Využití kybernetického prostoru k prosazování názorů „násilnou cestou“ není přitom fenomén nový. Ovšem v české kotlině byl zatím spíše výjimečný, což ale představovalo jakousi lokální anomálii.
Jak ale ukazují události poslední doby, začínáme svět rychle dohánět. Leč nepředbíhejme.
Zřejmě první případ zneužití kybernetického prostoru k politickému nátlaku se stal v říjnu 1989 a měl podobu červa WANK (Worm Against Nuclear Killers). Ten byl součástí širší protijaderné kampaně (trochu absurdně brojil proti atomovým zbraním, ale „protestoval“ proti startu meziplanetární sondy Galileo s jadernou baterií na palubě).
Jinak šlo o druhý největší útok červa v historii internetu: pokud je měřítkem celkové procento napadených počítačů (největším útokem byl legendární Morrisův Worm z listopadu 1988).
V první polovině devadesátých let se objevily desítky počítačových virů, které v konkrétních dnech nebo při určitých příležitostech zobrazovaly požadavek na zastavení francouzských jaderných testů v Tichomoří. Mnohé z nich se dostaly i do Česka: kybernetická politika tak zřejmě poprvé dorazila do našich počítačů.
Hudba jako záminka
V říjnu 1994 aktivistická skupina Zippies vytvořila e-mailovou bombu a podnikla několik DDoS útoků proti britské vládě a zvláště pak premiérovi Johnu Mayorovi.
Ten totiž prosazoval zákon (zákon o kriminálních činech a veřejném pořádku), v němž byla i kontroverzní pasáž zakazující venkovní hlasitou hudbu s „řadou opakujících se taktů“.
Útok vstoupil do dějin jako „Intervasion of the UK“ a některé weby byly díky němu mimo provoz i více než týden. Šlo o zřejmě první použití DDoS útoku k politickému nátlaku. Zákon nakonec neprošel a kybernetická komunita si postupně začala uvědomovat svoji sílu a možnosti.
V červenci 2001 vyzvala mezinárodní skupina Hacktivismo k občanské neposlušnosti v kybernetickém prostoru. Vydala dokonce „Hacktivistickou deklaraci“, o které tvrdila, že je stejně významná jako Všeobecná deklarace lidských práv OSN.
Podle ní měl mít člověk na internetu zaručené „právo na názor a vyjádření“ a stejně tak mělo být zaručené právo vyvíjet a vlastnit technologie proti „státem sponzorované cenzuře internetu“.
Na první pohled lákavá myšlenka ale narazila na několik úskalí. Jednak svázat do podoby nějaké konvence volnomyšlenkářské aktivity na internetu není tak jednoduché. A jednak její kritici upozorňovali na protimluv, kdy deklarace měla garantovat svobodu vyjadřování jedné straně tím, že by ji upírala druhé.
Velké politikum přinesly duben 2007 a dnes již legendární přesun sochy rudoarmějce z centra estonského Tallinu. „Protest“ prokazatelně pocházející ze sousedního Ruska zasáhl prakticky kompletní infrastrukturu internetu v Estonsku.
Zkolabovaly počítače státní správy, nefungovala burza, v tradičně na kybernetických technologiích postavené zemi nebylo možné si prakticky nic vyřídit.
K útoku se přihlásila prokremelská skupina „Naši“, která zároveň popřela přímé rozkazy k jeho provedení z vyšších míst. I kdyby to byla pravda, je nabíledni, že Rusko proti útočníkům (prokazatelně porušujícím i jeho zákony) jakkoliv nezasáhlo.
A jaká je současnost?
Přenesme se nyní o několik let do současnosti. Analytici už několik let předpovídali dramatický nárůst politického kybernetického boje v naší zemi – a zřejmě se konečně dočkali.
Třeba na Slovensku už ve volebním roce 2012 padaly weby politických stran jako hrušky, o dezinformace a falešné profily nebyla nouze.
Největší českou aférou tak zůstávalo závratně rychlé získání 5 000 „lajků“ Strany práv občanů v září 2013 za jediný víkend. Většina nových obdivovatelů přitom byla z jihovýchodní Asie. (Pro úplnost: typická sazba je 200 Kč za získání 150 až 250 lajků.)
Po loňské protiuprchlické výzvě zmíněné v úvodu článku pak v prosinci 2015 někdo napadl twitterový účet premiéra Bohuslava Sobotky. A v lednu letošního roku web White Media zveřejnil v několika vlnách části jeho e-mailové korespondence.
Nic zásadně kompromitujícího v ní nebylo (kromě jednoho dokumentu ve stupni „Vyhrazené“, což je v ČR nejnižší stupeň utajení označující dokument, u něhož by neoprávněné nakládání mohlo být pro republiku nevýhodné), přesto samozřejmě využívání soukromé nee-mailové schránky k pracovním účelům (na takto kritické pozici) není v souladu se zásadami bezpečné komunikace.
V květnu pak útočníci napadli stránky senátu, policie a ČSSD – zaměřili se prý i na hasiče a ministerstvo vnitra. Reagovali tak na zákon o regulaci hazardu, který podle mnohých zavádí nebezpečný precedens v omezování svobody internetu.
A pokud se zase podíváme do světa, pak jedním z hlavních „kostlivců ve skříni“, kteří jsou neustále dokola vytahované na americkou prezidentskou kandidátku Hillary Clintonovou, je neoprávněné použití soukromého poštovního serveru k pracovní komunikaci.
Jistě, není to přímo kybernetický útok, ale spíše otázka osobní disciplíny. Problém každopádně není došetřen a bezpochyby o něm ještě uslyšíme. Každopádně je na něm ale vidět, že ICT bezpečnost začíná mít čím dál větší váhu i v politice.
Tento příspěvek vyšel v Security Worldu 2/2016. Časopis (starší čísla i předplatné těch nadcházejících) si můžete objednat na adrese našeho vydavatelství.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU