Ohlédnutí za minulostí
Vzpomínáte si ještě na první díl Killzone, kterým vývojáři z Guerilly svého času oslovili PS2 komunitu? Už tehdy se prezentovali skutečně výbornou atmosférou válečného konfliktu a dalšími prima nápady, kde byl na předních místech výběr z několika různých postav. Z čehož následně vycházel nejenom alternativní styl vedení vašeho boje.
V případě zde recenzovaného druhého dílu i nadále platí prvně zmíněná pochvala. Dění v obraze je přitom znovu umocněno špičkovým audiovizuálním zpracováním, se spoustou podařených efektů, dotvářejících tak výtečný dojem z téhle války. Na kterou se, stejně jako u jedničky, díváte z pohledu první osoby. A ve které je, stejně jako předtím, středobodem drsná konfrontace s nepřátelskou "rasou" Helghastů, tentokráte však již na jejich vlastní planetě Helghan.
Válka ve své ryzí podobě
Ačkoliv příběh ani tady nepředstavuje ve finále nic mimořádného, vytváří celá Killzone sága (vč. izometrické akce v PSP počinu Killzone Liberation) stylovou kulisu pro vaše snažení, v němž neočekávejte nic jiného, než neustálé střílení velkého počtu nepřátel. S minimálními prodlevami pro nadechnutí. Akce je neskutečně hutná a díky dalším vojákům, bojujícím po vašem boku, získává místy na zcela uvěřitelné epičnosti. Zkrátka v málokteré střílečce si můžete připadat jako v Killzone 2, tedy jako ve skutečné válce. Byla-li řeč o parťácích - vedle snadno postradatelných uniformních tváří spojeneckých vojáků se dočkáte především spolubojovníků, kryjících vám po celou dobu hraní záda. Veteránů, co budete moci v případě jejich smrtelného zranění znovu postavit na nohy, přičemž oni vám zase na oplátku neváhají kdykoliv podat pomocnou ruku. Takovou, na jejímž konci je kupř. těžkotonážní kanón, jako je tomu u Rica, dobře známé figury z obou herních kapitol Killzone. Nicméně kamarády ve zbrani nelze nijak usměrňovat.
Způsob vedení boje
Mezi zbraněmi sice nenajdete nic mimořádného a navíc můžete mít vždy jenom jeden kvér pro momentální využití - k tomu ještě sekundární kolt s neomezenou municí a pár granátů.
Na druhou stranu očividná snaha o realismus (samozřejmě nikoliv za každou cenu), spolu s dalšími atributy, mezi kterými je kupř. poměrně akurátní rozpohybování, ve finále představují další chutné ingredience, podtrhující uvěřitelný dojem z téhle války. Do výrazných pozitiv si dále připočítejte parádní AI vašich protivníků (jakkoliv narazíte na situace do jisté míry znevažující tuhle mou pochvalu) a pak naprosto klíčový systém krytí, který je pro úspěšný postup hrou zcela nezbytný.
Očekávejte tedy hodně takticky vedené půtky, při nichž se obě strany kryjí za v obraze dostupnými objekty a vzájemně se ostřelují. Ve vašem případě to znamená, že můžete obezřetně vykukovat zpoza rohu nebo přes bednu, za níž jste právě přikrčení, a odtud opětovat palbu. Nepamatuji se, kdy jsem naposled zažil podobnou satisfakci ze zabití protivníka. To když jsem si našel výhodnou mezírku v ruinách stavby, kde jsem se schovával před pozorností nepřítele. A následně i stejně nevelký otvor ve vraku auta, za kterým se ukrýval právě jeden z mých protivníků. Třebaže drtivou většinu času strávíte v přestřelkách se stále stejným typem oponentů, dojem vám to nijak nepokazí.
Potlesk si zaslouží také způsob implementace pohybových funkcí Sixaxis padu, které zcela akceptovatelně využijete především u aktivování výbušnin. A nebo naprosto parádní pasáž, kde jste ve funkci pilota bipedního mecha a cestou ve velkém likvidujete přítomný nepřátelský ansámbl, včetně tanků. Škoda, že podobných, resp. podobně kvalitních zpestření tu nakonec není více.
Déja vu
Takže můžeme konečně pohovořit také o stinných stránkách Killzone 2. O skriptech. Tyto vás spolu provází celou hrou, což samo o sobě není důvod k zatracení, jinde tomu přeci není jinak. Ale zde je to dost často až příliš čitelné. Na mnoha místech se tak požaduje, abyste takříkajíc zvedli zadek a postoupili nekompromisně vpřed. Jinak budete patrně až do soudného dne konfrontováni s přísunem dalších a dalších posil nepřátelských oddílů, nabíhajících za zcela identických animací do obrazu. Nebo na svá, svými předchůdci již pěkně vyhřátá, byť prolitou krví zacákaná místa. V některých scénách je to natolik bijící do očí, že si připadáte jako u poslechu zaseknuté gramofonové desky. Asi nemusím připomínat, že pak je veškerý pozitivní herní prožitek značně devalvován a případné opakování obtížnějších úseků (tady též dle prvotně zvolené obtížnosti) o poznání méně záživné.
Ano, kritickým okem by se dalo pohlédnout i na další momenty. Jako je někdy snad až příliš koridorový rámec akce, ovšem z něho se hra pravidelně snaží vykouknout nabídkou otevřenějších prostor, co okamžitě negují případné stížnosti. Mezi těmito by ovšem mohla být ještě zmínka o mrzuté absenci kooperativního režimu, který by řadě herních úseků přitom hodně slušel. Namísto toho musíte vzít zavděk Skirmish režimem, kde se na vybraných mapách lze utkat v týmových kláních s boty.
Skirmish tažení
Musím říci, že v případě Skirmish režimu jde o trefu do černého. Vedle vaší maličkosti tady může participovat 15 botů s vámi nastavitelnou úrovní jejich skillu, přičemž na tu úplně nejvyšší mohou někteří evokovat Clinta Eastwooda v jeho nejlepších westernových filmových letech.
Na mapě se přitom dynamicky mění úkoly pro oba zúčastněné týmy, takže jednou musíte ochránit vybranou osobu ze svého středu před atakem soupeřícího týmu. Podruhé je z toho klasický deathmatch, potřetí musíte zase lokalizovat a odpálit nálož... prostě za tenhle nápad letí palec nahoru! Asi nemusím zmiňovat, že akce má zase zcela jedinečný náboj, a že vás zabaví skutečně nadlouho.
A když už nic, půjde minimálně o skvělou prověrku pro multiplayer, určený až 32 hráčům. Snad jedinou výraznější výtkou směrem ke Skirmishi je nemožnost aplikace klasického krytí ze singlu, tedy za přispění tlačítka usnadňující tento akt. Jinak samozřejmě lze používat všechny ostatní aktivity, jako je přikrčení, přeskočení nevysokého objektu, důležitý sprint pro rychlý přesun, či atak na blízko pažbou držené zbraně. A snad ještě noticku, že také tady můžete rozdýchat případné zranění včasným stáhnutím se z centra dění, i když hrozivě zčernalá obrazovka naznačující, že už máte vyloženě na kahánku, vám poněkud znesnadňuje orientaci v prostoru.
Pár slov závěrem
V případě Skirmish režimu se zdá, že jej bude možné hrát i s kamarády - právě proti botům, což vám určitě vytrhne příslovečný trn z paty v případě, že se nesejdete v adekvátním počtu hráčů. Mohlo by tak jít o další velké plus, které ovšem, stejně jako u klasického multiplayeru, nemohu v tuto chvíli zahrnout do výsledného hodnocení. V review verzi nebylo možné tyto featury totiž řádně otestovat, takže výsledná známka zahrnuje pouze dojmy ze singleplayeru a parádního Skirmish módu s účastí botů.
Souhlasím, je to vlastně jenom polovina z toho, co hra může ve finále nabídnout. Ale i tak je rozhodně oč stát, přičemž po vyzkoušení online hraní nebudeme posléze váhat s dalším článkem popisujícím a rozebírajícím právě tuto fázi hry. Zatím se zdá, že Killzone 2 za to dlouhé čekání rozhodně stálo. Deset hodin v singlu - s možností si vyzkoušet vybrané části daného levelu na vyšší obtížnost. A pak podobná porce času stráveného u výživného trénování ve Skirmish módu. Ano, tady Sony, na rozdíl od Resistance 2, udělala všem majitelům PS3 rozhodně radost!
Trailer ke hře:
Hodnocení: 80%
Plusy: zcela mimořádná a hodně adrenalinová atmosféra války, dobře odstupňované volby herní obtížnosti, systém krytí, Skirmish mód
Minusy: místy příliš otravné skripty, monotónní náplň
Verdikt:Snaha o realistické ztvárnění válečného konfliktu, s důrazem na takticky vedené půtky, se tvůrcům povedla na výbornou. Pokud by sem zahrnuli více oživujících prvků a méně čitelných skriptů, byl by výsledný dojem ze singlu ještě lepší. Takhle to musí částečně napravovat skvělý Skirmish režim proti botům, přičemž na zhodnocení online si musíme ještě chvíli počkat.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU