počítačových, respektive informačních pirátů. Do jisté míry tomu tak je, množí
se však i názory, že zčásti kvůli jejich kriminalizaci ze strany hudebního a
filmového průmyslu.
Nedávná doba přinesla poměrně velký zvrat ve snahách o legální odstavení
některých výměnných sítí. Poté, co se zábavnímu průmyslu nepodařilo zastavit
síť Kazaa provozovanou společností Sherman Networks, dočkaly se u Kalifornského
oblastního soudu i Grokster a Streamcast Networks. Jejich produkty (Grokster a
Morpheus) tak mohou fungovat i nadále, nezatíženy předběžným opatřením, které
na ně chtěli zástupci žalobců uvalit.
Tento krok je oslavován jako triumf výměnných sítí. Hlavním argumentem obhajoby
bylo, že jejich provozovatelé neovlivňují a ani nemohou ovlivnit, co všechno
vlastně uživatelé sdílejí, a že zajištění legality nabízených dat je tedy zcela
v kompetenci uživatelů. Pravdou ovšem je, že u současných decentralizovaných
sítí už tyto firmy ztratily i větší část kontroly nad jejich provozem jako
takovým.
Současný stav
Výměnné sítě jsou doslova přecpány terabajty informací publikovaných ke stažení
v rozporu s autorským právem. To je na jednu stranu obrovské a v masové míře
praktikované porušování zákonů s využitím nejmodernější komunikační
technologie. Tento nesporný fakt ovšem přináší i pozitiva. Především, nutnost
společností zabývajících se distribucí zábavy zamyslet se nad svým, značně
zkostnatělým způsobem distribuce, licencování a placení. Na pořad dne přichází
také otázka ceny, respektive předřazenosti poplatků za použití, v případě
koncového uživatele za poslech nebo zhlédnutí díla.
Možnosti provozovatelů výměnných sítí kontrolovat, co se na nich děje, jsou
dost omezené. Například síť Fastrack (Kazaa) je založena na systému vzájemně
propojených uzlů a "superuzlů" spravujících její obsah. Každý klient má funkce
nutné pro provoz obou těchto částí a rozhodnutí, kterou z nich bude, provádí
víceméně automaticky. Ačkoliv existuje způsob, jímž by provozovatel teoreticky
mohl vyřadit síť, prakticky se o jeho účinnosti dá pochybovat. Sherman totiž
neovládá všechny klienty. Existuje přinejmenším několik verzí Kazaa Lite, které
jsou pozměněny, a byť se navenek chovají identicky, mnoho jejich vnitřních
funkcí je upraveno směrem k většímu pohodlí a větší svobodě uživatele. V
ostatních sítích je tomu podobně, a i když ne, snahy omezovat obsah by ke
crackům zcela jistě dříve či později vedly.
Nicméně existují i pokusy o nabízení legálního a kontrolovaného obsahu. Asi
nejmarkantnější jsou opět u Kazaa, nicméně Lite verze klientů se jim brání, a
"zlatý" obsah chráněný DRM a přednostně zařazovaný do vyhledávacích front
prostě ignorují.
A tak se sdílí cokoliv. Ve stavu, kdy výměnné systémy používají miliony
uživatelů po celém světě a s copyrighty si hlavu příliš nelámou, již je, nebo v
dohledné době nastane konec soudních pokusů o restrikce, nebo akademických
debat o ilegalitě. I když se organizace jako RIAA jistě ještě pokusí zaútočit
na koncové uživatele, jsou jejich reálné šance na úspěch ve smyslu rapidního
snížení aktivity výměnných sítí prakticky rovny nule.
Blýskání na časy
Na začátku zmiňované soudní rozhodnutí přineslo několik velkých pozitiv, ani ne
tak technických, jako spíše psychologických. Jestliže je sdílení "ilegálních"
dat skutečně do jisté míry produktem kriminalizace systémů, může jejich
legalizace přispět k opačnému efektu. Pomocí P2P lze nabízet například
shareware, tiskové zprávy, v případě hudby pak klidně celá nejnovější alba s
tím, že ten kdo je bude chtít, si stejné album koupí on-line, nebo na fyzickém
nosiči ve vyšší kvalitě. I jednotlivci, kteří s malou kamerkou "kopírují" filmy
přímo z kina, přispívají k jejich vyšší návštěvnosti (po zhlédnutí zašuměné
digitalizované kopie výborného filmu roste chuť se na něj podívat ve skutečném
biografu, nebo si koupit DVD).
Jestliže je výměna v současné době úhlavním nepřítelem zábavního průmyslu, může
být v budoucnu paradoxně jeho největším spojencem. Dodnes neexistuje spolehlivý
model, jímž by bylo možné platit za autorská díla, která se ve výměnných
systémech ocitnou. Sice již existuje několik pokusů o on-line distribuci
především hudby, ty ale narážejí na dva problémy.
Prvním je implementace technické ochrany (DRM) stažených skladeb. Druhým právě
systém placení. Kombinace obojího vede k tomu, že se tyto systémy masově
nerozšíří. Uživatel je otravován a omezován Digital Rights Managementem u
něčeho, za co předtím zaplatil. Paušální platby zatím americkým uživatelům,
kteří mohou z takových služeb profitovat nejvíce (a obvykle jako jediní),
připadají vysoké, platby "per song" jako v podání služby Applu jsou zase
nepohodlné a omezující. Existuje řešení?
Řada nadšenců, ale i technických odborníků je přesvědčena, že ano. Jmenovalo by
se "univerzální licence". Uživatelé výměnných systémů, nebo jejich
provozovatelé v závislosti na obchodním modelu by platili paušální částku
vydavatelům, respektive jejich zástupným organizacím, a výměnou za to by mohli
zcela legálně sdílet cokoliv. Pro vydavatele by to představovalo solidní a
stálý zdroj příjmů, pro uživatele pak pohodlí, svobodu a zároveň čisté svědomí.
Jedním dechem je ale třeba dodat, že velcí vydavatelé na univerzální licenci
plošně v nejbližší době zřejmě nepřistoupí. Zatímco pesimisté říkají, že nikdy,
optimisté věří, že čas ještě neuzrál a pokusy výměnné sítě uzavřít, jejich
uživatele zastrašit a ISP společnosti donutit k jejich bojkotu neskončily. V
současné době ale existuje ještě jeden strašák, aktuálně sice stojící v pozadí,
ovšem velmi významný.
Černý kůň
Jmenuje se Gnutella, a jde dnes již o velmi starou a osvědčenou výměnnou síť.
Nemá jediného provozovatele, je dokonale decentralizována, existuje k ní mnoho
různých klientů. Kvůli historickým okolnostem a technickým výhodám konkurence,
jako je Kazaa nebo Direct Connect, se tato síť snad s výjimkou již zmiňovaného
klienta Morpheus dnes neřadí mezi nejvyužívanější. Má však mnoho skrytých
výhod, které z ní činí favorita pro budoucnost v případě masivního útoku
vydavatelů. Především, je zcela decentralizovaná. Nelze ji ovládat, nelze ji
vypnout. Ustojí dokonce i snahy ISP o eliminaci sdílení, tedy v určité míře a
při použití nového protokolu. Je snadné pro ni tvořit klienty, protokol je
snadno dostupný. Lze ji upravit a v podobě "malých" sítí využívat například v
podnicích nebo omezených skupinách uživatelů, stejně tak jako v globálním
měřítku. Lze se oprávněně domnívat, že právě ke Gnutelle by se uchýlila větší
část uživatelů jiných systémů v případě jejich odstavení. Navíc, teoreticky je
možné i konvergovat více protokolů do klienta jediného, a tak vytvořit
univerzální prostředí pro sdílení, jaké v náznacích již existuje například u
systému WinMX nebo u veřejného Instant Messagingu.
To jsou dnes ovšem pouhé spekulace. Je pravdou, že možný nárůst Gnutelly je
těžko představitelný při existenci mnohem pohodlnějšího Fastracku a relativně
malého využití možností sítě Morpheem. Stejně však zůstává jednou z hlavních
možností vývoje do budoucna, možná že ne univerzálně, ale za určité shody
okolností určitě.
Svět nabílo
Způsobem, jak vytlačit nelegální obsah, je dodat kvalitní legální a takové
podmínky, na které budou uživatelé ochotni přistoupit. To vyžaduje ze strany
nahrávacích společností vyvinout jistou snahu. Jsou zde přeci jen pro své
uživatele a zákazníky, nikoliv zákazníci pro ně. P2P je polyfunkční koncept, a
byť je v současné době využíván k distribuci pirátských nahrávek a softwaru,
nemusí tomu tak být vždy. Obchodní podmínky založené na univerzální licenci a
na pochopení potřeb koncových zákazníků, využití jejich vlastních prostředků
pro distribuci (na tom je P2P od počátku založeno) a také dodání kvalitního
obsahu a zajímavých nabídek z kontrolovaných zdrojů by mohlo přinést nemalé
peníze, spokojené a dlouhodobě platící zákazníky. Kromě toho také čistý a
průchodný způsob realizování se menších a alternativních uměleckých skupin za
cenu rozumně nízkých investic, krátkého výrobního i distribučního cyklu
nahrávek, a nejen jich, potenciálně značné penetrace mezi příjemce kultury,
kteří byli v posledních desetiletích až příliš často zaměňováni za dojné krávy,
přinášející takřka neomezený tok finančních prostředků do kapes
zprostředkovatelů.
Tentýž koncept by mohl platit také pro distribuci nového softwaru. S malými
náklady na serverové vybavení, s rozumně zvládnutým systémem registrací a
propůjčování licencí založeným na nízkých cenách, důvěře v zákazníka a vysoké
kvalitě. To vše je pochopitelně rovněž hypotéza.
Lze ale očekávat, že ji budou velké firmy dříve nebo později stejně nuceny
přijmout za svou. Zatímco sektor firemních zákazníků se totiž chová v zásadě
předvídatelně, kontrolovatelně a korektně, spotřebitelé, tedy jednotliví lidé
požadují něco jiného a chovají se také jinak.
Soudní kauza výměnných systémů ještě ani zdaleka neskončila. Jednak se vede
prozatím převážně na americkém území, jednak se díky tamějším zákonům a
principům fungování práva může uměle prodlužovat. Poslední rozhodnutí ovšem
přineslo jeden velký krok kupředu. Ukázalo, že průmysl nemůže jednoznačně,
přehledně a snadno diktovat soudnictví, jaké technologie lze a jaké nelze
využívat koncovými uživateli jen na základě jejich zájmů. Lze očekávat, že v
jiném než americkém prostředí, zejména v Evropě a Asii by podobná rozhodnutí
přicházela také, mnohem rychleji a efektivněji.
To, co se nyní zdá jako prohra vydavatelů a velká výhra pirátů, může být
dobudoucna výhrou všech. Vydavatelům totiž otevře oči a přinutí je hledat
alternativy. Ty, které zde byly popsány, ale také možná jiné, o nichž ještě
dnes nevíme, nebo o nichž se diskutuje jen velmi okrajově. Co se s výměnnými
systémy dlouhodobě stane, dnes není schopen říct nikdo. Trochu jisté je, že
nezaniknou v důsledku aktivity zábavního průmyslu, trochu více jisté je i to,
že budou časem transformovány na univerzálnější, průhlednější a také autorům
více vydělávající služby.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU