Kulatý stůl: Připravte se na boom softwarově definovaných technologií

Jaký je stav softwarově definovaných sítí a úložišť v České republice? To bylo téma dalšího z kulatých stolů, které pořádá časopis Computerworld.

Pozvání k diskuzi přijali Michal Zlesák ze společnosti Extreme Networks, která je podle jeho slov momentálně třetím největším globálním dodavatelem síťových technologií, a Martin Zikmund, jenž zastupuje firmu SUSE, jednoho z nejvýznamnějších dodavatelů open source řešení pro firemní klientelu.

Tady jsou názory výše uvedených expertů.

Computerworld (CW): Softwarově definované technologie zatím v Česku nejsou součástí většiny firem. Co mohou podnikům přinést?

Martin Zikmund: V případě softwarově definovaných úložišť (SDS) jde vlastně o pokračování evoluce v oblasti virtualizace serverů, kdy na jednom fyzickém serveru běží více těch virtuálních. A obdobná je i situace u úložišť, kdy se dosavadní různá vyhrazená úložná řešení nahradí jediným řešením – prostřednictvím softwarové vrstvy se vytvoří několik typů úložišť s různými výkonnostními parametry či logickým členěním. Uživatel si tak například může požádat o úložiště s pro něho vhodnými vlastnostmi a pomocí softwaru se storage nakonfiguruje. Důležité je říci, že takové úložiště funguje na komoditním hardwaru.

Michal Zlesák: U softwarově definovaných sítí (SDN) je klíčová viditelnost v síti, tedy schopnost vědět, co se v ní děje. To je důležité pro to, aby se mohly propojit funkce sítě s virtualizovanými servery i úložišti – s kým má kdo a proč komunikovat. Pak je jednoduché vytvořit rozhraní k dalším systémům a poskytovat jednoduchý application provisioning v síti, tak aby integrátoři, poskytovatelé služeb i podniky dokázali tyto služby jednoduše nasazovat bez nutnosti složitých  manuálních konfiguračních kroků, které se budou dělat automatizovaným způsobem.  

CW: Jaká je úroveň nasazení softwarově definovaných úložišť v tuzemsku?

Martin Zikmund: Dnes jsme spíše na začátku tohoto procesu, podle mne se dá v tuzemsku mluvit o 10–15 % firem, které jsou v nějaké fázi softwarově definované architektury. Svět už je trochu dál, ale Česko je dosti konzervativní, takže ten hlavní boom nás teprve čeká.  

Michal Zlesák: Náš trh je bohužel poměrně rezistentní, ne že by se trendy nevnímaly, ale pokud má dojít k realizaci,  nastane často zádrhel. Vnímáme už ale projekty, kde je snaha vylepšit své sítě, především tedy její management. Jsem ale optimista, protože ty trendy se začínají u nás už objevovat.

CW: Co bývá největším motivem pro přechod na softwarově definované technologie?

Martin Zikmund: V případě SDS to kromě nákladové položky bývají především vyšší flexibilita a růst objemu ukládaných dat ve spojitosti například s internetem věcí, zvýšenou podporou mobility či vzestupem významu multimediálního obsahu. To vše vede podniky k tomu, aby začaly přemýšlet jinak než jen prostým přikupováním dalších úložišť.  

Michal Zlesák: Krásným příkladem, jak se může SDN dostat do firmy, je, když třeba ředitel podniku chce využít Skype for Business a ten mu kvůli současnému nastavení sítě nefunguje dostatečně dobře – a podobné je to i s jinými podnikovými nástroji, které je nutné prioritizovat. To všechno totiž začne nutit IT svou dosavadní strategii přepracovat. Nevyřeší to výměna infrastruktury, nutná je změna architektury sítě. Musím vědět, co se v té síti děje, dynamicky nastavovat  nějaké profily a mít možnost to ovlivnit.

CW: Při pohledu do nedávné historie se v případě nasazení softwarově definovaných technologií uváděly možné úspory až 50 %. Potvrdilo se to?

M. Zikmund: Co se týče úložišť, máme už zákazníky, kteří se dostali dokonce až na 70 % úspor, takže to nejsou nereálná čísla. Záleží ale na mnoha okolnostech – z jakého prostředí se vychází a jaké byly počáteční náklady. Nejde ale jen o finanční úspory, ale SDS přináší i další benefity, jako vyšší flexibilitu, schopnost rychle reagovat na požadavky, které jsou v současnosti dynamičtější než dříve. Takže přínosem není jen finanční úspora, ale i schopnost fungovat tak, jak současný svět IT vyžaduje.

M. Zlesák: V případě sítí se to nedá tak jednoduše kvantifikovat. Tady to přináší výhody především okolo správy – kdy se třeba v campusu 50 nemocnic dokážou díky SDN starat o síť pouze dva lidé. Díky podpoře orchestrace služeb není nutné při různých požadavcích volat helpdesk či něco manuálně vytvářet. Dobrým případem může být jeden náš zákazník v Americe – tam se sítě dnes stavějí jen na základě prokazatelné návratnosti investic. Tento klient postavil na stadionu síť, která se zpětně proplácí z marketingových přínosů  – návštěvníci dostanou různé služby, a pokud vím, tak se tam návratnost investic pohybuje v řádu měsíců.  Tam jde o to, aby lidé nebyli u televize či doma, ale aby chodili na ten stadion a tam netrávili čas jen u onoho sportovního utkání, ale využívali i další služby. Pokud máte nástroj, který vám umožní dynamicky nabízet různé služby a měřit je,  pak i víte, co vám to přineslo.

CW: Jaký je typický příklad nasazení softwarově definovaných úložišť?

M. Zikmund: V tuzemsku jsou SDS obecně poměrně populární v oblasti vzdělávání a výzkumu.  Důvodem je velké množství dat, která tyto organizace produkují. Je tam souvislost i s existencí různých grantů a dotací, kdy tyto firmy získají v rámci těchto projektů řadu údajů, které ale musí udržet i poté, co finanční podpora pro projekt skončí – tudíž jsou motivovány mít systém, který dokážou ufinancovat i bez dalších větších výdajů. A to je výhoda SDS, které bývají finančně daleko zajímavější než proprietární systémy zavedených výrobců, kde naopak s časem často náklady stoupají kvůli různým poplatkům na údržbu. Dalším příkladem, kde se SDS uplatní, je OpenStack, kde se vhodně doplňuje aplikační dynamika s dynamikou na úrovni úložišť. A častými uživateli jsou i organizace pracující s kamerovými záznamy, kdy vzniká velké množství dat, jež se musí po určitou dobu uchovávat, takže tyto společnosti hledají vhodnou platformu, kterou lze dobře škálovat – a tady je SDS velmi vhodným řešením. A konečně se dá říci, že pokud hodláte využívat big data, měli byste vážně zvažovat právě SDS, protože při jejich zpracování si můžete vytvořit pool serverů, kdy část budete využívat na výpočty a část na úložiště, a podle toho, jak se budou měnit vaše požadavky, můžete servery přeskupovat, což vede k vysoké flexibilitě takového řešení.

CW: Často se v souvislosti se softwarově definovanými technologiemi mluví o velkých zákaznících. Pro ty malé je to tedy nedostupné?

Martin Zikmund: To se tak říci nedá. U příkladů se vždy zveřejňují velká jména, protože jsou pro veřejnost známější. My sami s SDS chodíme i za zákazníky, kteří mají například 50 TB dat – třeba jde o malá výzkumná pracoviště, retailové řetězce, malé výrobní podniky. U nich to možná dává ještě větší smysl, protože jsou náchylné na to vyjednat si příznivější ceny u klasických dodavatelů úložišť, takže pro ně dává smysl si pořídit open source řešení SDS, které je pro ně výrazně cenově dostupnější.

Michal Zlesák: To platí i u SDN. Softwarově definovaná řešení jsou vhodná pro ty, kteří nechtějí nebo si nemohou dovolit nějaké větší IT oddělení. Takových firem je stále více – chtějí síť, která je automatizovaná. Máme třeba implementace ve státní správě, kde se o celou síť stará jediný člověk, jenž má systém správy svázaný s viditelností v síti, bezpečnostními řešeními, analytikou apod.  Takže o SDN by se měly zajímat i menší organizace, jako třeba výrobní firmy, retail, transport, logistika, školy apod.

CW: Jak snadné, či nesnadné je nasazení softwarově definovaných technologií ve firmě?

Michal Zlesák: Ano, na první pohled se může zdát, že je to složité, ale je to otázka poskytovatele příslušných služeb, jaké má zkušenosti apod. Pro zákazníka je důležité, aby dokázal formulovat své požadavky, co vlastně chce  a co bude chtít řešit v budoucnu, a zkušený provider mu dokáže nastavit SDN podle jeho potřeb. SDN se samozřejmě dá implementovat i svépomocí, z našich zkušeností ale vyplývá, že je vždy lepší, když je u toho nějaký partner, který má zkušenosti a může mu s novou funkcionalitou pomoci  – u SDN totiž platí, čím více funkcí tohoto řešení využijete, tím větší přidanou hodnotu dostanete. Doporučuji proto celé řešení minimálně konzultovat se zkušeným implementátorem.

Martin Zikmund: My se snažíme vždy nabídnout jednoduchou formu instalací a konfigurací, takže zákazník si může zvolit, zda si to celé udělá sám, anebo pro to využije nějakou partnerskou organizaci. Ne každý má ale možnosti a schopnosti si to implementovat sám, takže většina našich klientů stejně volí cestu přes partnery. Základem je ale umět stanovit si své požadavky a podle toho systém nakonfigurovat – to se dá udělat během pár dní.

CW: Mohou firmy využít při přechodu na softwarově definovaná řešení svá existující síťová a úložná zařízení, nebo si musejí koupit vše nové?

Michal Zlesák: U sítí samozřejmě záleží na stáří takových zařízení. Dají se využít i poměrně staré systémy, třeba pět či sedm let staré, i když tam mohou být některá omezení, co se týče například viditelnosti či schopnosti nastavovat QoS. Nelze to ale generalizovat, zaleží na míře integrace. Trendem je ale mít univerzální hardware, do kterého se bude nahrávat software podle potřebné funkcionality.

Martin Zikmund:  V případě SDS starší HW využít lze, ale projekty většinou vznikají tak, že se kromě existujícího úložného systému se vytvoří nový softwarově definovaný a ty starší systémy většinou dobíhají bokem do konce jejich životnosti. Proprietární HW většinou předělat na softwarově definovaný nelze a vy z něj zpravidla můžete využít jen ty disky.

CW: Existují i nějaké nevýhody softwarově definovaných řešení?

Martin Zikmund:  Největší nevýhody spočívají v tom, že občas podniky nedokážou přesně definovat svoje požadavky. Nejsou schopné říci, co by přesně chtěly a jak by to mělo vypadat – a pak je velmi těžké ten projekt nějak uchopit a výsledkem pak může být špatná instalace, kdy dojde k nesouladu mezi představou a realitou. 

Michal Zlesák: Jako riziko vidím v připravenosti lidí podporovat změny přicházející se SDN, protože dochází k obrovské změně v pojetí sítě, už žádná příkazová řádka, ale správní aplikace, lidé z byznysu by si měli sami naklikat své požadavky a služby se jim automaticky zpřístupní – a IT oddělení by měla být pouze takovým helpdeskem. Pro lidi z IT, kteří jsou tady desítky let, to představuje zásadní změnu přístupu, což není vůbec jednoduché. Pokud tedy firma nemá zajištěné odpovídající pracovníky, mohou nastat potíže. Z hlediska technologií by ale díky pokroku ve standardizacích problém nastat neměl.

CW: Kdo je vlastně nákupčím softwarově definovaných řešení – je to byznys, anebo stále převládají jako partneři IT oddělení?

Michal Zlesák: Nedávno jsem četl analýzu, kdy byznys za investicemi stojí už ve více než 40 % případů, a tomu odpovídají i naše zkušenosti. Lidé z byznysu si exaktně řeknou, co vlastně chtějí. Oni vám samozřejmě nesdělí žádné technické detaily, od toho tam to IT oddělení stále je. Je obvyklé, že SDN chce byznys, nikoliv IT oddělení.

Martin Zikmund: Máme podobnou zkušenost, jen bych dodal, že se k lidem z byznysu stále dostáváme přes IT lidi a s nimi také pak řešíme finální implementaci.

CW: Je lepší pro softwarově definované technologie využívat open source, anebo proprietární technologie?

Martin Zikmund: Krásným příkladem může být jeden z našich velkých zákazníků, který se rozhodl jít cestou open source řešení u SDS. To jim umožnilo zkomoditizovat hardware – oni neřešili, jaký HW využívají, protože nad tím měli oddělenou softwarovou vrstvu, takže jim stačil běžný server s disky. Když pak zjistili, že potřebují více podpory, přešli snadno a se všemi daty ze svého projektu na naše řešení a navíc se neuvázali k žádnému dodavateli. V případě potřeby další změny tak budou schopni to bez problému udělat. U proprietárních technologií by taková cesta nebyla možná.

Michal Zlesák:  Dříve platilo, že když si koupíte vše od jednoho výrobce, má to své výhody. To už dnes neplatí a navíc – jeden výrobce není schopen nabídnout všechny typy produktů, které potřebujete. A z toho plyne tlak na otevřenost. Krátkodobě sice může proprietární řešení vyřešit problém rychleji než otevřené systémy (což je zpravidla kombinace komerčního a otevřeného řešení), ale z dlouhodobého hlediska to není vhodná cesta. Vysoké investiční i provozní náklady na proprietární systémy, které se navíc ještě intenzivněji uzavírají do sebe, nutí firmy přecházet na ty otevřené, i když samozřejmě existuje určitá skupina podniků, jež i nadále raději vsadí na ty proprietární.

CW: Chtěli byste něco na závěr vzkázat čtenářům?

Martin Zikmund: Chtěl bych poukázat na změny, které se v současnosti okolo IT dějí, aby začaly firmy myslet více dopředu a zvažovat řešení s ohledem na budoucnost – u otevřených řešení máte volbu ve svých rukou a můžete volně kombinovat i propojovat. A díky tomu, že budete mít oddělenou softwarovou vrstvu, jste schopní se rychle adaptovat a použít nové věci, takže můžete rychleji a snadněji inovovat, než když máte proprietární řešení.

Michal Zlesák: Podle mě je důležité zdůraznit, aby ti, kdo se podílejí na rozvoji IT, více naslouchali byznysu a jejich potřebám a aby se vytvářela otevřená architektura, která bude sloužit řadu dalších let. Každý rok vznikají nové a nové trendy a je důležité, aby na to byla infrastruktura připravená. Díky takové koncepci pak budou spokojení jak lidé z byznysu, protože mají to, co chtějí, i lidé z IT, jelikož díky automatizovaným akcím budou mít více času na modernizaci namísto toho, že by jej trávili provozními záležitostmi