snad ve všech pádech. Stále více nás různá sdělovací média ale upozorňují už i
na bezpečnost elektronickou. A tak lze lehce dojít k závěru, že téměř neuplyne
týdne, v němž bychom se nedozvěděli, co se právě povedlo různým osobám (označme
je jako hackeři) v této, přiznejme si to, mediálně atraktivní oblasti. A proto
je logické, že jejich motivem zpravidla bývá pouze upozornění široké
internetové komunity na své přednosti a znalosti, a naopak na nedostatečné
znalosti, případně "lajdáckou" práci tvůrců bezpečnostní politiky napadených
podnikových systémů či internetových serverů. To ovšem v lepším případě v tom
horším mají tyto osoby zájem poškodit napadený subjekt a to buď finančně
(například zneužitím informací o bankovních kontech pro "své vlastní účely"),
či jen v očích počítačové veřejnosti (někdy se může jednat i o cílený nekalý
konkurenční boj), což má de facto stejný důsledek. Neboť jakmile jednou
veřejnost ztratí zájem o služby napadeného subjektu, bývá obtížné získat důvěru
zpět. Kdo by přece obchodoval a svěřoval citlivé informace společnosti, která
není schopna zajistit jejich adekvátní ochranu?
Naštěstí se lze vůči těmto snahám útočníků poměrně úspěšně bránit, neboť
existuje již celá řada osvědčených prostředků, pomocí nichž lze zvýšit nejen
bezpečnost elektronické výměny dat na internetu.
Myslí-li to subjekt, ať se jedná o jedince či velkou mezinárodní společnost, s
ochranou citlivých údajů v prostředí všeobjímajícího internetu vážně, musí
nejprve vyhotovit tzv. bezpečnostní politiku, která (zjednodušeně řečeno)
vznikne analýzou toho, které informace jsou citlivé a tudíž by se neměly dostat
mimo společnost, a dále analýzou a predikcí možných rizik (způsobu jejich
ohrožení) a obrany proti nim. Teprve poté je možné definovat vlastní
bezpečnostní politiku, která zpravidla obsahuje kombinaci různých prostředků
zajišťujících zvolenou úroveň bezpečnosti.
V tomto článku bude zmíněn bezpečnostní protokol, se kterým se mohou běžní
uživatelé setkávat každodenně na internetu, například pokud nakupují v
internetových obchodech. Seznámíme vás s protokolem SSL.
SSL Secure Socket Layer
Protokol SSL vytvořila firma Netscape Communications pro účely bezpečných
přenosů v prostředí internetu. A současně ho uvolnila i jako tzv. nekomerční
protokol, z čehož vyplývá, že souhlasí s jeho neomezeným využíváním pro účely
tvorby internetových aplikací.
Její analytici při návrhu protokolu řešili do té doby "zbytečné" požadavky na
zabezpečení internetové komunikace spolu i s požadavkem, jak vhodně využít
existujících, již zaběhnutých standardů internetové komunikace (HTTP, FTP, SMTP
a dalších). Výsledkem jejich úsilí bylo začlenění přídavné vrstvy mezi
aplikační a transportní vrstvu protokolu TCP/IP.
Tak vznikla architektura protokolu SSL, která umožňuje:
- provádět autentizaci serveru na základě jeho certifikátu, a současně
poskytnout i možnost autentizace klienta na základě certifikátu klienta
- během procesu autentizace využívat asymetrické kryptografie
- urychlit komunikaci mezi klientem a serverem (po procesu autentizace)
použitím symetrického šifrování
- zajistit integritu přenášených dat pomocí tzv. kontrolního součtu.
Vlastní komunikační dialog, mezi prohlížečem klienta na straně jedné a
bezpečným serverem na straně druhé, probíhá zjednodušeně podle následujícího
postupu:
1. Nejprve klient pošle požadavek na připojení k bezpečnému serveru spolu se
svým veřejným klíčem (public key).
2. Poté server zašle svůj certifikát klientskému prohlížeči spolu se svým
veřejným klíčem. Tyto informace jsou zašifrovány pomocí veřejného klíče
prohlížeče.
3. Klientský prohlížeč prozkoumá, zda je certifikát platný. V případě, že není
vystaven certifikační autoritou anebo není již nainstalován na klientském
počítači, může prohlížeč postupovat dvěma způsoby: buď pokračovat výzvou
uživateli (ovládajícímu klientský počítač), zda si přeje pokračovat v
navazovaném spojení, nebo rovnou automaticky sám přerušit spojení se serverem.
4. V dalším kroku prohlížeč porovná informace obsažené v certifikátu se jménem
domény serveru a se serverovým veřejným klíčem. V případě shody je server
akceptován jako autentický.
5. Poté prohlížeč vytvoří klíč relace (tzv. session key pro potřebu
symetrického šifrování) a následně jej zašifruje pomocí veřejného klíče serveru
a takto zašifrovaný klíč zašle serveru.
6. Server přijme tento klíč a rozšifruje jej pomocí svého soukromého klíče
(secret key).
7. Pak už server a klient využívají dále tento klíč relace k šifrování a
dešifrování přenášených dat via internet.
Poznámka: V některých modifikacích může proces tvorby klíče relace probíhat na
straně serveru.
Od teorie zpět k uživateli
Jak ale zjistíme, že jsme skutečně připojeni na bezpečný server? Snadno. Stačí
se podívat na URL adresu serveru. Pokud totiž začíná https:// (oproti
nezabezpečenému http://), jedná se o bezpečné spojení příkladem je server
https://www.verisign.com/.
Navíc při příchodu na zabezpečený server jsme ještě informováni naprostou
většinou prohlížečů, že následující přenos bude probíhat zabezpečenou formou.
Analogicky při odchodu na nezabezpečenou URL adresu budeme pomocí dialogového
okna opět informováni, že tentokráte opouštíme zabezpečený server. MS Internet
Explorer nás dále informuje o navázaném bezpečném spojení malou ikonkou
visacího zámku. Obdobným způsobem jsme o zabezpečeném připojení informováni
také v případě, že používáme prohlížeče od jiných společností.
Shrnutí
Protokol SSL nabízí podstatně vyšší úroveň zabezpečení oproti nezabezpečenému
protokolu HTTP, se kterým se uživatelé internetu každodenně během svého
surfování po celosvětové síti setkávají, a umožňuje jim, aby spojení bylo:
soukromé (neboť přenášená data jsou zašifrována pomocí symetrického šifrování),
důvěryhodné (server, případně i klient jsou autentizovány) a spolehlivé
(integrita přenášených dat je zajištěna hashovacími algoritmy). A právě díky
těmto vlastnostem se s tímto protokolem můžeme běžně setkávat v internetovém
bankovnictví, internetových obchodech prostě všude tam, kde je zapotřebí
chránit přenášená data na internetu, intranetu či extranetu. Je ovšem nutné si
uvědomit, že SSL řeší pouze jednu otázku bezpečnosti, tj. komunikaci po
internetu, a proto myslí-li to jednotlivec či společnost s bezpečností
privátních informací vážně, musí tento protokol dále kombinovat s dalšími prvky
zvyšujícími bezpečnost dat.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU