Na úvod podotýkáme, že cílem tohoto článku není rozsoudit jednotlivé sporné strany, ale pouze přinést základní fakta o některých nejzajímavějších či nejdůležitějších případech v historii. Podobné soudy ponechme právníkům, protože je vůbec nebývá jednoduché vynést. Příkladem budiž třeba skutečnost, že Velká Británie své vynálezy průmyslové revoluce 19. století přísně chránila – ale protože ve Spojených státech podobné právní úpravy chyběly (resp. týkaly se pouze patentů vlastněných americkými občany) a neexistovaly žádné mezinárodní smlouvy upravující tuto problematiku, mohli američtí podnikatelé britské nápady v podstatě beztrestně kopírovat.
U softwaru je to přitom podobné. Ve většině zemí, které se považují za „vyspělé“, bývá porušování autorských práv neoprávněným kopírováním nějakým způsobem upraveno. Problém ale je, že často různě, díky čemuž vznikají v dnešním elektronickém světě bez hranic patové situace…
Rozmach počítačového pirátství nastal v osmdesátých letech minulého století s nástupem osobních počítačů. Programy se šířily na disketách či magnetofonových kazetách, nebylo vůbec těžké je kopírovat (i když kvalita magnetofonových kopií bývala velmi ošemetná). Jako první si to uvědomil výrobce počítače Apple II, který na své diskety implementoval zajímavou ochranu. V osmdesátých letech neexistovala standardní komunikační rozhraní mezi aplikacemi a hardwarem jako dnes (např. drivery) a každý program si komunikaci zajišťoval sám.
Standardní diskety, které Apple II využíval, přitom měly 35 stop. Tvůrci Apple II přišli na to, že mohou zapisovat nejen do celých stop, ale i do půlstop nebo čtvrtstop. Zatímco jiné programy tak využívaly logickou posloupnost 1, 2, 3 atd., Apple II zapisoval třeba na stopy 1, 2,5, 3,5 apod. nebo 1, 2,25, 3,75 atd. Z toho vyplývala jednoduchá skutečnost: protože program si sám řídil čtení disku, nebyl pro něj problém data načíst. Ale když byl disk předaný nějakému kopírovacímu programu, ten si s ním nevěděl rady. Prostě chtěl kopírovat stopy 1, 2, 3 atd. – půlstopy nebo čtvrtstopy pro něj byly španělskou vesnicí. Alespoň ze začátku, protože záhy se objevily programy (např. Locksmith nebo Copy II Plus), které už s touto fintou počítaly a byly schopné disky buď kopírovat, nebo převádět do standardních stop. A ty pak nebyl problém běžným softwarem kopírovat.
Další typ ochrany se zrodil v osmdesátých letech a vycházel z poměrně jednoduché logiky. Každý originální software byl dodávaný s manuálem – a ten bylo mnohem obtížnější kopírovat než vlastní počítačový program. Proto došlo ke snaze software nějakým způsobem provázat s manuály. Při instalaci programu byl uživatel dotazován na slova, roztroušená po celém manuálu (kopírování jedné stránky by pochopitelně bylo jednoduché). Odpovědí kopírovačů programů byly tzv. cracky.
Crack obecně je metoda, která umožňuje obejít ochranné prvky (softwarový klíč, heslo, kontrolu originality CD, Avare – nebo třeba jak udělat z trial/demo verze verzi plnou). V daném případě představoval crack úpravu originálního kódu programu nebo instalaci speciální softwarové záplaty, která nějakým způsobem nutnost vlastnictví manuálu eliminovala. Třeba tím, že ověřovací atributy nebyly vůbec vyžadovány, nebo tím, že ať jste zadali jakékoliv atributy, vždy byly správné.
Až do počátku devadesátých let jsme se přitom pohybovali ve světě, kde softwarové pirátství nebylo ani tak otázkou finančního zisku, jako prestiže. Existovali jednotlivci i různé skupiny, kteří se bavili tím, že prolamovali různé ochrany kopírování a nelegální instalace, přičemž premiérové překonání nového typu ochrany bylo vždy považováno za důkaz technických znalostí a zkušeností. Peníze tenkrát v tomto „hobby“ nehrály roli – i když na nebezpečí softwarového pirátství upozornil ve svém dnes již legendárním dopise z roku 1976 zakladatel Microsoftu Bill Gates.
Vzhledem k tomu, že software nepředstavoval takový byznys jako dnes a vzhledem k tomu, že softwarové pirátství mnohdy představovalo jedinou cestu, jak se k nějakému programu dostat (kdo ze čtenářů v Česku vlastnil osobní počítač před rokem 1989, bezpochyby ví, o čem je řeč), bylo toto vnímáno jako jev nepříjemný, ale nikoliv extrémně nebezpečný. To se změnilo počátkem devadesátých let. Jenomže s tím, jak rostlo využití počítačů, rostla i nabídka a poptávka na trhu se softwarem – a počítačové pirátství začalo působit nemalé škody. Korunu všemu pak nasadilo komerční softwarové pirátství, kdy docházelo k prolamování ochrany jen proto, aby mohly být programy dále prodávány za účelem zisku. Pokud se nad překonáváním ochrany jako koníčkem nebo jedinou možností získání softwaru daly zamhouřit oči, nad neoprávněným výdělkem z práce a na úkor někoho jiného to už šlo jen těžko.
