V brzké budoucnosti budeme zřejmě plní kardiostimulátorů a dalších podobných zařízení, která budou bezdrátově komunikovat spolu navzájem i se vzdálenými systémy. Jak to udělat, aby tahle infrastruktura nebyla děravá jako dnes sítě Wi-Fi? Jednou z možností je samozřejmě použití biometriky.
Dejme tomu, že na těle máme různé senzory a vysílač, který sbírá jejich data a pak je odešle. Jak zabránit, aby vysílači nemohla být podvržena data falešná? Vlastní informace se může třeba doplnit informací o aktuálním pulzu, nebo se tato informace může rovnou použít jako šifrovací klíč. Data budou přijata nebo odeslána teprve tehdy, pokud se informace sebrané z obou rukou budou shodovat.
Vůči popsanému mechanismu, který uvádí Carmen Poon z Univerzity v Hongkongu, lze mít jistě řadu faktických námitek. I když řadu z nich nějak ošetříme, stále zde zůstává nepřesnost při odečítání biologických údajů. Bude tedy třeba systém naladit nějak tak, aby připouštěl i drobné odchylky (tj. třeba mírně různý pulz odečtený v obou rukou). Nakonec hrozí i to, že by mohlo dojít k časové desynchronizaci. No a v uvedeném mechanismu není úplně jasné, jak se bránit záměně s daty jiného člověka (přijmout dvojici stejných údajů, akorát od někoho jiného).
Nicméně samotná myšlenka použití biometriky za účelem autorizace je v těchto systémech jistě logická.
Zdroj: New Scientist
Viz také
Cílem hackerů mohou být i kardiostimulátory
iPody a kardiostimulátory si nevadí
Útočníci se zaměřili na epileptiky i na slepé
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU