Na to zavzpomínal publicista Glyn Moody, který s Torvaldsem v průběhu let udělal několik rozhovorů a svůj obdiv k němu a jeho dílu vyjádřil rovněž v knize Rebel Code: Linux and The Open Source Revolution (2002). Torvaldsův příběh se začal psát koncem osmdesátých let na univerzitě v Helsinkách, kde taky poprvé přišel do kontaktu s unixovými systémy.
„Měli jsme tam unixový kurz asi jen pro šestnáct lidí, protože pro víc jsme neměli dostatek vybavení. A i tak, než se člověk dostal k počítači, musel vystát frontu. Unix jsem si hned zamiloval, nejspíš kvůli jeho rozhraní. Lidi říkají, že je složitý, ale ve skutečnosti je velice jednoduchý,“ vzpomíná Torvalds.
Díky vzdělávacímu systému ve Finsku si ještě na škole mohl vzít studentskou půjčku, ke které když přidal vlastní úspory, si v době klesajících cen techniky, mohl v lednu 1991 pořídit první vlastní počítač: Intel 386, DX33, 4 MB RAM, s harddiskem o kapacitě 40 MB, bez koprocesoru.
„Matematický koprocesor jsem si k němu dokoupil až o půl roku později. Nevím, jestli bych bez něj Linux rozjel,“ dodává. Než se dostal k prvnímu Minixu trvalo několik dalších měsíců, které, jako mnozí jiní jeho věku, trávil hraním Prince of Persia, zkoumáním možností procesoru a programováním základních kódů.
„Naprogramoval jsem dva procesy, kdy jeden psal písmeno A, druhý B,“ vzpomíná na první nenápadný úspěch, který se stal ovšem semínkem, z něhož vyrostly základy prvního Linuxového jádra. „Všiml jsem si, že tyhle procesy mají skoro funkčnost jádra. Pozměnil jsem je, aby pracovaly jako emulátor terminálu. Jeden bral data z klávesnice a posílal je na modem, druhý je četl z modemu a posílal na obrazovku. Měl jsem klávesnicové ovladače, protože jsem samozřejmě potřeboval nějak psát a měl jsem ovladače pro VGA, takže jsem si ještě napsal ovladač pro sériovou linku, abych mohl komunikovat s univerzitou a číst si, co se děje nového. O ničem jiném to v počátku vlastně nebylo, jen o čtení novinek skrz modem.“
Díky tomuto přístupu se tak začal dostávat i k potřebným technickým radám a informacím, které mu pomáhaly systém rozvíjet.
„Pak jsem si chtěl začít stahovat věci, tak jsem musel napsat řídící program pro disk, musel jsem napsat souborový systém, abych se dostal k Minixu, který jsem potřeboval ke tvorbě a čtení souborů. A v zásadě, když už máte v provozu multitasking, máte souborový systém, ovladače zařízení – to už je Unix.“
Tou dobou už by teoreticky Linux mohl existovat, ačkoliv Torvalds mu tak ještě neříkal. Název vyplynul až později, když se mladý programátor pokoušel dostat k rozhraní Posixu, aby se ujistil o kompatibilitě svého čerstvého výtvoru. Posix však nebyl bezplatně dostupný a pro chudého studenta nebylo ani možností zaplatit si za něj.
„Jeden kolega z univerzity, Ari Lemmke, který mi říkal, že Posix je nedostupný, se zajímal o operační systémy a jádra, a tak mi na FTP serveru vyhradil místo s adresářem nadepsaným linux, což byla má pracovní přezdívka. Já jsem ji jako oficiální název použít nechtěl, protože by si lidi mysleli, že jsem egomaniak a nebrali by mě vážně. Takže jsem přišel s názvem Freax, jako složenina Free Unix. Naštěstí ale Ari Lemmke začal používat ten pracovní název.“
A Lemmke prý zároveň nastartoval i proces veřejného vývoje Torvaldsova nového výtvoru.
„První verzi Linuxu jsem nijak oficiálně neoznámil. Jen jsem pár lidem, kteří se o něj zajímali, poslal osobní emaily. Oznámil jsem až druhou, mnohem lepší, verzi, která přišla o pár týdnů později.“
Pracovat s ní začalo prý asi dvacet lidí. Dost na to, aby se jeho věhlas skoro o čtvrtstoletí později rozšířil mezi uživatele, které lze počítat na miliony...
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU