vědomí. Digitální zázraky se staly obyčejnou rutinou a všechna ta kouzla jsme
se naučili brát jako "normální věc". Elektronická zařízení, která denně
používáme nejedná se pouze o osobní počítače, ale též mobilní telefony,
přehrávače disků CD a DVD, kapesní elektronické organizační diáře a hrací
konzoly jsou všechno zařízení fascinující složitosti. Avšak z jakéhosi důvodu
stále odmítáme nechat se těmito věcmi ohromit.
Tyto myšlenky mě napadly na konci jednoho večera poté, co jsem se dodíval na
DVD film promítaný na jeden a půl metru širokou promítací plochu pomocí
digitálního projektoru InFocus za 3 000 dolarů. Tento přístroj využívá úžasnou
technologii firmy Texas Instruments nazývanou Digital Light Processing.
Všechno to jsou zrcadla
Nejsem z těch, kdo používají výraz "ohromující" příliš často a bez rozmyslu.
Činnost systému InFocus se zakládá na čipu obsahujícím půl milionu miniaturních
zrcadélek, která se překlápějí vpřed a vzad rychlostí několika tisíc překlopení
za vteřinu. Obraz se od těchto pohyblivých zrcátek odráží na projekční plochu a
dostává svou barevnou informaci díky tomu, že prochází rotujícím diskem, který
je rozdělen na červené, modré a zelené segmenty. A protože zrcadélka mohou být
pouze v poloze zapnuto nebo vypnuto, odstupňování intenzity barevných tónů se
provádí časovým multiplexorem. Pro každou barvu v každém snímku se zrcadla
zapínají na delší nebo kratší dobu, což je okem a posléze mozkem interpretováno
jako jasnější nebo temnější barevný odstín. Přes všechnu svoji nesmírnou
složitost tento precizně secvičený balet ohromného množství zrcadélek nakonec
poskytuje obraz, který je výjimečně stálý a stabilní.
Tato technologie obzvláště připomíná černou magii, přestože má svůj
mikromechanický aspekt. Avšak jiné technologie, jež bereme jako naprostou
samozřejmost, jsou v každém ohledu stejně neuvěřitelné. Nejenže moderní
procesory například umí dělat inteligentní odhady toho, kterým směrem se bude
program v následujících krocích ubírat, ale umí to dělat se stále se zvyšující
rychlostí a při stále klesajících cenách. Snadno kolem sebe pohazujeme termíny
jako "500MHz procesor", stejně tak jako naši rodiče mohli ve své době
nevzrušeně mluvit například o "motoru se 350 koňskými silami". Přitom se ani na
okamžik nepozastavíme nad tím, co oněch 500 MHz vlastně znamená:
nepředstavitelně miniaturní obvody na čipu provádějí stovky milionů operací
každou vteřinu.
Neustálé zvětšování kapacity pevných disků je další forma technické magie. Na
začátku osmdesátých let můj první počítač obsahoval úžasných 10 MB v krabici,
která byla asi tak poloviční velikosti než celý tehdejší IBM PC počítač. Dnes
je můj laptop vážící 1,5 kg schopen pojmout více jak 4 GB. Vždy, když se již
zdá, že hardwaroví inženýři vyčerpali své možnosti, vyrukují tito lidé s něčím
novým co pracuje lépe, laciněji a rychleji.
Potíže se softwarem
Všimněte si, že neustále mluvím pouze o hardwarových inženýrech. Je tomu tak
proto, že se bohužel velmi často stává, že mezi námi uživateli a magickými
schopnostmi hardwaru stojí jedna závažná překážka: software. V systémech, které
dnes běžně používáme, jsou kouzelná technická zařízení, na než jsme si však
ještě nezvykli, protože nejsme schopni přijít na to, jak je přinutit k činnosti.
Vezměte si například takovou věc, jako je infračervený port. Toto zařízení je
standardní součástí prakticky každého notebooku již po celá léta, ale skoro
nikdo ho nepoužívá. Dosáhnout toho, aby se IR porty ve dvou různých počítačích
navzájem poznaly, není příliš obtížné. Avšak přinutit tyto porty, aby dělaly
něco užitečného například aby se jejich pomocí mohly vyměňovat mezi oběma
počítači soubory je zatraceně složitá záležitost. A kdo za to může? Odpověď zní
jasně: software.
Nedávno jeden z mých kolegů, jenž vlastnil soubor, který jsem potřeboval, seděl
hned vedle mně na jakési nudné prezentaci. Oba jsme měli s sebou v podstatě
identické subnotebooky a můj počítač byl již nastaven na úkol přenášet soubory
pomocí IR portu. Avšak nastavování a úpravy "potrubí" ve Windows na počítači
mého kolegy nám zabraly dobrých 20 minut a několik restartů počítače a to je
ještě nutno vzít v úvahu, že jsem takovou operaci nedělal poprvé, a tudíž v
uváděném čase nastavování není zahrnuto žádné bloudění a omyly.
Infračervený port není jediné bezvadné hardwarové zařízení, jehož efektivní
využívání je sabotováno kvůli špatnému softwaru převážně od firmy Microsoft.
Firma Microsoft byla údajně velmi nadšeným podpůrcem techniky i mechaniky
CD-ROM v polovině osmdesátých let avšak v oněch dobách omezených paměťových
zdrojů byl driver pro CD--ROM skoro tak velký jako celý zbytek operačního
systému.
A až zcela donedávna byly USB porty (zabudovávané do většiny stolních počítačů)
často nestabilní vzhledem k mizerné podpoře ze strany operačního systému.
Microsoft není zdaleka jediným viníkem. Dodavatelé jinak naprosto fantastických
videokaret si často podřezávají větev, na které sedí, tím, že s výtečnou kartou
dodávají driver, jenž prostě nepracuje tak, jak by měl. A pokud se týče
dekódovacího softwaru pro DVD-ROM, všichni víme, jaké je s ním trápení.
Nicméně pokud všechny tyto věci posléze začnou pracovat, děje se tak z důvodů,
kterým většina z nás již není schopna tak docela a úplně porozumět. Okolnost,
že se inženýrům podařilo vytvořit tuto obdivuhodnou a poněkud zvláštní situaci,
je možná jejich nejúžasnějším kouzelnickým trikem ze všech těch, které až dosud
předvedli.
9 0350/DĚD
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU