl velké potíže i tak gigantické říši. Naproti tomu hra za Anglii možnost úspěšné pozemní invaze zvenčí takřka (minimálně na dlouhou dobu) vylučuje, a tak se hlavní váha přesouvá na námořní bitvy, obchod a rozšiřování diplomatického vlivu.

Neskrývané epigonství

Už krátce po spuštění vás dostihne zvláštní pocit déjà vu. Vysvětlení je snadné: vizuálně je Imperial Glory totiž takřka shodná s Rome: Total War a i základní herní mechanismy jsou velmi podobné, neboť i zde najdete dvě herní roviny – tahovou a realtime. Tahová část je reprezentována rozsáhlou mapou Evropy a severní Afriky, připomínající skutečný pergamen, v rozích stylově zatížený kalamářem a různými svitky. Mapa je v zásadě shodná s tím, co jsme viděli v Rome, a dokonce i ovládací rozhraní je jakoby z jednoho vrhu: pravá myš zobrazuje info o vybraném území a menu ve spodní části obrazovky slouží k rekrutování jednotek či stavbě budov. Ačkoli tím podobnost zdaleka nekončí, už teď je jasné, že tahová část hry nabídne ještě o chloupek víc. Z čistě numerického hlediska je ohromující neuvěřitelné množství budov, jež máte k dispozici. V preview verzi jsme jich napočítali nejméně padesát, přičemž finální číslo bude blízké sedmi desítkám. K jednotlivým stavbám, a tedy i benefitům, jež nabízejí (nové jednotky, bonusy, možnosti…), se dostáváte postupně díky výzkumu, který patří k nezbytným součástem hry. Každá ze tří epoch, na něž je Imperial Glory rozdělena, nabízí nový vývojový strom s přibližně dvaceti technologiemi. Tady si však nemůžeme odpustit malou připomínku: šance zvolit směr výzkumu je sice vábná, ale vzhledem k tomu, že k přechodu do další éry je nutné vyzkoumat VŠECHNO, dá se o této „výhodě“ s úspěchem pochybovat. Samotný výzkum na vás totiž jiné nároky neklade. Z kontrolovaných území klidně a neodvratně plynou výzkumné body, přičemž jejich hojnost můžete snadno rozšířit budováním univerzit. Není to sice málo, ale moc také ne.

Tahová část znamená ale i diplomacii. Tato složka hry se nám už v raném stadiu velice líbila, především proto, že přetéká slibnými možnostmi. Pravda, v tuto chvíli není bez chyb – kupříkladu Otomanská říše střídavě útočila a nabízela nemalý peníz za uzavření příměří – ale dá se očekávat, že boláky umělé inteligence budou ještě doléčeny. Celkově je ale chování hry velmi povzbudivé a na pohled realistické. Těžko říct, zdali by s tímto tvrzení souhlasili dnešní Švédové, kteří ve hře ukázali jen málo odvahy, a tak pod hrozbou války bez řečí plnili při každém tahu naši sovětskou pokladnici. Kromě neskrývaného vydírání (byť v rouše beránčím) je tu ale i mnoho dalších možností: defenzivní aliancí, obchodní spoluprací či společným postupem počínaje a málokde viděnou mírovou anexí konče. Ano, nedivte se, pokud bude váš vliv, uplatňovaný zejména podporou diplomatických a obchodních styků, (skrze ambasádu) dostatečný, může se stát, že se soused k vašemu impériu připojí bez boje!
Nedílnou součástí tahové komponenty Imperial Glory je i propracovaný model kšeftování, který je reprezentován zejména formou obchodních cest. Ty musíte nejprve aktivovat, obyčejně výstavbou obchodních center v různých zemích světa a v případě námořní dopravy pak i konstrukcí obchodních lodí. Dle očekávání lze obchodovat i na mezinárodní úrovni, což obyčejně probíhá výměnnou surovin. Ty jsou ve hře celkem čtyři: peníze, výrobní materiál, populace a jídlo, přičemž množství jednotlivých surovin lze ovlivňovat výstavbou odpovídajících budov. Mnohdy ale tyto stavby můžete získat i splněním zvláštního úkolu, což je ve srovnání s Total War poměrně neotřelá novinka. Questů je zhruba dvacet, mají svá specifická jména a postupně se otvírají vždy po vynalezení nějaké zlomové technologie. Samozřejmě nevyžadují opižlání rudého draka tupým příborem či záchranu zubní víly ze spárů zlého dentisty, ale věci poplatné žánru. Mnohdy jde o prosté uspoření daného množství surovin, vyrobení určitého počtu vojáků či zřízení obchodní cesty do konkrétního místa. Za takový výkon jste odměněni výstavbou nemocnic nebo kasáren ve všech dostupných zemích, zvýšeným tempem výzkumu nebo těžby – zkrátka velmi šikovnými výhodami, navíc přirozeně zdarma. Příjemné je i to, že si odměnu můžete vybrat, kdy se vám zlíbí, tudíž je možné posečkat s výstavbou vybrané instituce (na všech územích) do doby, kdy se to nejvíce vyplatí. Netřeba dodávat, že podobně jako v Total War, i zde jsou všechny akce pečlivě staticky mapovány, ekonomické výsledky zaznamenány do přehledných tabulek a všechny akce dokumentovány pro pozdější prostudování. Statistik a tabulek ale není příliš a postihují vše podstatné.

Krev a mlíko

Po zevrubném popisu tahové části přichází na řadu to zajímavější – bitvy. Jakmile se potkají dvě armády nebo flotily, nadchází okamžik pravdy, v němž se musíte rozhodnout, zda řízení souboje ponecháte na počítači, nebo vezmete do vlastních rukou. První variantu asi užijete – přinejmenším v první části hry – velmi zřídka. Každá armáda je příliš cenná, než by mohla být ponechána napospas (z)vůli křemíkové inteligence a ještě ke všemu jsou bitvy pekelně zábavné. Podobně jako tahová část připomínají sérii Total War, což je ovšem v tomto případě velké šálení a ošklivá mýlka – zkuste uplatnit zažitou „římskou“ strategii, a hned zjistíte proč. Jistěže najdeme shody: je tu kavalerie, pěchota i těžké zbraně, ale bitvy, v nichž na jedné straně stojí mušketýři a na druhé baterie kanónů, se odehrávají dle diametrálně odlišného scénáře než krvavé řeže s barbary. Navíc zadání bitev se oproti Rome také různí. Častokrát nejde jen o deratizaci celé nepřátelské armády, ale spíše o udržení či dobytí klíčových bodů. Důležité je i obsazování různých staveb či ukrytí jednotky do lesa, neboť dobře zvolené defenzivní pozice znamenají rozhodující výhodu. Pozemní bitvy probíhají podle známých mechanismů „combined arms“ (neboli „kámen-nůžky-papír“). Každá jednotka má pět základních statistik: dostřel, brnění, palebnou sílu, útok zblízka a samozřejmě počet vojáků. Díky tomu lze kreativně vytvářet situace, v nichž mazaně skrytá parta chacharů ve špinavých hadrech, vybavená jen lítým hněvem a legračními mečíky, pobije nepřátelskou skupinu elitních mušketýrů. Prostě strategie, jak ji máme rádi.

Pravděpodobně největším chytákem celé hry se stanou námořní bitvy – a zcela oprávněně. Nejenže vypadají skvěle, ale především se skvěle hrají! Lodě ovládáte myší a obratné manévrování bitevní fregatou tak, aby byla po co nejdelší dobu ve výhodném palebném postavení a zároveň se co nejméně vystavila sprše sousedových střel, není snadné. K dispozici je několik typů munice od běžných kanónových střel až po řetězové koule na trhání plachet a kosení ráhnoví a výjimkou nejsou ani explozivní náboje a podobné lahůdky. Skvělé je i vzájemné zahákování lodí a následná krvavá vichřice na palubách. Bravo!

Plagiát, nebo konkurent?

Grafickou a hudební stránku v tuto chvíli nemá příliš cenu rozebírat. Jistě, bitvy vypadají výborně a hudba je nevtíravá a přitom nápaditá – obojí ovšem může doznat podstatných změn. Hardwarová náročnost je ovšem už nyní, ve fázi betaverze, poměrně přívětivá. Na procesoru 2,8 GHz s GeForceFX 5900 běželo všechno jako po másle, a to i při velkém srocení jednotek. Navíc se dá se očekávat, že finální verze horší rozhodně nebude.
Co na první pohled vypadalo jako očividný plagiát skvělé série Total War, se nakonec – přinejmenším podle preview verze – může stát jejím zajímavým konkurentem. Procento „vypůjčených“ věcí je sice velké, ale hratelnost také, tak proč ohrnovat nos? Vždyť už Bitmap Brothers říkali: „Skvělá hra se skládá z dobrých věcí z jiných skvělých her.“ Je velká šance, že Imperial Glory tohle pravidlo potvrdí.