Kulatý stůl: Datová centra

Tématem dalšího z kulatých stolů, které pořádá časopis Computerworld, byla tentokrát datová centra v České republice. Pozvání k diskuzi přijali David Rusín, business development manager NetApp ve společnosti Alef Distribution CZ, a Martin Souček, manažer datových center ve firmě České Radiokomunikace.

Tématy aktuálního kulatého stolu byly mimo jiné úroveň a potenciál tuzemských datových center (DC), zabezpečení dat v DC, důležitost certifikací či energetická efektivita datových center. Tady jsou názory výše uvedených expertů.

Computerworld (CW): Datových center vzniká v České republice poměrně velké množství. Je tu  místo ještě pro další?

Martin Souček (MS): Podle mne tu potenciál stále je, ale jde to v určitých křivkách. Nedávný růst počtu nových DC byl např. zapříčiněn i různými dotačními tituly, v rámci kterých datová centra vyrostla ve vyšší míře i mimo Prahu, otázkou ale zůstává jejich obsazenost a efektivita využití. I v Praze však počet DC stoupá a potenciál pro další růst tu určitě je.

Pojetí klasického datového centra spočívající v pronájmu nějakého prostoru zákaznickému hardwaru je ale dnes už překonaný – nyní většina poskytovatelů totiž začíná nabízet různé virtualizované platformy, hybridní řešení – a to všechno může jednotlivé providery od sebe odlišit, i když samozřejmě jen do určité míry.

David Rusín (DR): Souhlasím s tím, že tu potenciál ještě stále je. Například zmíněné dotační tituly ale měly mimo jiné za následek, že spousta provozovatelů DC se soustřeďuje pouze na poskytování infrastrukturních služeb, přitom prostor, který lze monetizovat, je výrazně širší.

Podle mne budou nyní datová centra poměrně těžce bojovat o zákazníky prostřednictvím sofistikovanějších služeb nad rámec klasického rozporcování železa – jako je třeba disaster recovery as a service, backup as a service, případně nějaké speciální aplikace. Pro zajímavost, nejvíce v minulosti rostly firmy bořící klasické trhy databázových dodavatelů.

Díky novým technologiím se ale mění nároky na vytváření datových center. Zatímco dříve to byla práce pro vysoce placené architekty a další experty,  nyní se platformy i jejich správa výrazně zjednodušují, jako třeba u hyperkonvergovaných systémů, a mohou být plně automatizované. Na klasických technologiích ale stále stojí většina tuzemských DC, ty nové plně automatizované přístupy se samozřejmě vyplatí až od určitého měřítka.   

CW: Proč by se firmy měly rozhodnout pro externího poskytovatele DC? Je řešením ohledně obav z bezpečnosti třeba fyzická separace uvnitř DC?

MS: Podle našeho názoru se dnes už některým firmám nevyplatí provozovat vlastní serverovnu či datové centrum – i kvůli nutnosti zaměstnávat odpovídající experty a mít patřičné zázemí. Poskytovatelé služeb DC jim poskytnou prostor pro jejich technologie a zároveň mohou využívat další služby včetně hybridního řešení nebo privátních cloudů, kde už existuje určitá míra separace od ostatního prostředí a kde je prostor pro potřebnou dynamiku.

DR: Fyzická separace zákazníků vede k tomu, že nemohou benefitovat ze sdílené ekonomiky datového centra. Přínos takového řešení je pak hlavně v operativě (tedy že si např. sníží počet IT pracovníků).  Poskytovaná služba pak ale nemusí být levnější, než kdyby ji firmy provozovaly samy.

Výhodou sdílení zákazníků u poskytovatele služeb datového centra je právě cenová úspora – například se ví, že deduplikace a komprese dat nejlépe fungují při vyšším počtu zákazníků. Naprostá většina tuzemských datových center ale využívá sdílení v oblasti výpočetních prostředků, situace na poli úložišť a síťové infrastruktury už tak dobrá není.

Tradiční čeští manažeři také zatím nejsou ještě plně postaveni před to, že musejí na trh dodat něco velmi rychle, a tudíž zatím nemusejí řešit situaci, kdy by při koupi dražší, ale inovativnější technologii byli schopní rychleji inovovat.  A ani vedení tuzemských firem zatím nevidí IT jako prostředek pro realizaci svých byznysových cílů.

CW: Mají tuzemské firmy zájem o klasické služby DC, nebo je spíše láká virtualizovaná podoba nabídky?

