Hlavní navigace

Internet domů - Je z čeho vybírat

1. 2. 2003

Sdílet

Prvním a zřejmě nejrozšířenějším z nich je představa říkající, že k internetuse lze připojit jen dvěma způsoby. Telefonicky (pro horních deset tisíc) a pomocí pevné linky, bez ...
Prvním a zřejmě nejrozšířenějším z nich je představa říkající, že k internetu
se lze připojit jen dvěma způsoby. Telefonicky (pro horních deset tisíc) a
pomocí pevné linky, bez upřesnění, co to ta pevná linka je (pro horní asi tak
dva tisíce).

Ve skutečnosti existuje široké spektrum cenově dostupných způsobů připojení k
síti. Navzájem se liší technickou podstatou, rychlostí, stabilitou, ale také
využitelností pro různé druhy práce na síti a především systémem, který určuje,
jak za konektivitu zaplatit. Ne všechny z možností, jež dále uvedeme, jsou
dostupné všude, ne všechny se všude vyplatí. Přesto je z čeho vybírat a ze
všeho nejdůležitější je výběru se nebát. Pojďte se dnes s námi podívat do
světa, kde internet není ani zdaleka tak nedosažitelnou záležitostí, jak to v
pověrách a lidových mýtech ještě dodnes mnohdy vypadá.


Teorie práce se sítí

Různí lidé potřebují různé věci. Pod pojmem připojit se k internetu si obvykle
představíme možnost procházet webové stránky, vyhledávat jejich obsah a
pracovat s elektronickou poštou, mnohdy také z rozhraní WWW prohlížeče. To je,
spolu s různými chaty a konferencemi, jistě široká paleta využívaných služeb,
všechny jsou ale založeny na jediném rozhraní, jediném nebo maximálně několika
málo síťových protokolech. Pokud bychom chtěli zůstat u samotného webu,
vystačíme si s relativně pomalým připojením. Nároky se navíc prudce sníží když
k práci s elektronickou poštou budeme místo WWW rozhraní používat nějaký
off-line klient (součást každého prohlížeče, také MS Outlook, Paegasus Mail a
mnoho dalších). Chceme-li používat služeb Instant Messagingu (programy typu
ICQ), zůstávají nároky na propustnost naší linky stále relativně malé, přidává
se k nim ale podmínka trvalého připojení. Stahování větších objemů dat, typicky
různých aplikací, a především pak provoz P2P sítí, vyžaduje dostatečně rychlou
a zároveň stálou konektivitu. Potřeba využití různých telekonferencí, zvláště
když přenášíme i obraz a služby typu VoD, znamená nutnost rychlého stálého
připojení, u něhož je navíc garantována kvalita. Tak jsme se od relativně
malých nároků, spojených s procházením stránek a výběrem pošty, dostali až k
nárokům poměrně značným.

Značná část uživatelů při rozhodování o podobě svého připojení k internetu
vychází z chybně minimalistických nároků. Samotné surfování po WWW a výběr
pošty přestanou velmi brzy stačit, chybné rozhodnutí se však napravuje obtížně
a draze, nevhodná linka nedokáže uspokojit zvýšené potřeby uživatele. Předtím,
než se rozhodneme pro kteroukoliv z variant připojení, je více než dobré
prostudovat všechny a porovnat je nejen se svými aktuálními potřebami, ale také
s jejich rozvojem do budoucna.


Dočasně nebo trvale?

Ještě než se podíváme na jednotlivé možnosti domácího připojení k internetu, je
dobré zodpovědět si otázku, která byla již naznačena v předchozím odstavci.
Existují v zásadě dvě koncepce. První z nich vychází z představy, že uživatel
chce internet používat jen několik desítek minut, maximálně hodin denně (v
krajních případech ještě méně). Ve zbývajícím čase připojení nepotřebuje a
proto není nutné, aby jeho koncové zařízení (PC, PDA, Set-Top Box atd.) bylo
on-line. Připojení je závislé na čase, a proto by mělo být i časově
tarifikováno. Typickým zástupcem dočasných připojení jsou Dial-up, ISDN, HSCSD.

V protikladu k tomu stojí koncepce permanentní linky. I když tato koncepce už
postupně vytlačuje předchozí, stále ještě ne tak, aby pro ni existovala jen
pozitiva. Uživatelské zařízení, neustále ve spojení se sítí, může fungovat na
rozdíl od dočasně připojeného jako komplexní terminál různých služeb i v době,
kdy osoba s ním pracující není přítomna. Protože na čase zde nezáleží, budou
provozovatelé takovýchto druhů konektivity požadovat peníze na základě něčeho
jiného, a to objemu přenesených dat, rychlosti, respektive rychlostních limitů.
I zde ale vývoj směřuje k obecné unifikaci, která se dá nazvat paušálem.

Pokud své připojení poddimenzujeme (což je častější), může se stát, že za
dočasnou konektivitu zaplatíme více, než kolik by nás stála trvalá. Není to
dáno vyděračskou obchodní politikou, ale jen chybným rozhodnutím, které
zapříčinilo špatné využívání určitého druhu služeb. Totéž platí i v případě
naddimenzování. Rozhodnutí o konkrétním typu přístupu na internet by tedy mělo
být kombinací potřeby rychlosti a přesnosti komunikace, spolu s reálnou
potřebou dočasné nebo trvalé konektivity. Všechny dostupné kombinace přitom
mají své opodstatnění.



Průvodce možnostmi připojení na internet

Na počátku stojí modem

Modem je zkratka znamenající MOdulátor/DEModulátor. Toto zařízení slouží ve
stručnosti k převodu digitálního signálu na analogový a naopak. Digitálním
koncem se připojuje k počítači, nebo jemu podobnému zařízení, analogovým pak ke
klasické telefonní lince. Ta umožňuje modemu přenášet data ve formě
modulovaného signálu na velkou vzdálenost. Dříve existovalo pro modemy mnoho
různých využití. Aplikace pro přímý přenos dat mezi dvěma počítači byly velice
populární, a to nejen proto, aby si dva kamarádi z různých měst mohli proti
sobě zahrát. Masovému rozvoji internetu předcházelo obdobní existence tzv.
vývěsek (BBS), ke kterým se přistupovalo výhradně za pomoci modemu a telefonní
linky. V poslední době je ale, s několika výjimkami, tohoto zařízení využíváno
v domácích podmínkách prakticky pouze k přístupu na internet.

Modemové (také komutované, nebo Dial-up) připojení prošlo několika historickými
zlomy, právě nyní se se vší pravděpodobností nacházíme na jednom z nich.
Uživatelé připojení k analogovým ústřednám Českého Telecomu (ČTc) mohli dlouho
využívat internet za prakticky paušální částku několika stokorun měsíčně. Bylo
to dáno neschopností těchto ústředen ratifikovat místní hovor. To platilo v
době, kdy byl přístup jako místní hovor tarifikován, a tehdy monopolní operátor
data prakticky nerozlišoval. Po pokusu o prudké zvýšení cen a následných
protestech uživatelů byl zaveden speciální tarif Internet 99, pak 2000, 2001 a
2002.

Komutované připojení k síti je tarifikováno v závislosti na čase, bere se tedy
jako dočasné. V našich podmínkách dosahují modemy obvykle rychlosti 33,6 Kb/s.
Tam, kde existují kvalitnější telefonní linky, lze pracovat i s 56 Kb/s ve
směru downloadu. To je rychlost zcela dostačující pro základní použití webu,
elektronické pošty, dočasného Instant Messagingu.

Pokud jde o provedení, existují dva typy modemů, interní a externí. I v
odborných periodikách občas narážíme na názor, že mezi nimi není většího
rozdílu. Interní modemy (určené pro platformu PC a sběrnici PCI, alternativně
rozhraní AMR) bývají obvykle velmi levnou záležitostí. Lze je zakoupit za
několik stokorun, nebo dostat ve formě bundle balíčku k novému počítači, nebo
dokonce nějaké jeho komponentě. Jedná se dnes již téměř výhradně o takzvané
Soft (Win) modemy. Jsou osazeny pouze částí nezbytné elektroniky. Značný kus
práce, kterou by jinak zajišťovala vnitřní logika modemu, je přesunut na
centrální procesor počítače. U nových strojů je rozdíl ve výkonu a stabilitě
minimální, u starších ale nemusí být zanedbatelný. Proto se u nich (a také u
starších notebooků) vyplatí sázet na plnohodnotné externí nebo interní modemy.
Ty jsou, zvláště v externím provedení, o hodně dražší než předchozí uvedené
(například Origo FM56 stojí okolo tří tisíc korun). K počítači se připojují
pomocí sériového (RS-232) portu nebo USB. Pro notebooky (ale nejen pro ně)
existují i varianty zabudované do pouzdra PC karty (PCMCIA obvykle typu I,
zřídka II). Že je modem externí ale nezaručuje (u USB variant), že bude
plnohodnotný.

Samotné připojení se realizuje pomocí speciálních telefonních čísel (začínají
na 97) k přístupovým jednotkám provozovatelů, takzvaných ISP Internet Service
Providers. V současné době většinu provozu komutovaného připojení představuje
tzv. internet zdarma. Firmy, které jej provozují, jsou financovány podílem z
částky, již jejich uživatelé protelefonují. Reálná cena za připojení se různí
podle provozovatelů a tarifů, u ČTc vychází na zhruba 15 Kč za hodinu v
klidovém pásmu. Neexistuje povinnost, aby měl uživatel s ISP podepsanou
"skutečnou" smlouvu.

Kromě toho je možné si v oblasti komutovaného připojení vybrat i placenou
variantu. Měsíční "paušál" několika stokorun pro ISP znamená obvykle přednostní
přístup do sítě, kdy uživatel nemá šanci se potkat s obsazovacím tónem, má
lepší podporu a alternativně více místa v e-mailové schránce. Nijak se tím
samozřejmě nesnižuje nutnost platit za provolaný čas.

Dial-up je cestou na internet nejrychlejší a až doposud nejsnazší. Instalaci
modemu a telefonického připojení sítě v populárních operačních systémech
zvládne i laik. Vytvoření účtu u ISP je také relativně jednoduchou a plně
automatizovanou akcí. Pokud vám chodí domů telefonní výpis, objeví se na něm
internet jako zvláštní položka a pro více surfujících existuje výběr několika
různých tarifů. I tak se ale jedná o přístup nejpomalejší a nejméně progresivní.

V současné době (konec roku 2002) existující model placení za komutované
připojení, na němž je vystavěn "internet zdarma", zřejmě vstupuje do poslední
fáze své existence. ČTc se pokusil zavést nový tarif Internet Plus a vypověděl
stávající smlouvy s ISP firmami, byl ale zablokován rozhodnutím ČTÚ (Český
telekomunikační úřad, kontrolní orgán). Tarif Internet 2002, provozovatelé
"zdarma" a celý dosavadní koncept připojení tak zůstaly zachovány. Vzniklo
fórum odborníků a zástupců zainteresovaných stran, které má za úkol vymyslet
nový, všeobecně dostupný koncept. Pokud by se dohodlo na tzv. plném paušálu
(Flat Rate) nebo alespoň jeho částečné variantě, je možné, že by se Dial-up,
jinak již pro pokročilého uživatele zcela nezajímavý, stal znovu středem
pozornosti. Paušál by znamenal zrušení tarifikace v závislosti na čase po celý
den, nebo alespoň o svátcích a mimo špičku. Uživatel by platil buďto jen za
sestavení spojení plus měsíční částku, nebo pouze ji. Prosazení tohoto konceptu
by pochopitelně znamenalo definitivní konec "internetu zdarma", ISP by již
nemohli dostávat provizi zprostředkovanou operátorem telekomunikační linky, a
tak by museli vybírat peníze od uživatelů. Ti by na druhou stranu měli mnohem
větší pole pro vlastní rozhodnutí ohledně podoby svého připojení, než je tomu
dnes, kdy v této oblasti existuje jen minimální konkurence. Nevýhodou za to by
zřejmě bylo celkové zvýšení nákladů na Dial-up. Předností by naopak bylo
zvýšení mobility uživatelů, co se různých variant připojení týče. Nechtějme ale
dále spekulovat.



Dial-up v kostce

- modemy existují interní a externí, výběr konkrétního typu je lepší probrat s
odborníkem

- v případě internetu zdarma je možné si účet u ISP aktivovat automaticky.
Stačí obvykle nastavit telefonické připojení na požadovaného ISP a vytočit je
se speciálním jménem a heslem.

- za hodinu připojení ve špičce z ČTc zaplatíme 48,60 Kč, mimo špičku 15,30 Kč
(Home Standard)

- maximální rychlost stahování je 56 Kb/s (V.90), závisí na typu modemu a
možnostech telefonní linky. Mnohem častější je obousměrné připojení 33,6 Kb/s.
To je dostačující pro většinu WWW prezentací, elektronickou poštu, nebo krátké
a velmi nenáročné streamované video

- Dial-up se hodí pro krátké připojení k síti, práci s off-line e-mailovými
účty, jednorázovému stahování např. zpravodajství, je vhodný jako záložní linka
k jinému připojení a tam, kde není možná jiná varianta

- potřebujeme počítač, modem, telefonní linku (modem by měl být homologován pro
provoz v naší síti), ISP poskytovatele, např.

www.volny.cz
www.tiscali.cz
www.redbox.cz
www.quick.cz



Vylepšení telefonní linky

Konvenční Dial-up má přes všechny své neduhy a nedostatky jednu obrovskou
výhodu. Používá stávající telefonní sítě, není kvůli němu nutné budovat žádnou
extrémně drahou a složitou novou infrastrukturu. Možná právě proto vzniklo
několik způsobů, jak jeho základů využít k lepšímu a kvalitnějšímu připojení.


ISDN o stupínek výše

Prvním z takových pokusů je ISDN, ve zkratce Integrated Services Digital
Network. Původním účelem bylo sjednotit do jedné sítě několik diametrálně
odlišných služeb, v současnosti se ale prakticky používají jen dvě. Klasická
hlasová telefonie (maximálně ve spojení s přenosem faxů) a přístup na internet
(opět s malými výjimkami).

Standardní domácí ISDN linka vzniká adaptací linky telefonní a má dva kanály
(plus jeden servisní). Díky tomu je možné např. telefonovat i udržovat
připojení k internetu zároveň. Každý z obou kanálů má šířku 64 Kb/s, v případě
vyšších nároků lze oba spárovat. Kromě vyšší nominální rychlosti ve srovnání s
maximálně 56Kb hodnotou modemu je v případě ISDN linky vyšší především rychlost
reálná. Modem se musí potýkat s množstvím chyb vzniklých v síti, která je
uzpůsobena pro přenos analogových dat. ISDN zařízení koriguje chyb mnohem méně,
navíc nemusí velmi složitě sestavovat spojení a pak je stejně složitě udržovat,
jako je tomu u klasické komutované linky. Výsledkem je z pohledu uživatele
velmi plynulý a relativně rychlý internet. Bohužel, všechno má své ale.

ISDN je tarifikováno stejně jako komutované připojení časem. Pořizovací a
udržovací náklady na ně jsou vyšší. V posledních měsících se tu a tam objevují
akční reklamní nabídky na různé varianty ISDN balíčků, pocházející od ČTc. Tyto
balíčky se v lepším případě hodí pro malé a nenáročné kanceláře, které
potřebují dvě telefonní linky, jednu jen pro hovory a druhou pro posílání faxů
a práci s internetem. Domácnostem nabídnou sice vyšší rychlost, ovšem základní
problémy Dial-up systémů, tedy nedořešené placení a v případě častějšího
využívání také drahotu, nijak neřeší. Podobně jako u vytáčeného připojení se i
ISDN týká současná potenciální krize stávajícího systému ISP. Tento systém se
tak hodí domů hlavně tam, kde se extrémně hodně telefonuje a poměrně málo
připojuje k internetu, v opačném případě je ISDN drahým luxusem.



ISDN v kostce

- ISDN je Integrated System Digital Network, u nás se používá převážně k
přístupu na internet a ke klasickému telefonování

- v základní podobě má 2 linky: zatímco jedna z nich je např. využívána pro
internet, druhá zůstává volná pro telefonování

- kapacita jedné "linky", B kanálu je 64 Kb/s. Pokud to nestačí, je možné obě
linky spojit dohromady a dosáhnout tak dvojnásobné rychlosti

- předchozí ovšem znamená platit za provoz na obou linkách zvlášť (jako za dva
modemy na dvou tel. číslech připojené k jednomu PC)

- převod klasické telefonní linky na ISDN2 od ČTc přijde na cca 1 000 Kč

- měsíční paušál za provoz ISDN začíná na cca 600 Kč (+ provolané a
prosurfované minuty)

- potřebujete speciální ISDN zařízení (klasický modem nestačí), lze je koupit
nebo pronajmout



ADSL v kostce

- ADSL Asymetric Digital Subscriber Line širokopásmové připojení

- umožňuje současné připojení k internetu a telefonování

- ADSL je ideální brána k dalším službám (VoD, telekonference atd.)

- komunikační rychlost je v praxi okolo 256 Kb/s, teoreticky mnohem vyšší

- nepočítá se s tarifikací v závislosti na čase, ale jen s "flat rate" paušálem

- prozatím (XII/2002) nefunguje

- zavedení ADSL může být průlomem nejen v domácím, ale i firemním přístupu na
internet

- v optimistickém případě by ADSL mohlo začít fungovat v první polovině roku
2003

- existují obavy z nasazení vysokých cen



ADSL o dva stupínky výše (a zatím v oblacích)

Druhým pokusem o adaptaci telefonní linky na rychlejší a komfortnější
komunikační uzel, co se alespoň připojení na internet týče, jsou technologie
patřící do rodiny Digital Subscriber Line. V České republice se vede dlouhý,
avšak poslední dobou docela perspektivní boj o provoz připojení na bázi ADSL
(Asymetric Digital Subscriber Line). Tato forma využívá různých rychlostí na
různých směrech přenosu (upload a download), díky frekvenční separaci umožňuje
zároveň telefonovat a být na internetu, to vše mnohem rychleji, než jak je tomu
u ISDN. Bez ohledu na teoretické předpoklady lze očekávat, že v reálném životě
by se rychlost ADSL pro uživatele mohla pohybovat okolo 256 Kb/s v obou
směrech. ADSL se od ISDN liší v jedné, velice podstatné věci. Je od počátku
koncipováno jako připojení trvalé. O tarifikaci v závislosti na čase se
neuvažuje, její dodatečná implementace by byla náročná a především by šlo o
porušení tohoto standardu. Zřejmě právě tento fakt je důvodem, proč ADSL u nás
prozatím nefunguje. ČTc sice začal provoz ADSL v roce 2002 testovat. Aby mohli
tuto technologii přes síť ČTc poskytovat i jiní telekomunikační operátoři, musí
existovat takzvaná velkoobchodní nabídka, aby mohly být tyto služby nabízeny i
alternativními operátory. Ta měla být publikována v telekomunikačním věstníku
12/2002, nicméně i když to bylo ČTc uloženo, zveřejněna nebyla.

Přestože veřejná telefonní síť je u nás na příchod ADSL v podstatě připravena,
služba zatím nefunguje a je otázkou, kdy a za jakých podmínek fungovat bude.
ADSL by bylo ideálním řešením připojení k internetu nejen pro domácnosti, ale i
pro malé a střední firmy. Bohužel prakticky existující monopol v této oblasti
jej zatím brzdí. ČTc tak spíše preferuje ISDN, i když je víceméně zastaralé a
vůči konvenčnímu Dial-upu toho příliš nenabízí.



Pohádka o pevné lince

Pevná linka, tedy připojení na bázi Frame Relay je synonymem luxusu, který si
může dovolit, jak jste si již v úvodu mohli přečíst, horních asi tak dva
tisíce. Základem je datový okruh mezi uživatelem a poskytovatelem připojení
realizovaný pomocí infrastruktury Českého Telecomu. Propustnost se pohybuje v
řádech megabitů za sekundu. Kvalita připojení se liší podle providera, větší
zpoždění by ale byla zlou vizitkou, a proto se spolu s neplánovanými výpadky
konají jen velice zřídka. Bohužel, ceny jsou už kvůli technické náročnosti
zcela mimo zorný úhel domácího uživatele. Sporná je také budoucnost pevných
linek. Pro klasickou práci s desktopem se pevná linka hodí tehdy, když ji
využívá značně velká podniková síť. Výhodné je její využití pro připojení
webového, nebo třeba aplikačního serveru, na který pak přistupují klienti
zvenčí z internetu. I pro takové nasazení ale není nutné, aby si firma pevnou
linku objednávala, server je možné poměrně levně zahostovat u specializovaných
společností.


Kabelová televize HBO a Seznam.cz

Jestliže je možné pro přenos dat využívat telefonní síť, proč by to stejným
způsobem nešlo udělat i v případě kabelové televize? Šlo, a nešlo. V podstatě u
nás existují dva druhy kabelových rozvodů. Starší z nich umožňují přenos
informace pouze jedním směrem z centra provozovatele kabelovky k jednotlivým
klientům. To pro přenos obrazu a zvuku zcela dostačuje, pro internet ale v
žádném případě ne. Ještě dříve, než došlo k masovému rozšíření internetu do
domácností, se ale hovořilo o technologiích VoD ( video na zakázku, Video on
Demand), jejichž základem měly být právě kabelové televize. Předpokládalo se,
že divák si prostřednictvím nějakého interaktivního menu vybere, jaký film by
chtěl vidět, pak mu (a pouze jemu) bude puštěn, načež za něj zaplatí buďto
prostřednictvím standardní faktury za kabelovou televizi, nebo formou
předplatného podobného, jaké existuje u mobilních telefonů.

Původní koncepce VoD v podstatě zkrachovala, dnes se obnovuje v souvislosti s
vysokorychlostním připojení k internetu, zejména s xDSL. Datových schopností
kabelových televizí, jsou-li vybaveny aktivními rozvodnými prvky s obousměrným
provozem, lze ale využít jinak, třeba právě pro zajištění konektivity do sítě.

Základem je přetvoření klasické kabelové koncovky u zákazníka na podvojnou.
Jedna část slouží i nadále pro připojení koncového zařízení typu televize,
druhá se spojí se speciálním kabelovým modemem. Ten se musí dále připojit k
počítači, nejčastěji pomocí standardní síťové karty, i když existují i varianty
založené na USB. Po nastavení nového síťového prvku a aktivaci linky na straně
operátora je vše připraveno, a internet přes kabel může začít fungovat.

Kabelový internet u nás zatím není ani zdaleka standardem. I tam, kde existují
patřičné rozvody, jej ne všechny společnosti provozující kabelovou televizi
podporují. Rychlost připojení se pohybuje od 64 Kb/s do 128 Kb/s. Často se
jedná o sdílené linky, takže do pásma dejme tomu 96 Kb/s se musí vejít více
zákazníků najednou. Podle toho, kolik jich je právě připojených a jak moc jsou
na internetu aktivní, se pak liší vlastnosti jejich jednotlivých linek. Spojení
je trvalého charakteru, což je jeho základní přednost. Tarifikace je obvykle
založena na paušálu, který se mění v závislosti na šířce komunikačních kanálů a
také na výběru sdíleného, respektive výhradního režimu. Instalační poplatky se
pohybují v rozsahu od jednoho do tří tisíc korun, závisejí jednak na
konkrétních provozovatelích a jednak na jejich aktuálních nabídkách, měsíční
paušál lze obvykle pořídit již od tisíce korun. Bohužel, ceny za kabelový
internet jsou u nás ještě stále velmi variabilní, bez možnosti, aby si zákazník
mohl svého provozovatele vybrat (obvykle může mluvit o štěstí, že je vůbec v
jeho dosahu). Existují dokonce firmy, které určují měsíční objem dat, jež mohou
od a k jednotlivému zákazníkovi sítí projít. Za překročení tohoto limitu se
platí tarifní sazba.



Kabelová televize v kostce

- ne všechny kabelové rozvody mohou být použity pro připojení k internetu

- tam, kde to možné je, se musí adaptovat zásuvky

- kabelový modem se spojí s PC a chová jako síťový prvek

- kabelová televize je univerzální systém, přístupný takřka ve všech větších
městech

- může časem představovat zdatnou konkurenci nejen v oblasti ISP, ale v oblasti
telekomunikačních služeb vůbec

- potřebujeme počítač, kabelovou přípojku provozovatele, který podporuje
přístup na internet

- instalace stojí do 3 000 Kč, měsíční provoz okolo tisícovky

- ceny i podmínky se liší, proto je nejlépe se zeptat svého provozovatele
kabelové televize

www.upc.cz
www.tesmedia.cz
www.medialine.cz



Zkuste to bez drátů, milý Marconi!

Tímto jsme v podstatě vyčerpali přehled možností "pevného" připojení k
internetu, založeného obvykle na sítích postavených původně k jiným účelům.
Některé z jmenovaných možností jsou pro domácnost výhodnější, jiné méně. Zcela
nepoužitelná není žádná z nich, zcela ideální ale také ne. Kromě toho existuje
určité množství možností připojení bezdrátového. V současné době
nejdiskutovanější z nich je technologie založená na standardu IEE 802.11b,
zvaná WiFi. Je to právem, WiFi toho nabízí poměrně hodně, na druhé straně ale
není zdaleka jedinou možností připojení vzduchem. Ani nejrozšířenější, ani
nejuniverzálnější, ani nejlevnější, ani nejmobilnější.

Bezdrátové připojení obecně se vyznačuje nižší náročností na instalaci, než
vytvoření nové pevné, telefonní nebo kabelové linky. Problémy s poslední mílí
tedy trasou od přístupového bodu poskytovatele připojení nebo telefonní
ústředny k uživateli, se do značné míry redukují. Nevýhodou je oproti tomu
určitá omezenost. Frekvenční spektrum, ve kterém lze přenášet data, má vždy svá
omezení. U radioreléových pojítek a laseru je tímto omezením nastavení antény,
u veřejných celulárních sítí se zase většinou jedná o šířku frekvenčního
spektra a počet využitelných časových jednotek, nic z toho se nedá dělit
donekonečna. Snad právě proto jsou bezdrátové varianty mnohem více provázány s
určitým účelem využívání internetu, ale nejen jeho. Stejně jako pro pevná
připojení zde platí zásady o šířce spektra a o časové variantě připojení, pevné
nebo dočasné. Na rozdíl od většiny "pevných" řešení však u bezdrátů existuje
větší skutečná konkurence, a tudíž mnoho různých možností. Pojďme se na ně
podívat.


Mikrovlnné pojítko aneb maskovaný favorit

ISP společnosti poskytující konektivitu prostřednictvím mikrovlnných linek,
nejčastěji s využitím technologie Breezenet, existují u nás již mnoho let.
Jejich služeb využívaly v minulosti prakticky pouze střední firmy a také školy.
Základem je v tomto případě systém přístupových bodů s relativně krátkým
dosahem. Body se montují na střechy výškových budov, lze je instalovat také na
terénní vyvýšeniny. U zákazníka se pak nainstaluje koncové zařízení, jehož
anténa musí mít přímou viditelnost na přístupový bod, k němuž má být připojena.
Přestože i zde existuje několik výjimek, většinou tomu tak je. Chybějící
viditelnost lze podle podmínek překlenout buďto za pomoci kabelu, nebo krátkého
rádiového či laserového "skoku", kdy se koncový bod umístí tam, kde viditelnost
je, a se zbytkem infrastruktur zákazníka spojí jinak.

Koncové zařízení se za standardních podmínek chová jako síťový prvek. Poskytuje
obvykle asymetrickou konektivitu, pro kterou existuje celá škála různých
tarifních programů. Bezdrát, a to nijak pomalý, si tak mohou dovolit i
domácnosti.

Mnoho firem poskytujících breezenetové, resp. radioreléové připojení umožňuje
vytvářet takzvané skupinové sítě. To můžeme v současné době prohlásit za zcela
ideální metodu připojení se k internetu pro domácnosti žijící na panelových
sídlištích, a postup je asi následující:

Stačí, když se v jednom domu domluví dvě až tři domácnosti. Uvnitř konstrukce
budovy se, pokud to je možné, provleče síťový kabel (kroucená dvojlinka, je
možný i koaxiální) směrem od člověka, který bydlí nejvýše, dolů k ostatním. U
tohoto se pak nainstaluje přepínač, do nějž se zapojí jak koncový bod, tak
účastnické kabely ostatních uživatelů. Je zajímavé, že zatímco přednedávnem
tento postup považovala část operátorů za ilegální, dnes je mnoho z nich
vytváření takových uzlů nápomocno. Třeba tím, že každý účastník dostane přímo
od ISP svou IP adresu, a tím odpadá nutnost dodatečného proxyserveru.

Náklady na instalaci a provoz se dají snadno rozdělit mezi jednotlivé
účastníky. V minulosti byla domácímu nasazování mikrovlnných linek zábranou
především nutnost poměrně vysoké investice do koncového zařízení, pohybovala se
podle typu od deseti tisíc výše. Nyní se ale stává běžnou možnost jeho
dlouhodobého pronájmu. To umožňuje srazit instalační náklady na polovinu.
Provoz pak stojí podle cenového programu, například na severní Moravě lze
sdílenou linku o rychlosti 96/96 Kb/s, tedy symetrickou, pořídit již za něco
málo přes 1 000 korun měsíčně. Představa, že i tato částka se vydělí dvěma nebo
třemi, pak činí mikrovlnné připojení velmi výhodným.

Nedostatky mikrovln vyplývají z technických podmínek a tarifních programů.
Sdílená linka je obvykle dosti nehomogenní. Linka využívaná především firmami
bývá po pracovní době volná. V době, kdy jsou připojeni všichni účastníci,
klesá rychlost na minimum, v případě negarantovaného řešení může dojít k
úplnému výpadku. Anténa koncového bodu musí být, jak již bylo uvedeno, v přímé
viditelnosti k přístupovému bodu. Omezena je rovněž efektivní vzdálenost mezi
oběma body, prakticky může být maximálně několik kilometrů. Přesné nastavení
antény činí problémy, zvláště na vnějších stěnách výškových budov, převážně
panelových domů, kde se můžeme setkat se silnými poryvy větru.



Mikrovlnná řešení v kostce

- technologie je používána již delší dobu pro firmy, hodí se i pro připojení
domácnosti

- linky jsou obvykle sdílené, rychlost je často asymetrická

- pořizovací cena je podle typu a ISP od pěti do cca patnácti tisíc korun

- tarifní programy se pohybují od několika stokorun po cca tři tisíce Kč
měsíčně. Zajímavé jsou plné, tedy dále netarifikované paušály

- podle obchodní politiky ISP lze jednu linku, resp. fyzické připojení rozdělit
do více domácností, to podstatnou měrou redukuje náklady. Model, kdy byl v
měsíčním paušálu zahrnut objem dat a dále se platilo za jeho překročení, je
postupně opouštěn

- prostupnost linek je individuální, liší se v závislosti na vytížení, denní
době, stavu infrastruktury na straně providera atd.

- linky jsou závislé na přímé viditelnosti, ačkoliv je to vzácné, může docházet
k jejich rušení

- pokud máte v dosahu vhodného providera, patří mikrovlnné připojení, zejména
ve středních městech kam ještě nedorazilo WiFi, k nejlepším možnostem

- potřebujete počítač, přímou viditelnost na přístupový bod provozovatele

- kde k tomu přijít:

www.netopyr.cz,
www.silesnet.cz,
www.poda.cz



Internet po mobilu

Celulární sítě typu GSM využívají datových přenosů standardně pro zajištění
jednak hlasové komunikace, jednak pro služby typu SMS nebo WAP. Proč by tedy
nebylo možné je využít i k plnohodnotnému připojení k celosvětové síti?

V rámci GSM lze data standardně přenášet rychlostí 9 600 b/s (respektive 14
400). To je zvláště v kombinaci s časovou a ne příliš výhodnou tarifikací
problém, který tuto metodu odsuzuje do role druhořadé. Podmínkou je vlastnit
mobilní telefon vybavený hardwarovým modemem (alternativou byly telefony se
softwarovým modemem a speciální PCMCIA kartou) a portem pro připojení k
počítači, typicky notebooku, nebo PDA. Tuto službu plní infračervené rozhraní
typu IrDa, datový kabel se sériovým nebo USB zakončením, aktuální je pak
technologie Bluetooth. Jinou alternativou jsou speciální GSM PCMCIA (PC Card)
karty, jakési jednoúčelové mobilní telefony, nebo zařízení integrující funkci
GSM terminálu s PDA (slavné MDA, nebo levnější produkty, například firmy
Handspring).

Aby bylo možné urychlit datovou komunikaci, vznikly dvě technické varianty
připojení, nazvané GPRS a HSCSD. GPRS (General Packet Radio Service) využívá
paketového přenosu dat. Ten je trvalého charakteru, proto dochází ke
zpoplatnění zákazníka ne na základě času stráveného on-line, ale podle množství
dat, jenž bylo přeneseno. GPRS je ideální k použití u integrovaných karet a
kombinací PDA/mobilní telefon například pro služby Instant Messagingu, práci s
elektronickou poštou, nebo nenáročné procházení webových stránek. Naopak nehodí
se, jak svou rychlostí (asi 56 Kb/s i když možná je i větší), tak povahou pro
příjem nebo vysílání multimediálního obsahu.

V rámci digitální mobilní sítě dochází k dělení nejen přenosových rychlostí,
ale také času, který mohou v rámci jedné frekvence jednotlivá zařízení
využívat. Jednotka tohoto času se nazývá timeslot a standardně je pro hovor k
dispozici jeden. Pokud zařízení "obsadí" těchto jednotek více, zvýší se v
konečném důsledku jeho rychlost. Obsažené jednotky ale jednak nebudou moci
využívat jiná zařízení, a jednak je to také jak technicky, tak energeticky
náročné. HSCSD (High Speed Circuit Switched Data) využívá svázání více těchto
timeslotů. Umožňuje kombinovanou maximální rychlost 57,6 Kb/s na vyhrazeném
kanále. Jedná se o dočasné, proto časem tarifikované spojení. Je vhodné pro
stahování objemnějších balíčků dat, a díky své povaze i pro jednoduchá
multimédia. Je to proto, že souvislý tok dat, který umožňuje, není na rozdíl od
GPRS ovlivňován možným zpožděním nebo změnou pořadí přicházejících, respektive
odcházejících paketů.

Připojení k internetu pomocí technologie GSM, můžeme zatím považovat za dočasné
a náhradní řešení. Nejblíže univerzálnímu použití se pohybují ona kombinovaná
zařízení, jejich prohlížeče a klientské programy jsou uzpůsobeny specifikám GSM
datových přenosů. Mít mobilní telefon připojený k domácímu počítači a surfovat
s ním po WWW stránkách je sice možné, ale krajně nehospodárné, a bývá to
využíváno jen v naprosto extrémních případech (podotýkám, že jsem se s takovými
případy setkal).

Určité zlepšení by měl přinést nástup mobilních sítí třetí generace (3G). Ty
kromě bohatých možností přenosu multimédií do přenosných zařízení počítají i se
stabilními koncovými body, které budou moci využívat jejich megabytové
kapacity. Kolik to bude stát a především, kdy to bude fungovat, prozatím není
jasné.



Mobilní telefon v kostce

- základní připojení je pomalé, drahé (2 Kč/min. a více), hodí se pouze k
základní práci s e-mailem

- technologie GPRS je vhodná pro konstantní připojení s malým objemem
přenesených dat, HSCSD pak pro jednorázový přenos většího množství

- budoucnost mobilního připojení je v hustěji obydlených centrech spíše ve WiFi

- potřebujeme mobilní telefon s HW modemem nebo PCMCIA kartou, notebook, PDA,
nebo Smartphone (MDA, Nokia 9xxx, Ericsson R380 atp.), mobilního operátora
(www.t-mobile.cz, http://www.eurotel.cz, http://www.oskarmobil.cz)

- cena je v závislosti na tarifním programu a typu připojení jednotky korun za
minutu



Talířovité řešení chcete satelit?

Představa použití satelitní komunikace k připojení k internetu kohokoliv jiného
než nadnárodní korporace byla donedávna drzostí hodnou autorů science fiction.
Přesto se nejedná o nic nereálného. Satelity disponují dostatečnou datovou
kapacitou, služby ISP jsou zase solidním výdělkem pro jejich provozovatele,
zejména tehdy, hovoří-li se čím dále tím více o digitální televizi.

Existují v podstatě dvě cesty, jak satelitního připojení využít. První a
jednodušší z nich je založena na takzvaném poloduplexním připojení. Komunikace
klient/zbytek světa se rozdělí na dva kanály. Zatímco první z nich vede od
klienta ven, druhý opačným směrem. Z technického hlediska se nejedná o nic tak
složitého, jak by se to na první pohled mohlo zdát, nastavit to pod Windows je
ovšem složitější.

Zatímco o vysílání požadavků například na zahájení downloadu nebo získání WWW
stránky se stará libovolná konvenční linka, typicky Dial-up nebo pomalé rádiové
pojítko, komunikaci v opačném směru zajišťuje satelitní zařízení. Požadavky
jsou zpracovány v serveru provozovatele služby a jejich výsledky se směrem k
uživateli prostě jen ubírají jinou cestou. Výhodou jsou značné dosahované
rychlosti až 2 MB/s pro stahování objemnějších balíků dat, a multimédií.
Nevýhoda je zřejmá. Nejedná se o plnohodnotný přístup, ale vlastně jen o
akcelerátor stávající linky. Naproti tomu je u poloduplexního řešení možné
sledovat souborovou frontu. Satelit vysílá stahovaná data širokopásmově, nejsou
omezena na jediného uživatele. Proto, pokud si někdo objednal soubor, o který
máte zájem, můžete si jej stáhnout taky. Podotkněme, že ve frontě se příliš
často "legální" obsah nenachází. Ceny za instalaci poloduplexního zařízení se
pohybují od dvou tisíc, měsíční poplatky pak začínají na tisícikoruně. Je ovšem
dobré sledovat, jak se jednotlivé nabídky mění a hlavně, zda je tento systém
tak užitečný, jak vypadá.

Jinou možností je plnohodnotné připojení pomocí satelitu. Zde již můžeme i
uploadovat. To samozřejmě vyžaduje výkonné vysílací zařízení, odbornou
instalaci a také nemalé poplatky. Rychlost přenosu na satelit je menší než
opačným směrem, což je dáno jeho technickou povahou. Měsíční paušály by se měly
pohybovat od cca třech a půl tisíce korun. Důležitým faktorem, který toto
připojení poněkud degeneruje, je doba zpoždění přenosu dat. Je dána jednak
vzdáleností satelitu, dvojím přenosem (tam a zpátky, eventuálně mezi
jednotlivými družicemi) a časem na vyřízení požadavku. Může se pohybovat okolo
půl sekundy i více. To je pro klasického uživatele navyklého na reakce WWW
serverů nepříjemné, pro hráče nebo uživatele multimediálních telekonferenci
téměř smrtící. Na druhé straně je ale satelitní připojení ideálním pro příjem
například VoD (se systémem ochrany autorských práv) a streamovaných (proudově
přenášených) jednosměrným médií vůbec. Celkově se toto řešení příliš nehodí do
naší reality. Žijeme v hustě obydlených oblastech, kde je vždy dostatek jiných
možností. To ovšem ale již není otázka technologie nebo peněz, ale spíše
osobního vkusu.



Satelit v kostce

- jednosměrné připojení je výhodné pro stahování velkých objemů dat

- jen jako doplněk ke stávajícímu připojení

- lze je využít pro stahování multimédií, sledování digitálního vysílání,
zachytávání souborů objednaných jinými uživateli

- obousměrné připojení je dražší (instalace od 30 000 Kč výše, provoz od 3 500
Kč)

- vyznačuje se časovou prodlevou

- jeho vhodnost v našich podmínkách je spekulativní

- potřebujete počítač, koncový bod (satelitní přijímač). Jednosměrný stojí v
jednotkách tisíců Kč, obousměrný (s vysíláním) desítky. Paušální poplatky se u
různých poskytovatelů liší.

www.pragonet.cz
www.satelitcom.cz



Extrémy - laser a výpomoc

Laserová pojítka představují určitou zvláštní alternativu připojení. Přestože
je v oficiálních cenících najdete jen málo, bylo jejich využití spatřeno na
několika místech v ČR. Obvykle se používají pro překlenutí vzdálenosti s přímou
viditelností, kde není možné natáhnout kabel a mikrovlnné připojení z nějakého
důvodu nestačí. Na druhé straně pokud existuje firma nebo instituce s přebytkem
konektivity, lze právě laser využít k jejímu "zapůjčení".

Několik uživatelů se tak již dohodlo s většími institucemi a vytvořilo
překlenutí prostoru sídlo firmy obytný dům. V něm je vytvořena informační
infrastruktura, která zprostředkovává další využití sítě, pojítko je koncovým
bodem. Přestože se jedná o zařízení poměrně finančně náročné na pořízení a
omezené využitím, pokud se sejdou příhodné podmínky, je možné o něm uvažovat.
Není ale jen tak pro někoho.

Existuje ještě jeden extrémní způsob, jak přijít k připojení na internet.
Telekomunikační firmy, ISP provideři a další společnosti s nadbytkem
konektivity čas od času využívají prostory obytných domů (suterény, střechy)
pro instalaci svých zařízení. Za to obvykle platí majitelům těchto domů. V
případě družstevních se čas od času dá s dotyčnou firmou domluvit na barteru
poskytnutí prostor pro instalaci zařízení výměnou za poskytnutí konektivity.
Obvykle ne zcela zdarma, ale za minimální provozní poplatky tak lze přijít k
poměrně dobrému přístupu k síti. Jedná se o extrémní možnost s minimálním
výskytem, ale protože tato možnost existuje, je dobré ji zde uvést.



WiFi v kostce

- WiFi je technologie bezdrátového přístupu do sítě na malou vzdálenost

- pracuje se zařízeními nízkého výkonu ve veřejném frekvenčním pásmu

- existují volné i komerční varianty připojení, velké naděje jsou vkládány do
mobilních operátorů

- trpí bezpečnostními problémy

- také má problémy se stabilitou a kolizemi frekvencí

- potřebujete počítač s WiFi zařízením, být v dosahu provozovatele, být
oprávněni se k němu připojit, v případě služeb Eurotelu například GO kupon pro
placení za využití služby

www.gts.cz
www.eurotel.cz
www.telecom.cz



WiFi = zaklínadlo třetího tisíciletí

Princip připojení, které poslední dobou otřásá stránkami internetových i
tištěných periodik, se podobá systému mobilních telefonů GSM. Základem je
vysílač, tvořící okolo sebe oblast pokrytou svým signálem, tedy buňku. Pokud se
v dosahu buňky nachází přijímací zařízení, které je správně nastaveno a
eventuálně také autorizováno, může být toto zařízení využito k přístupu do
sítě, jež je buňkou zprostředkovávána. I když se může jednat o libovolnou
lokální síť, typicky se pochopitelně hovoří o internetu. Zařízení jsou založena
na společném standardu IEEE 802.11b a využívají frekvenci 2,4 GHz.

Koncové zařízení, typicky karta k notebooku, je snadno dostupné. Co se
poskytování služeb týče, existuje několik variant. Z větších telekomunikačních
firem poskytuje konektivitu Eurotel, Český Telecom, Tele2 či GTS, známé jsou i
WiFi aktivity CZFree.Netu. Přestože se zatím jedná o prostorově omezené
nabídky, jejich množství stoupá. Ceny za aktivaci i provoz služby jsou dosti
heterogenní a zdá se, že trh teprve čeká na silného hráče, který je sjednotí.

Pokud se váš domov nachází v některé z lokalit pokrytých signálem přístupových
bodů, je pro vás WiFi mimořádně zajímavým řešením. Jeho výhodou je, že po
úspěšném nainstalování koncového zařízení se prakticky nemusíte o nic dalšího
starat. Výhodou je možnost připojení v kavárnách a na dalších veřejných
místech, stejně tak jako mobilita v rámci buňky. Nedostatkem, se kterým se
tento standard potýká, je rušení. Jednak mezi jednotlivými buňkami, jednak s
technologií Bluetooth. Tyto problémy jsou ale postupně překonávány, a WiFi se
kromě externích adaptérů objevuje i jako integrální část notebooků, PDA
zařízení a základních desek pro stolní počítače.

Technologie WiFi bohužel naráží na hranice technické nedokonalosti. Zařízení
mohou být snadno zneužita pro neautorizovaný vstup do cizí sítě, jejich
spolehlivost je spekulativní, přístupové body mohou padat. Přesto patří do
budoucnosti k nejzajímavějším technologiím v oblasti bezdrátového přístupu na
internet.

Své názory, náměty a dotazy zasílejte na adresu bednar.vojtech@seznam.cz.