Hlavní navigace

Jak vám šlape internet?

1. 10. 2005

Sdílet

Už se vám někdy stalo, že jste měli dojem, že vaše domácí připojení k internetuje nesnesitelně pomalé,ač platíte poskytovateli horentní sumy? Už jste si zanadávali na pomalé staho...
Už se vám někdy stalo, že jste měli dojem, že vaše domácí připojení k internetu
je nesnesitelně pomalé,ač platíte poskytovateli horentní sumy? Už jste si
zanadávali na pomalé stahování souborů nebo problémy s on-line hrami? Pojďme se
podívat, jak je to s rychlosti internetu,z čeho se vlastně skládá a jak ji
můžeme měřit.

Rychlost připojení k internetu je dnes jedním z nejdůležitějších parametrů, o
které se zájemci o připojení k internetu zajímají a stejně tak je to hodnota,
kterou nejvíce využívají marketingová oddělení internetových poskytovatelů.
Dokonce se stále stává, že rychlost bývá vyvyšována nad jiné, mnohdy
důležitější parametry.
Ale ani samotná rychlost udávaná v kilobitech/megabitech maximální propustnosti
linky k uživateli a od něj není jednoduchým a jediným parametrem. Skládá se
přinejmenším z několika dalších prvků.

Není rychlost jako rychlost
Údaj o rychlosti připojení k internetu tak, jak se s ním setkáváme v reklamách,
je do značné míry vágní. Představuje nejvyšší teoretickou propustnost daného
typu připojení. U DSL služeb to mohou být řádově až megabity za sekundu. Tím se
ovšem myslí kapacita uživatelské linky daná použitou technologií.
Reálně se propustnost linky a maximální rychlost přenosu dat přes ni může
výrazně odlišovat v obou směrech, obvykle ovšem směrem dolů. To je dáno
několika faktory, které mohou ono líbivé číslo dosti drsným způsobem zkrátit.
Patří mezi ně mimo jiné:
( Systém vyhrazeného/sdíleného zajištění konektivity do sítě.
( Definice minimální a maximální propustnosti
( Míra nadužití (agregace) linky.
( FUP (Fair Use Policy).
( Asymetrie připojení.
( Technické limity použitého zařízení.
( Limity konektivity operátora.
( Hardwarové a softwarové limity na straně klienta.
Jen málokteré připojení máme skutečně pouze pro sebe. Většinou se o danou
kapacitu dělí více uživatelů, nebo dokonce více místních sítí. Hezkým příkladem
jsou metody mobilního bezdrátového přístupu (tj. u nás především GPRS/ /EDGE a
CDMA), kdy se reálná rychlost linky mění v závislosti na tom, kolik uživatelů
je v dosahu dané základnové stanice. Uživatelé sdílejí její kapacitu připojení,
a tím je určována i jejich reálná rychlost.
Podobný způsob se využívá i pro připojení prostřednictvím "vylepšené" telefonní
linky, tedy pomocí služeb typu xDSL (u nás opět v asymetrické variantě ADSL).
Více klientů v tomto případě sdílí pevně stanovenou míru konektivity do sítě.
Samotné rozdělení jednoho pásma mezi více uživatelů není problém, pokud
uživatelé linku "nespotřebují". Například výběr pošty prostřednictvím protokolu
POP3 nebo surfování na webu ji tolik nezabere. Přenosová kapacita je o dost
vytíženější při sledování streamovaných médií. Aby mohlo stramování fungovat,
musí totiž být mezi serverem a klientem vytvořeno stálé připojení o určité
kapacitě. Pak tedy dochází k jeho trvalé alokaci v neprospěch ostatních členů
sítě.
Vůbec největším "žroutem" jsou výměnné sítě a agenti pro stahování velkých
souborů. Tyto systémy vyjma alokace kapacity linky rovněž generují provoz
související s jejich vnitřní údržbou. Při použití P2P si síť předává navzájem
množství informací mezi jednotlivými klienty, a tak dochází k vytváření velkého
počtu spojení o malé kapacitě, čímž se zahlcuje připojení i v případě, že
celkový součet rychlosti downloadu ani zdaleka nedosahuje mezní kapacity
dostupné propustnosti.
Výsledkem může být, že zatímco jeden klient v rámci sdílené linky intenzivně
torrentuje, dalším nemusí pořádně fungovat základní služby včetně mailu.
Poskytovatelé internetu to pak využívají jako vhodnou záminku pro zavádění tzv.
Fair Use Policy (FUP). Je primárně určena k omezení limitu přenášených dat,
přičemž poskytovatelé internetu předpokládají, že běžný uživatel nedokáže při
"obyčejné" práci s internetem překonat určitou hranici datového přenosu.
Zcela typickým opatřením aplikace FUP je například násilné snížení maximální
rychlosti připojení viníka. To se obvykle děje jednou ze dvou metod. Buď
dochází k "tvarování provozu", kdy jsou uživateli zpožďovány pakety na jeho
rozhraní, nebo jsou tyto pakety rovnou zahazovány.
Otázkou samozřejmě je, co znamená "obyčejná" práce, zda se vztahuje například
na čím dál oblíbenější hraní on-line her či přenosy videa či po ftp. Myslíme
si, že slibovat například 2Mb připojení s tím, že při jeho plném využívání
překročíte limit daný FUP za dva dny, je minimálně klamavá reklama. Rozhodně to
není fér v případech, kdy FUP zavede poskytovatel jednostranně bez změny
smlouvy a maximálně o tom chudáka uživatele informuje. Před podepsáním smlouvy
o dodávce internetu si tedy pečlivě prozkoumejte zvláště část věnovanou FPU a v
případě, že ve smlouvě není, informujte se o tom, zda se ji poskytovatel
nechystá aktivovat. Jinak se totiž z vašeho 2Mb připojení po pár hodinách
plného provozu stane drahý, ale pomalý drát s přenosovou rychlostí poštovních
holubů. Nezbude vám pak než velkou část měsíce klečet na pomalém hrachu a
čekat, až se nad vámi poskytovatel s přelomem měsíce, v lepším případě po
týdnu, ustrne a opět otočí kohoutkem.
Například společnost UPC se svým internetem Chello stáhne své připojení "plus"
po překročení 40GB měsíčního limitu na ubohých
56 Kb/s. 4megabitová linka umožňuje stahování dat přibližně rychlostí 400 KB/s,
takže teoreticky při plném přenosu je kapacita daná FPU (40 GB) vyčerpána již
za 28 hodin stahování.
Pokud jde o odezvu, tak rychlost připojení k internetu tak, jak bývá uváděna,
také nemá nic společného s realitou. Některé metody připojení (týká se to všech
mobilních, a v počátcích také například kabelové televize, smrtelně tím trpí
například přenos dat prostřednictvím satelitu) se sice holedbají vysokou
rychlostí, ale současně dlouhým reakčním časem. Pojem "rychlost" tak dostává
zabrat především v případě, kdy bychom chtěli hrát zmíněné on-line hry, nebo
při telekonferencích v reálném čase. Dlouhá reakční doba na druhou stranu
nevadí službám pro stahování souborů nebo výměnným sítím a textové komunikaci
prostřednictvím aplikací pro Instant Messaging či chat. Jen málokterá z u nás
běžně užívaných metod přístupu na internet je symetrická. Naprostá většina je
představována asymetrickými linkami. Co to znamená? Že maximální, ať už
konstrukční či omezená rychlost připojení se ve směru k uživateli a od něj
liší. Aby mohl internet fungovat, musí být všechny jeho prvky připojeny
obousměrně. V praxi je ale situace taková, že mnohem více využíváme služby
převážně stahující data než takové, které data odesílají (to pochopitelně
neplatí v případě, kdy bychom chtěli doma provozovat jakýkoliv server, a také v
případě výměnných sítí, kde je optimální poměr staženého k odeslanému 1:2). Pro
většinu uživatelů je však rychlost stahování dat důležitější.
Většinu typů připojení lze v jednom směru urychlit za cenu snížení maximálního
výkonu ve směru opačném a právě tohoto jevu asymetrická připojení využívají.
ADSL tohoto principu využívá asi nejokatěji, ale setkat se s ním můžeme stejně
u mobilních připojení, u bezdrátových sítí ale například i u 56Kb modemu
(rychlost uploadu je pouze 33,6). Asymetrie připojení má přitom výrazný vliv na
kvalitu jeho použití v případě, že užíváme službu, která si tohoto rozdílu
"všimne". Tedy takovou, jež určuje typ připojení podle pomalejšího z obou směrů
komunikace.
Posledním parametrem rychlosti připojení k síti, o kterém se zmíníme podrobněji
(i když jich existuje ještě řada), je postavení ISP, tedy firmy, která vám
přístup k internetu zajišťuje. Technickým prostředkem jsme totiž připojeni
právě k ISP, ale tento operátor musí být nějakým způsobem spojen s okolním
světem - tedy přímo nebo přes další subjekty do internetu, do některé z
hlavních linek tvořících páteř celosvětové sítě. Na úrovni ISP tak dochází k
vyššímu typu sdílení připojení - všichni zákazníci se jednoduše musí podělit o
jeden koláč.
Kromě rychlosti linky, kterou ISP disponuje, rozhoduje o dosažených výkonech
také jeho umístění. Nebýt například českého peeringového centra (NIX), tak by i
prosté otevření webu umístěného na českém serveru trvalo uživateli v síti
jiného provozovatele kořenové linky velmi dlouho. V prostředí internetu je
propojeno vše se vším, ale ne všechny cesty jsou stejně dlouhé. A i když
existují centra jako NIX, často se můžeme setkat s tím, že propojení mezi dvěma
body, které jsou od sebe fyzicky nedaleko, může vést přes polovinu zeměkoule.
Navíc po stezkách mnohem pomalejších. I na internetu platí, že reálná rychlost
je dána vždy bodem nejužšího hrdla.

Jak si změřit připojení?
Především je naivní domnívat se, že všechny parametry svého připojení můžeme
shrnout do věty "mám doma megabit", aniž bychom se dopustili stejného
zjednodušení, jakého se dopouštějí ISP ve svých reklamách. Měřit můžeme
jednotlivé veličiny, ale informace o těchto veličinách je velmi důležitým a
užitečným vodítkem, pokud si chceme udělat celkový obraz o tom, "jak rychle nám
to vlastně šlape".

Odezva běžně používaných serverů
Ve Windows se nachází příkaz "ping". Je založen na odesílání požadavku
stanovenému serveru a následném čekání na jeho odpověď. Výsledkem operace je
čas (v milisekundách) potřebný pro cestu paketu k serveru a zpět od něj -
zpracování příkazu vzdáleným serverem také vyžaduje určitý čas, ale ten je
vzhledem k technice moderních zařízení irelevantní. "Pingováním" běžných
serverů můžeme zjistit mnohé: jak prostupná je cesta mezi těmito servery a
námi. Pokud zjišťujeme odezvu lokálního serveru poskytovatele, pak se dozvíme
mnohé o obsazení naší lokální linky. Nejzajímavější je ale porovnat dvě hodnoty
pingu získané z relativně blízkého a vzdálenějšího serveru. Z jejich poměru
totiž můžeme usoudit na obsazení "vnitřní" a "vnější" linky našeho
poskytovatele. Hodnoty jsou nejvýhodnější v okamžiku, kdy jsou nejnižší.
Doba potřebná pro překonání datové trasy mezi dvěma objekty je užitečnější jako
vodítko k vlastní rychlosti v případě, kdy víme, jak dlouhá cesta byla
doopravdy překonána. Pro tyto případy je vhodný další příkaz ve Windows (řady
NT). Jmenuje se "tracert (IP serveru)" a zobrazí nám jak délku "cesty" k
zadanému bodu, tak trasu této cesty. Jak jsme si dříve řekli, tato trasa se
může velmi výrazně lišit u různých ISP (za určitých okolností i v rámci
jediného) a má tak podstatný vliv na celkový výkon našeho připojení.

Jaké servery pingovat?
Pro zjištění prostupnosti místní trasy doporučujeme zkusit nadřízený objekt
vlastního ISP. To nám řekne, jak dlouho trvá dostat se "ven". Pokud chcete znát
"běžnou rychlost", pak zkuste některý oblíbený webový server (u nás seznam.cz,
v zahraničí třeba yahoo.com). Existují i specializované servery, které najdeme
například na univerzitách. Stejným způsobem můžeme testovat i počítače v místní
síti, pingový server je jakýkoliv stroj v rámci internetu, ale ne všechny nám
musí nutně odpovědět.

Použití speciálních nástrojů.
Kromě příkazů ve Windows existují i speciální nástroje, které plní podobný
účel. Součástí Norton SystemWorks je například aplikace Norton System Doctor.
Ta měří množství parametrů počítače s Windows a jedním z parametrů, na které se
umí soustředit, je právě zjišťování prostupnosti sítě. NSD umí zobrazit
výsledné časy serverů několika různými formami, z nichž asi pro uživatele
nejzajímavější je obligátní ručička tachometru nebo vyplňující se graf.
Existuje samozřejmě množství dalších nástrojů na měření odezvy serverů, stačí
se podívat po internetu. Moc pěkný a zadarmo je například program PPing tools.

Jak jsme na tom s průtokem?
Maximální rychlost připojení dobře zjistíme tak, že se pokusíme stáhnout velký
soubor z dostatečně stabilního zdroje, který od nás není v infrastruktuře sítě
tolik vzdálen. Většina download managerů a dokonce i ty, které jsou součástí
prohlížečů a operačních systémů, umí zobrazit informaci o tom, jak rychle je
přenášen stahovaný soubor v aktuálním vlákně. Jestliže je to možné, nastavíme
vlákno tak,aby využívalo maximální dostupnou rychlost a současně utlumíme
ostatní aplikace používající internet. Dozvíme se, jakou rychlost při stahování
lze vyvinout. Kumulovaná varianta tohoto testu, tedy využití více vláken, může
však vést k určitému rozostření výsledků. Použití více vláken totiž může být v
konečném důsledku až kontraproduktivní.
Co lze rovněž snadno zjistit, je celkové množství dat, která projdou našim
připojením. Operační systémy obsahují nástroje určené k měření využití sítě. V
moderních Windows se k nim dostaneme tak, že vyvoláme správce úloh (ve většině
případů po stisknutí Ctrl+Alt+Del). Ve Správci úloh se nachází záložka Sítě s
grafem znázorňujícím připojení. Tento "metr" je ale velice nepřesný, ukazuje
přibližné hodnoty a navíc ještě v procentech využití síťového adaptéru. Pro
skutečné měření aktuálního průtoku sítí se příliš nehodí.
Naštěstí ale existují alternativy. Jednou z nich je již zmiňovaný Norton System
Doctor, jde to ovšem i zadarmo. Konkrétně doporučujeme utilitku RxTx, která vám
formou jednoduchého grafu ukáže, kolik dat právě protéká vaším síťovým
rozhraním, i to, jakého maxima se podařilo dosáhnout. Podobné měření mají
integrovány i aplikace pro použití výměnných sítí, například oblíbená Shareaza.
Jako měřič ovšem může fungovat kupříkladu i známý a používaný program Net
Limiter, nebo dokonce administrační rozhraní některých firewallů a síťových
adaptérů, především u bezdrátových sítí. Zkrátka a jednoduše, možností je mnoho.

Měření z webu
Kromě aplikací existují i speciální weby určené k měření rychlosti, respektive
odezvy a maximálního průtoku naší linkou. Asi nejoblíbenějším a v tuzemsku
nejpoužívanějším je server DSL.CZ, který může kromě toho nabídnout i
statistické informace o rychlosti českého internetu a mnoho dalších,
doplňujících a bezesporu užitečných dat. Jak postupovat při jeho použití?
Jednoduše. Nejprve vypněte aplikace, které komunikují prostřednictvím internetu
a spotřebovávají výkon vaší linky. Pak otevřete v prohlížeči, pokud možno v
jeho jediném okně, adresu www.dsl.cz a v menu vlevo vyberte položku Speedmeter
(přímý odkaz na měření by byl http://www.dsl.cz/rychlost.php). Následuje proces
testování prostupnosti vašeho připojení, který trvá několik okamžiků. Délka
měření se liší v závislosti na několika různých faktorech. Po dokončení se opět
načte titulní stránka serveru, přičemž v její pravé části se nachází
(poloreklamní) budík, který vám po napínavém stoupání ukáže rychlost. Je
potřeba opět dodat, že se jedná o orientační, velmi orientační hodnotu a že
hodnoty zjištěné tímto serverem se mohou i v poměrně krátkých časových úsecích
lišit. To ale patří mezi jeho vlastnosti a je s tím potřeba počítat.

Jak používat ping ve Windows
( stiskněte tlačítko start
( vyberte položku Spustit
( zadejte "cmd" a potvrďte dialog
( použijte ping (název serveru), tracert (název serveru)

Nástroje
Řadu užitečných nástrojů k měření rychlosti připojení naleznete na našem CD
nebo na stránce: http://lists.gpick.com/pages/Bandwidth(Tools.htm

Byl pro vás článek přínosný?