MS: Je zajímavé sledovat, jak se vnímání datových center posunuje. To, o čem se často ve spojení se sofistikovanými datovými centry hovoří, jsou virtualizovaná DC, která využívají přesně definovanou infrastrukturu, kde běží nějaká míra automatizace. Klasické datové centrum ale stále z velké míry funguje na pronájmu prostorů pro technologie svých zákazníků, kteří si ji i spravují.

Virtuální datové centrum mohou využít ti zákazníci, kteří se chtějí  zbavit práce okolo správy svého datového centra a jsou jenom konzumenty odpovídající služby. A tam už může být zadavatelem toho, co se od IT požaduje, i obchodní jednotka firmy, nikoliv jen její IT oddělení.

A zatímco u klasických DC záleží na lokalitě (třeba kvůli dojezdové vzdálenosti, kdy většina zákazníků požaduje třeba kvůli údržbě dojezd do půl, maximálně jedné hodiny), u virtuálních datových center je jedno, kde jsou umístěná, svojí podstatou totiž působí globálně.

Nedávno jsme dělali u partnerů průzkum, kde jsme zkoumali, jak jsou připravení na krizové scénáře – přesně to by totiž mohlo být důvod pro odblokování bariéry uvažování firemních manažerů v tom, že IT nelze dát někam jinam. Vybudovat záložní infrastrukturu je totiž poměrně náročné, a přitom je to jen taková pojistka.

Už nyní pozorujeme zvýšený zájem např. o službu, kdy zákazník v jednom našem DC  provozuje svůj HW a my mu poskytujeme službu DRaaS z jiné lokality – namísto toho, že by provozoval vlastní záložní řešení.

DR: Já jsem přesvědčen, že oba typy DC – klasické a virtuální – se v praxi mohou úspěšně mísit – firma může mít například své primární datové centrum založené na klasickém pojetí a  k tomu využívat služby virtualizovaných center jako třeba zálohování v cloudu apod. A ve firmách, kde je malý počet IT pracovníků, je logické, že se firmy snaží své tradiční IT disciplíny přesunout do nějakých center sdílených služeb.

CW: Jak důležitá je u datových center certifikace? Mnohá DC se chlubí různými certifikáty a jejich stupni – jsou pro zákazníky tyto ukazatele důležité?   

MS: Vždycky je snaha prokázat nějakou kvalitu. Na českém trhu naprostá většina provozovatelů deklaruje, že jsou v souladu s nějakou normou či certifikací – v případě datových center je to třeba onen známý Tier I–IV od institutu Uptime či ANSI TIA 942, podle níž se připravuje i evropská norma pro datová centra.

V případě např. Tieru má každá certifikace ještě tři samostatné úrovně hodnocení – dokumentace, provedení datového centra a provoz. V tuzemsku mají centra vesměs certifikaci na dokumentace, což ale není záruka toho, že je to provedené tak, jak je to deklarované.  Samotná komplexní certifikace by přitom přišla na desítky milionů korun a je otázkou, nakolik přínosné by to bylo pro koncového zákazníka.

Velmi často klienti nepotřebují veškeré spektrum služeb certifikovaných v Tier, ale jen jejich malou část – pro ně je tedy zajímavější spíše si nadefinovat vlastní požadavky a parametry služby, kterou chtějí, a pak je vyžadovat například prostřednictvím smluv SLA. A na ty je potřeba se soustředit hned na počátku.

Stává se, že některý provozovatel datového centra může stavět na určité míře rizika. Slíbí úžasné parametry a v případě, že je nedodrží, jsou pro něj sankce nižší než příjmy, které má z toho, že nabízí službu, kterou reálně splnit nemůže. A otázkou je i vymahatelnost pokut za nedodržení daných parametrů. 

Na druhou stranu jakékoliv problémy poskytovatele ohledně třeba dostupnosti pro něj znamenají ztrátu prestiže, a tudíž těžší podmínky na trhu.

DR: Podle mne datové centrum bez certifikace Tier III může nabízet služby přesahující kvalitu toho, kdo tu certifikaci má. Pro zákazníka jsou důležité jeho specifické potřeby. Certifikace Tier určitě není jediným aspektem toho, jestli dostanete dobrou službu. Otázka určitě nestojí na tom, zda s datovým centrem Tier III dokážu vyrobit  či prodat více svých řešení. Je to spíše záležitost smluv – co vám provozovatel DC garantuje třeba pomocí SLA.

CW: Je pro české zákazníky jednoduché objednat si služby datového centra?

DR: V českém prostředí stále chybí určitá jednoduchost, kterou by si zákazník mohl objednávat služby virtuálního datového centra – v zahraničí je běžné naklikání služeb myší, u nás je to spíše výjimka, vždy je potřeba věc dořešit s prodejcem.