Za milník v boji s počítačovými piráty je považovaný rok 1992, kdy organizace Software Publishers Association spustila svoji kampaň „Don’t Copy That Floppy“ (Nekopíruj ten disk), čímž veřejně upozornila na problematiku prolamování ochrany softwaru. Ve stejné době se pomalu začíná rozšiřovat internet, který pro kopírování softwaru poskytuje docela jiné možnosti. (Podotýkáme, že nabídl nové možnosti ochrany i tvůrcům počítačových programů, kteří mohou využít možnosti registrace uživatelů přes internet, která se jen velmi složitě obchází.) Šlo především o rychlost šíření nelegálních kopií, o výměnu tipů a zkušeností, o možnost úniku před legislativními postihy ze země do země…
Z výše uvedeného vyplývá, že softwarový průmysl začal jít počítačovým pirátům (a zvláště těm komerčním) od počátku devadesátých let tvrdě po krku. Do dějin vešel proces Microsoft vs. Chris Fazendin, který na svůj web umístil crack pro kancelářský balík Office 97. Následný soudní spor Microsoft vyhrál a Fazendin měl za každé stažení cracku ze svých stránek zaplatit standardní cenu 345 dolarů. Celkově šlo o částku přes sto tisíc dolarů, což bylo nad jeho možnosti. Nakonec došlo k mimosoudnímu vyrovnání a Fazendin nemusel platit ani cent pod příslibem, že už nikdy nic podobného neudělá. (Microsoft dosáhl svého už velkou publicitou, které se celému případu dostalo.)
Velkou bitvu se soudy a právníky svedl také norský programátor Jon Lech Johansen, a to za svoji roli při prolamování ochrany CSS (Content-Scrambling System). Byl jedním z trojice programátorů (jména dalších dvou zůstávají dodnes neznámá), kteří vytvořili program DeCSS a v říjnu 1999 jej umístili na web. Pomocí zpětného inženýrství dokázali rozložit ochranu CSS a následně ji i prolomili – což se do té doby nikomu nepodařilo. DeCSS byl nejprve k dispozici jako uzavřená aplikace, ale už po několika týdnech se dostal do oběhu jeho zdrojový kód. To umožnilo přidat prolomení ochrany CSS prakticky do jakéhokoliv dalšího programu.
Johansenův čin nezůstal bez odezvy, v roce 2000 u něj byla provedena domovní prohlídka a následně byl postaven před soud. Zde mu hrozily až dva roky vězení a astronomická pokuta za to, že prolomil do té doby neprolomitelnou ochranu a poskytl tím možnost způsobit majitelům licencí velké škody. Celý případ vzbudil velkou pozornost: Johansen se totiž nijak neobohatil, pouze prolomil ochranu. Soudy tak řešily otázku, nakolik je tento čin závažný a nakolik umožnil druhým porušit autorská práva. Pokaždé však shledaly Johansena nevinným a v lednu 2004 nakonec organizace DVD Copy Control Association všechna proti němu vznesená obvinění stáhla. (Ovšem pozor: samotný program DeCSS je zakázáno šířit, soud se týkal pouze viny či neviny Johansena – ale to už je docela jiná kapitola.)
A ještě jeden případ zde stojí za zmínku. Jeho hlavním hrdinou je programátor Dmitrij Skljarov, zaměstnanec společnosti ElcomSoft. Vytvořil program The Advanced eBook Processor (AEBR). Za to byl 16. července 2001
po své přednášce „Bezpečnost eKnih – teorie a praxe“ na DEF CONu v Las Vegas zatčen. Důvodem se stalo obvinění ze strany společnosti Adobe, že Skljarov svým programem porušil její autorská práva.
Už den po zadržení Skljarova se rozjela velká kampaň „Free Dmitry“ (Pusťte Dmitrije) či „Free Sklyarov“ (Pusťte Skljarova). Porušení autorských práv bylo v tomto případě sice evidentní, ale šlo o něco jiného: o to, že Skljarov se žádného porušení zákona na americké půdě nedopustil a že americká legislativa mimo území USA neplatí. Jak vidno, povzdechnutí o právních nejasnostech a nejednotnostech z úvodu tohoto článku je stále aktuální.
Události nabraly rychlý spád. Devatenáctého července 2001 vydala organizace Association of American Publishers tiskovou zprávu požadující Skljarovovo uvěznění. To nejprve žádala i společnost Adobe, ale po schůzce se zástupci Electronic Frontier Foundation bylo vydáno společné tiskové prohlášení, požadující jeho propuštění. To ale nic nezměnilo na pozici Adobe, že Skljarov patří před soud (šlo pouze o propuštění z vazby).
Šestého srpna 2001 byl propuštěn na kauci 50 tisíc dolarů s tím, že nesmí opustit území severní Kalifornie. Nakonec mu bylo 13. prosince téhož roku umožněno vycestovat do Ruska výměnou za svědectví. Celý případ byl nakonec uzavřen před soudem v San Jose dne 18. prosince 2002, kde porota konstatovala, že Skljarov vědomě žádný americký zákon neporušil.
Bitva mezi prolamovači ochran a jejich implementátory je přitom na technickém i legislativním poli stále aktuální – jak o tom svědčí i nejnovější případy prolomení ochrany HD nebo Blu-ray a množství následných sporů.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU