Rok 2015 se nesl ve smyslu mého neustálého lamentování nad potřebou dostat IT „z doby kamenné do 19. století“. Že hloupá infrastruktura způsobí náš zánik. Zatím však ještě není pozdě. Začínají se objevovat známky života. Stále je naděje.
Dálnice je hloupá infrastruktura. Je skvělá – umožňuje lidem dělat rozhodnutí a naplánovat si trasu, která je dostane tam, kam se chtějí dostat – z místa A do místa B, udělat si oddechovou zastávku na odpočívadle číslo 6 a pak pokračovat k cíli přes místo C. Pokud by tato hloupá infrastruktura neexistovala, byla by cesta do cíle velmi obtížná.
Systém dopravníkového pásu na letišti už je příklad inteligentní infrastruktury. Zavazadlo nemusí dělat žádná rozhodnutí – má na sobě zakódovaný cíl a infrastruktura dělá všechna rozhodnutí, aby optimalizovala, kam a jak se dostane. Jasně že to někdy dopadne velmi špatně, ale v 99,9 % tento systém funguje.
Na těchto příkladech jsou jak auto, tak i zavazadlo přirovnáním pro data. Jsou zátěží – něčím, co je třeba dostat ze současného místa na místo určení. Rozdíl je v tom, že hloupá infrastruktura jen existuje a očekává, že to budete vy, kdo udělá rozhodnutí a příslušný proces vyvolá. Inteligentní infrastruktura od vás nečeká nic jiného, než že se jen identifikujete.
Konceptu infrastruktury zohledňující data se v poslední době začíná konečně dostávat pozornosti. Infrastruktura, která optimalizuje sama sebe a své cesty (a potenciálně další infrastrukturu) na základě samotné zátěže dat, jež se identifikují přímo nebo nepřímo takovým způsobem, že z toho infrastruktura zjistí, co s nimi má dělat – to je cesta budoucnosti. Proč je třeba?
Představte si, že zkombinujete hloupou dálnici s inteligentním dopravníkem zavazadel. To je to, čím by se za deset let mohly stát některé významné dálnice. Nebudete řídit vlastní auto. Vaše auto bude ovládat samo sebe, a to mnohem lépe, než byste ho řídili vy, bez ohledu na to, co vám může namlouvat případně přehnané sebevědomí.
Toto auto bude po zuby ozbrojené milionem senzorů, a bude tak vědět, co se děje před ním, za ním, vedle něj, a to na kilometry daleko atd. Vaše auto bude mít cíl – například váš domov.
Automaticky vypočítá optimální cestu domů na základě senzorických údajů získaných od ostatních milionů aut na inteligentních cestách a auta všech ostatních i vaše auto pojedou celou cestu optimální rychlostí. Věcí, která by to mohla zkazit, může být třeba jen jediný člověk, který by si myslel, že je chytřejší než systém a zhoršil by situaci 400 tisíc aut za ním. Přesně jak se děje dnes.
V případě potřeby průjezdu záchranky dostane auto pokyn a infrastruktura jej automaticky přesune z pruhu 3 do pruhu 2, aniž musíte jako řidič cokoli udělat. Jakmile sanitka projede, navede se auto zpět na ideální cestu. Osoba čekající na sanitku nebude muset čekat déle, protože nějaký pan Nedočkavý v luxusním vozu neuvolnil včas cestu. Pan Nedočkavý prostě zmizí.
Tak může v praxi vypadat dopad internetu věcí (IoT). A je to velmi jednoduchý příklad. Auto bude také vědět, že vám docházejí plenky pro dítě, jakým plenkám dáváte přednost, kde je lze koupit a kde byste měli zastavit, abyste nějaké mohli koupit…
Vraťme se ale zpět k IT – strávili jsme 50 let budováním „hloupé“ infrastruktury. Jenom jsme budovali dálnice širší (síťová šířka pásma) a naše nádoby větší (úložiště). Nevíme však, co tyto dálnice a nádoby přepravují o nic více než jen na základní úrovni. Nemáme ponětí, co je důležité (sanitka) a co není (pan Nedočkavý). Jsme jen částečně inteligentní pro „předvídatelné“ věci, ale když se něco stane nečekaně, jsme hluší, slepí i hloupí.
Ve věku virtualizace se nedá předvídat vůbec nic. Nemáte ponětí, co kde poběží a kdy – v libovolný okamžik. To, co před hodinou vůbec nevadilo, může způsobit hrůzné zpomalení za 20 minut.
Nemůžete předvídat průběh pracovní zátěže ve virtuální infrastruktuře, protože nelze tušit každou událost. Nejste dost chytří. Nikdo není. Ve virtuální infrastruktuře je velmi těžké něco opravit, protože téměř nelze nic nalézt. Jak byste mohli předvídat výsledek, když spolu prakticky nic nesouvisí?
Existuje proto jen jedno smysluplné řešení. Chytřejší infrastruktura. Musí se klást důraz na samotná data, aby právě ta nesla nějakou odpovědnost za svou identifikaci, aby je infrastruktura dokázala najít a podle toho odpovídajícím způsobem jednat. Protože jedinou konstantou ve virtuálním světě jsou data – nemění se. Nakládání s nimi se ale měnit může. Data samotná ne – prostě existují.
Začínáme si to uvědomovat. Koncept „softwarové definice“ je cestou k inteligentní infrastruktuře. Zpočátku se to týká využívání komoditního levného hardwaru ke dříve špičkovým funkcím, ale možnosti jsou mnohem větší. Může zde probíhat rozhodování.
Někteří dodavatelé úložišť se již nespokojují s vytvářením velkých, rychlých a hloupých nádob pro data. Namísto toho se snaží pochopit samotná data a dělat rozhodnutí na základě vašich pravidel. Totéž se bude dít v oblasti sítí.
Nezapomeňte, že technologie úložných polí a sítě IP se z hlediska architektury v podstatě nezměnily po dobu více než 40 let. Samozřejmě že jsou větší, rychlejší a mají další funkce, ale nebyly navrhované tak, aby byly inteligentní.
Vyžaduje to nový způsob, jak věci dělat, a nový způsob myšlení. Jde o myšlení zahrnující práci s daty, a ne jen o jejich ukládání. Čtyřicet let se návrhy zaměřovaly na ukládání do pole či přenos přes síť pro stále větší objem dat, ale nešlo o návrh infrastruktury z perspektivy využití dat, takže to je příčina toho, co zde dnes máme.
Přizpůsobení infrastruktury v reálném čase podle potřeb samotných dat je zcela jiný způsob myšlení. Tímto směrem se musíme vydat.
Autor je zakladatel a hlavní analytik společnosti Enterprise Strategy Group.
Tento příspěvek vyšel v Computerworldu 1/2016. Časopis (starší čísla i předplatné těch nadcházejících) si můžete objednat na adrese našeho vydavatelství.