Pro byznysmena je důležité mít určité porovnání toho, jakou službu a za kolik dostane, a to  porovnat s tím, co mu může nabídnout interní IT.  Cílem interního IT je přibližovat se tomu, co nabízejí veřejná datová centra.

To je ale spojené s nutností vytvářet určité katalogy služeb či specifické metriky, které umožní firemním uživatelům snadné porovnání – a něco takového je u nás spíše výjimečné. Navíc u interního IT vyprojektování nějaké služby je poměrně složité, vstupuje tam řada činitelů a hrozí třeba zamítnutí, kdežto u externího poskytovatele je služba zpravidla k dispozici na kreditku.

MS: U českých firem je jen výjimečně k dispozici nějaký katalog IT služeb, který by umožnil jejich porovnání – i z cenového hlediska – s tím, co mohou nabídnout poskytovatelé datových center. Ti lidé pak nejsou schopni jednoduše rozhodovat, u koho se takovou službu nakoupit.

Vytvoření takového katalogu či nějakého měřitelného parametru je ale klíčovým krokem k tomu, aby začalo IT ve firmě fungovat jako servisní organizace. Absence pak může vést k rozvoji stínového IT a s tím souvisejících problémů například s bezpečností.

CW: Ve spojení s datovým centrem se často zmiňuje jejich energetická efektivita. Jaká je cesta k jejímu zvýšení a jak důležitý je parametr PUE?

DR: V poslední době došlo k dramatickému vývoji energetické spotřeby zejména v oblasti úložišť. Zatímco ve sféře výpočetních prostředků došlo k určité stabilizaci, kdy spotřeba s novými generacemi až tak dramaticky neklesá, v případě disků došlo k zásadní změně kvůli přechodu od klasických pevných disků k SSD. Ty totiž nabízejí zásadní změny jak ve výkonu, tak i hustotě záznamu.

Díky vyšší hustotě záznamu SSD, která se u této technologie zvyšuje exponenciálně – připravují se už disky s kapacitou mnoha desítek TB – je lze umístit do menšího prostoru, díky nižší spotřebě SSD není potřeba tak dimenzované napájení ani chlazení, v případě SSD se mohou jednoduše nasadit doplňková řešení jako deduplikace a komprese dat. To vše předurčuje SSD být ideálním úložným médiem budoucnosti.  

Nástup flashových disků už dnes není jen otázkou minimální latence a vysokého výkonu, ale také záležitostí vysokých kapacit či finančních úspor v oblasti napájení. Se SSD se také mění filozofie designu samotných storage, kdy se začalo obstrahovat od samotného „železa“ a začaly se vytvářet aplikace, které efektivněji využívají existující hardware.

MS: Stále modernější hardware má vliv na obsazení racků, kdy počet obsazených jednotek při stejném i vyšším výkonu klesá. S tím souvisí i zrychlující se tempo záměny hardwaru na novější a úspornější typy – u serveru je to okolo tří až čtyř let, u storage okolo čtyř až pěti let a zvláště u větších zákazníků je vidět, že se cykly obměny zkracují.

Co se týče PUE (poměr IT vs. non-IT energie), je to pro nás klíčový parametr. Někteří zákazníci si mohou v privátních sálech našeho datového centra řídit PUE sami, třeba zakrytováváním, sdružováním HW apod.  My jim v tom jenom radíme. U komerčních sálů je to na nás, tam se snažíme ovlivnit to, jak systémy zákazníků působí na prostředí samotného DC. Vyšší efektivita se pak samozřejmě promítne do ceny služeb.

Zahraniční zákazníci se nás občas ptají na ekologii napájení, pravděpodobně kvůli jejich firemní politice ohledně omezení vlivu na životní prostředí, pro ty tuzemské to ale zpravidla důležité téma není. Navíc my nemáme moc možností, jak třeba ekologicky napájet svá datová centra kromě možností jako solární panely nebo vlastní elektrárna, my se spíše zaměřuje například na schopnost vytápění objektů.

CW: Jak bezpečná jsou data v datových centrech?

DS: Soukromí dat lze velmi dobře řešit prostřednictvím šifrování, zásadní otázkou je, kdo drží příslušné klíče. Podle mne je ale tato záležitost dnes poměrně řešitelná a není to nic, co by mělo zákazníka odrazovat. Omezení výkonu při šifrování se už není dneska nutné obávat.

Šifrování ale není úplně levná záležitost, zejména ve složitějších případech – jsou momenty, kdy si firma stanoví, co všechno chce kódovat, a po zjištění výsledné ceny se projekt oseká jen na zásadní data.