Na sítě s Ritou - Moderní síťové technologie a propojování sítí

9. pokračování současné trendy v komplexních sítích

V poslední části našeho seriálu se zastavíme u rozlišení a aplikací kvality
služeb v rámci komplexní intersítě. Podíváme se na definici kvality služeb
(QoS) a jejich řešení v IP sítích (protokoly MPLS, RSVP a Diff-Serv).


Přepínače a směrovače jejich místo v moderních sítích

V předchozí části jsme se do hloubky věnovali propojování sítí a naznačili
vývoj technologií i zařízení pro maximalizaci výkonu rychlosti přenosu paketů
sítí. Doplňme ještě, kam se jaká zařízení z hlediska svého charakteru hodí v
rámci propojených sítí. Přepínače na třetí vrstvě stále více vytlačují tradiční
směrovače z páteře podnikových sítí, protože jsou postaveny především s ohledem
na rychlost vnitřního přepínání paketů mezi porty. Nicméně hodí se pouze na
propojování lokálních sítí, podporují jejich segmentaci a podsíťování.

Pokud je třeba řešit propojení s rozlehlými sítěmi, nezbude než opět volit
tradiční směrovač. Kromě přístupu k rozlehlým sítím a možností agregace
sériových spojů směrovače také řeší potřebu multiprotokolové podpory a
integrace hlasu a dat v sítích podnikových. Přepínače na třetí vrstvě většinou
podporují pouze protokol IP nebo IP v kombinaci s IPX; navíc jim chybí většina
možností podporovaných v programovém vybavení směrovačů. Tou nejdůležitější
výhodou směrovačů oproti přepínačům (i těm na třetí vrstvě) zůstává základní
vlastnost segmentovat sítě do domén pro všeobecné vysílání (broadcast).
Přepínaná síť tvoří jednu doménu pro vysílání na všeobecnou adresu a přepínače
nedokáží účelně členit nebo blokovat toto vysílání, takže se většina paketů
určených všem skutečně ke všem stanicím také dostane (a zaplaví přitom síť).

Tradiční směrovače soustřeďující své schopnosti do softwarového řešení se
posouvají na okraj komplexních sítí, kde agregují provoz z přístupových míst,
přidělují paketům potřebné značky tak, aby mohly být dále zpracovány vysoce
výkonnými zařízeními páteřní sítě, která většinu svých funkcí vykonávají v
hardwaru.


Kvalita služby (QoS) a třída služby (CoS)

Kvalita služby je podle doporučení ITU-T E.800 definována jako "souhrnný
výsledek výkonnosti služby, který určuje stupeň spokojenosti uživatele služby."
Vzhledem ke složitosti specifikování, co vše zahrnuje "spokojenost uživatele",
se většinou kvalita služby (Quality of Service, QoS) v prostředí IP, někdy
nazývaná třída služby ( Class of Service, CoS), charakterizuje výkonností toku
paketů jednou nebo více sítěmi. Cílem je doručit pakety mezi koncovými
uživateli podle určitých kritérií. QoS se odvozuje z několika veličin, mezi
nimi z dostupnosti služby, zpoždění a odchylek ve zpoždění, propustnosti,
ztrátovosti paketů.

Chování distribuovaných aplikací, jejichž prvky spolu komunikují
prostřednictvím komunikační sítě, je závislé na časových charakteristikách
komunikačního spojení, jako jsou zejména propustnost a zpoždění. Jde například
o aplikace z oblasti videokonferencí, telefonie, ale i běžné služby v rámci
TCP/IP typu Telnet, FTP či WWW. Uživatel aplikace samozřejmě očekává, že mu
bude aplikací poskytnuta určitá kvalita služby (QoS) definovaná v pojmech na
aplikační úrovni, jako např. celková doba přenosu dat, počet obrázků za
sekundu. Aplikace může poskytnout definovanou kvalitu služeb, pokud použitá
platforma propojující její komponenty rovněž poskytuje propojení s definovanou
kvalitou.

Technologie zajištění QoS jsou cíleny zejména na následující aplikace:

- citlivé na odchylky ve zpoždění video,

- citlivé na zpoždění hlas,

- citlivé na ztrátu paketů video.

Podrobnější požadavky jednotlivých typů provozu v sítích jsou uvedeny v Tabulce
Citlivosti různých typů dat v síti.

Na podporu kvality služeb bylo založeno fórum výrobců, Quality of Service Forum
(QoSF, http://www.qosforum.com/).

Technologie dodržování kvality služeb se týkají jak technických, tak
programových složek sítě; jako jednotlivých složek i jako celku. Kromě toho se
QoS týká různých vrstev protokolové architektury: spojové vrstvy lokálních sítí
(IEEE 802.1p a 802.1Q), diferencovaných služeb (DiffServ) a protokolu RSVP
(Resource Reservation Protocol) pro TCP/IP a technologie MPLS (Multiprotocol
Label Switching). Dosažení požadované kvality služby tedy předpokládá
spolupráci všech síťových vrstev a koncovou spolupráci síťových prvků, tj. přes
celou síť. A to také znamená, že maximální kvalita služby bude záviset na
nejslabším článku celé sítě. Protože pod pojmem QoS se zejména myslí šířka
přenosového pásma, je třeba poznamenat, že mechanismy v rámci QoS pracují s
šířkou pásma dané sítě, nedokáží žádnou další šířku pásma poskytnout, ale
dokáží efektivně hospodařit s tím, co je dané, aby se maximálně vyhovělo
požadavkům jednotlivých aplikací. Jinými slovy, mechanismus zajištění QoS
alokuje síťové prostředky pro určité datové toky. Jednou z nejjednodušších
alternativ k implementaci QoS je získat maximální potřebnou šířku pásma. To
však je stále problém, dokud nebudou existovat vysoce kapacitní přenosové sítě
založené na progresivní technologii WDM (Wave Division Multiplexing).

QoS je založena na síťové politice, která v sobě zahrnuje do značné míry prvky
managementu sítě, bezpečnosti i směrování v síti. A jedná se skutečně o
politiku, protože kvalita služeb ve svém důsledku třídí provoz do jednotlivých
tříd (front s různou prioritou a různým zacházením). Pokud datové pakety putují
pouze vlastní sítí, problém je podstatně jednodušší, než když putují přes různé
sítě, Internet, poskytovatele přístupu k Internetu. Různé sítě používají různá
zařízení a software na přenos dat a neexistuje jediný normalizovaný způsob, jak
označit data pro označení jejich priority. Sami výrobci a poskytovatelé
síťových služeb se často nemohou shodnout ani na terminologii: pro QoS mohou
používat pojmy jako "management šířky pásma" či "policy management".


QoS řešení v LAN versus WAN

Spojová vrstva u lokálních sítí (na rozdíl od ATM) nepodporuje a nerozlišuje
QoS provozu zkoumáním jednotlivých rámců. Jedinou výjimkou tvoří Fibre Channel,
jehož jedna služba (třída 4) zajišťuje QoS. Nelze proto očekávat ani od
gigabitových verzí Ethernetu nebo Token Ring spolehlivé zajištění doručení
rámců a kvalitu služeb (bez ohledu na vysokou podporovanou rychlost), které je
naproti tomu zcela vlastní ATM. Podobně vzniká problém při podpoře provozu
citlivého na rychlost přenosu a doručení: Gigabit Ethernet nemá možnost dát
takovému druhu provozu přednost před "objemovým přenosem" (velkých souborů
apod.). U Gigabit Ethernetu se této problematice již musela věnovat pozornost
kvůli kombinaci různých typů provozu v síti (přenos hlasu, obrazu a dat) a
jejich odlišným nárokům na přenos, zejména z hlediska zpoždění.

Pro možnost upřednostnění provozu, který vyžaduje rychlé zpracování a přenos
(např. hlas nebo video), lze použít mechanismus členění provozu podle priorit
do několika front (mechanismus definuje norma IEEE 802.1p), čímž běžný provoz
nenáročný na zpoždění (např. přenos souborů) může dát přednost prioritní
komunikaci. Přesto je třeba i nadále vnímat jemný rozdíl mezi přidělením
priorit datovému provozu a zajištěným doručením dat. QoS známé z ATM může
zajistit určitou šířku pásma pro konkrétní přenos dat, a tím zajišťuje jejich
doručení do cíle (do určité doby). Priorita u lokálních sítí umožňuje pouze
upřednostnit určitá data vůči ostatním přenášeným informacím, ale jejich
doručení do předvídatelné doby nikoli.

ATM umí šířku pásma efektivně rozdělit tak, aby bylo transakčně orientovaným
protokolům v reálném čase umožněno rychlé odbavení, a navíc používá přenosové
jednotky (buňky) konstantní malé délky, zatímco lokální sítě podporují rámce
různých délek (v intervalu povoleného minima a maxima). Pro ukázku toho, že
pojem QoS je velmi široký, uveďme situaci právě v rámci ATM, kde jsou do
kvality služeb v širším smyslu zahrnuty všechny následující kategorie a
veličiny (podrobnější popis viz ATM Forum Traffic Management Specification 4.0):

- typ služby (Service Category): CBR (Constant Bit Rate), VBR (Variable Bit
Rate), UBR (Unspecified Bit Rate), ABR (Available Bit Rate)

- parametry QoS: CLR (Cell Loss Ratio), CTD (Cell Transfer Delay), CDV (Cell
Delay Variation)

- popis toku dat (Traffic Description): PCR (Peak Cell Rate), SCR (Sustained
Cell Rate), MCR (Minimum Cell Rate), MBS (Maximum Burst Size).

Síťové protokoly, zejména protoko IP, nebyly stavěny tak, aby zajišťovaly samy
o sobě kritéria spadající pod kvalitu služby, protože jejich hlavním úkolem je
podpora doručení paketů (datagramů). Protokol IP sice nabízí několik typů
služeb (ToS, Type of Service) specifikovaných (volitelně) přímo v datagramu,
které mohou znamenat různé zacházení s datagramem (např. z hlediska
minimalizace zpoždění na cestě v síti), ale ty se z hlediska zvýšení nároků na
zpracování zejména ve směrovačích prakticky nepoužívají. Proto se v poslední
době věnuje značná pozornost možnostem přizpůsobení IP pro zajištění
konkrétních hodnot QoS podle požadavku uživatelů/zákazníků.

Řešení podpory QoS v rychlých sítích se týká zejména:

- oddělení provozu podle určité klasifikace do jednotlivých front, příslušné (a
jednotné) konfigurace směrovačů a přepínačů v síti,

- dohledu nad provozem vstupujícím do sítě a jeho označování,

- filtrace výstupního provozu podle bezpečnostních pravidel a ochrany proti
přetížení sítě,

- aktivního řízení výstupních front,

- algoritmů pro ničení/zahazování paketů,

- monitorování úrovní provozu na každém výstupním rozhraní.


Multiprotocol Label Switching

Prudce rostoucí objem přenášených dat na všech úrovních Internetu vedl výrobce
směrovačů k hardwarovým řešením, která jsou schopna velmi rychle přepojovat
datagramy na základě cílové adresy. Modifikace směrovacích rozhodnutí na
základě zdrojové adresy či jiných polí záhlaví datagramu IP (např. TOS,
směrování odesílatelem) pak buď nejsou vůbec podporovány, anebo jsou
realizovány jiným, obvykle značně pomalejším mechanismem.

Obecným trendem posledních let je proto přechod na novou komunikační
architekturu, která přesouvá podstatnou část operací nad datovými toky
směrování, administrativní strategie, QoS, účtování do okrajových částí
komplexní sítě. Vnitřní uzly sítě jsou pak optimalizovány pro co nejvyšší
přenosové rychlosti, tzn. jsou jim ponechány jen jednoduché funkce, které mohou
být efektivně implementovány přímo v hardwaru.

Jedním z podstatných prvků této nové architektury je technologie Multiprotocol
Label Switching MPLS. Jejím základním principem je oddělení standardních
směrovacích informací, získaných obvykle prostřednictvím některého směrovacího
protokolu, od vlastního předávání paketů. Směrovače na okraji domény MPLS
pakety přicházející zvenčí (všechny nebo jen definovanou podmnožinu) opatřují
značkami pevné délky. K přidělení značky lze kromě směrovací tabulky využít i
další informace, jako požadavky na QoS, administrativní preference apod. K
výměně informací o přidělených značkách mezi sousedícími směrovači se používá
protokol LDP (Label Distribution Protocol). Každá značka má pouze lokální
účinnost na každém spoji mezi dvěma směrovači účastnícími se MPLS (označovanými
jako LSR, Label Switching Router). Jakmile je paketu na okraji domény MPLS
přidělena značka, používá se k jeho předávání velmi rychlý algoritmus
přepojování na základě jednoduché tabulky: paket se značkou L1 přicházející
přes rozhraní R1 se opatří novou značkou L2 a předá se na rozhraní R2.

MPLS reprezentuje technologii převádění paketů, v níž je rozhodnutí o směrování
založeno na značkách pevné délky (label) odvozených z jednotlivých datových
toků (per-flow), které jsou vkládány mezi záhlaví spojové a síťové vrstvy
paketů. Účelem MPLS je jednak zvýšení výkonnosti (rychlosti směrování), a
jednak zajištění vyšší pružnosti při výběru cesty (vhodné pro tvorbu
virtuálních privátních sítí). MPLS vyžaduje u mezilehlých systémů (např. ATM
přepínačů) podporu směrovací funkce, neboť zviditelňuje vnitřní transportní
přepínací infrastrukturu (např. ATM) i na úrovni síťové vrstvy.

V případě IP nad ATM bude každý ATM spoj viditelný také jako IP spoj a ATM
přepínače budou rozšířeny o implementaci funkce IP směrování. Pro výběr
tranzitní směrovací cesty je pak použito IP směrování, přičemž tyto tranzitní
směrovací cesty jsou označeny posloupností značek, na něž můžeme pohlížet jako
na jakési lokálně definované směrovací indikátory.

MPLS je pak implementováno pomocí přepisování značek paketu při jeho průchodu
sítí. Paketům vstupujícím do prostředí MPLS je přiřazena lokální značka a
odpovídající výstupní rozhraní (podle lokální směrovací politiky). Další MPLS
přepínač pak provede převedení paketu v závislosti na jeho značce podle své
lokální převáděcí tabulky, která určuje jednak jeho odpovídající výstupní
rozhraní, a jednak novou hodnotu značky paketu. Lokální převáděcí MPLS tabulka
tedy jednoznačně určuje směrovací rozhodnutí tak, že pro každou lokální/vstupní
hodnotu značky paketu přijatého z určitého rozhraní jednak přiřazuje, do
kterého výstupního rozhraní má být tento paket dále směrován, a jednak definuje
novou hodnotu lokální/výstupní značky (která přepisuje původní hodnotu lokální/
vstupní značky). Tato lokální převáděcí MPLS tabulka je generována z kombinace
informací získaných z lokálně používaného (IP) směrovacího protokolu a
protokolu distribuce značek implementovaného mezi jednotlivými MPLS přepínači.

MPLS také umožňuje elegantní integraci různých technologií přenosu na spojové
vrstvě, například Ethernet, SDH (Synchronous Digital Hierarchy), DWDM (Dense
Wave Division Multiplexing) a v neposlední řadě ATM, jež pro účely přenosu IP
paketů můžeme zařadit do druhé vrstvy. Pokud daná technologie používá vlastní
značky pevné délky (to je třeba případ identifikátorů VPI/VCI, Virtual Path
Identifier/Virtual Channel Identifier, v ATM), může MPLS používat tyto značky.
Jinak se použije speciální zapouzdření a značka se zapíše do vnější hlavičky.
Kombinace MPLS s ATM tak nabízí cestu k jistému kompromisu v dlouholetém sporu
mezi zastánci ATM a IP. Přepínače ATM se účastní výměny směrovacích informací,
tj. stávají se z nich LSR. Díky tomu se fyzická topologie ATM sítě objevuje i
ve třetí vrstvě, což při jiných realizacích IP nad ATM není obvyklé. Při
použití MPLS nad ATM ovšem odpadá signalizace okruhů mezi koncovými stanicemi,
okruhy VC pro MPLS se sestavují pouze na základě výměny informací o přidělených
značkách pomocí protokolu LDP, tedy mezi sousedícími LSR.

Na specifikacích a implementaci MPLS v sítích se podílí nově zřízené MPLS Forum
(http://www.mplsforum.org/).


Resource Reservation Protocol

Na podporu zajištění šířky pásma pro určitý tok IP datagramů (jak pro IPv4, tak
IPv6) existuje protokol pro rezervaci prostředků RSVP (Resource reSerVation
Protocol, RFC 2205, 2210-2212). Protokol využívá cílová stanice, která očekává
určitá data a chce si pro ně zajistit zaručený průchod sítí. Protokol pak
postupně signalizací zjišťuje po celé cestě sítí všemi směrovači až ke zdrojové
stanici, zda vyžádaná šířka pásma může být pro daný tok přidělena (v jednom
směru), jinými slovy zkoumá možnost komunikace za daných podmínek (call
admission). RSVP není směrovacím protokolem, ale na parametrech a informacích
ze směrovacích protokolů je životně závislý, zejména ve složitých topologiích
např. s asymetrickým směrováním nebo směrováním založeném na politice.

RSVP podporuje provoz jak mezi dvěma uzly, tak ve skupině. Rezervace síťových
prostředků se týká pouze komunikace v jednom směru, pro obousměrný provoz je
proto potřeba provést dvě rezervace odděleně. Za rezervaci zodpovídá příjemce,
který určuje parametry a zajišťuje její provedení. Rezervace s neprovádí jednou
provždy, ale i v průběhu komunikace musí být dynamicky aktualizována (změny v
aktivní topologii sítě odražené ve směrování alternativními cestami, zrušení
rezervace apod.). RSVP poskytuje různé modely rezervace: pro zajištění
spolehlivého přenosu mezi dvěma body řízením zátěže (RFC 2211) a pro
garantované maximální zpoždění při přenosu v daném pásmu (RFC 2212).

RSVP je v současnosti preferovaným mechanismem pro signalizaci QoS v
podnikových sítích, zejména pro služby typu hlas po IP (Voice over IP, VoIP),
IP video streaming a videokonference. Protokol garantuje šířku pásma
prostřednictvím vybudování cesty mezi koncovými uzly s dohodnutými parametry
udržovanými ve specifikaci toku v každém směrovači a přepínači na třetí vrstvě.
RSVP nabízí jedinečnou přednost v tom, že nepřipouští žádný nadbytečný paket, a
pásmo je tak dostupné pro jiné volání nebo spojení po téže cestě.

V rámci sítě reagují na RSVP požadavky pouze některé uzly, zatímco ostatní musí
být zkonfigurovány tak, aby alespoň transparentně propouštěly. Signalizační
zprávy se používají pro identifikaci uživatelských aplikací a uživatele
požadujícího QoS, typu služby a objem požadovaných prostředků. Uzly spolu
komunikují prostřednictvím dvou typů zpráv:

- resv specifikuje požadavky na vytvoření, změnu nebo zrušení rezervace
prostředků;

- path nese informace od odesílatele nebo jiného uzlu sítě (max. možné
parametry rezervace, potvrzení nebo zamítnutí žádosti o rezervaci, výzva k
aktualizaci rezervace, chybová hlášení).

Požadavek při průchodu sítí může být nakonec přijat nebo odmítnut. Pokud je
přijat, musí se použít mechanismy na rozlišení toku dat, alokovat příslušné
služby a oznámit uživateli o rozhodnutí o přidělení šířky pásma. Vzhledem ke
složitosti implementace protokolu RSVP v rozsáhlých sítích a jeho prací s
každým jednotlivých tokem dat se uplatňuje zejména v hraničních prvcích páteřní
sítě.


Differentiated Services

Nová specifikace IETF definuje tzv. diferencované služby Diff-Serv
(Differentiated Services), které slouží k rozčlenění služeb podle jejich nároků
na síť. Podle specifikace (RFC 2474) se využívá z pole ToS v datagramu IP místo
původních 3 bitů pro IP precedence celých 6 bitů umožňujících 64 tříd služby
(7. a 8. bit jsou rezervovány pro použití v aktualizacích managementu nebo
směrování, nebo pro explicitní oznámení o zahlcení v IP podle RFC 2481). Šest
bitů pole se používá jako kódové místo (Diff-Serv Code Point, DSCP) v každém
směrovači nebo přepínači podporujícím Diff-Serv na dané cestě, aby vyvolal
dohodnuté chování. Nová specifikace je zpětně slučitelná s původní definicí
záhlaví IPv4 (RFC 1349) a IPv6 (jedna skupina hodnot odpovídá hodnotám IP
precedence).

Diff-Serv pracuje následovně: jakmile se provoz dostane do sítě, je
klasifikován (označen) na hranici sítě a přidělen k agregátu chování (Behavior
Aggregate, BA), tj. seskupení paketů (toků dat) s podobným chováním. Označení
chování se zakóduje do místa DSCP a zkoumá je klasifikátor (funkce Diff-Serv
identifikující pakety podle třídy, k níž patří). Klasifikátor pro označený
paket provede úpravu provozu, včetně měření, označování a odstraňování
označení, úpravu provozu a zahazování paketů na základě hodnoty DSCP a
nastavené politiky sítě.

Ve specifikaci pro Diff-Serv se definuje také vazba mezi označením paketů a
předdefinovaným (minimálním) chováním v rámci každého síťového zařízení na
cestě. Každý směrovač nebo přepínač na třetí vrstvě má definované chování (Per
Hop Behavior, PHB), pokud se objeví více požadavků na jeho zdroje, jako
vyrovnávací paměť nebo šířku pásma. Definice rozeznává:

- urychlené předávání (Expedited Forwarding, EF) požadované chování pro daný
typ služby (např. u VoIP minimální ztráty, latence, kolísání a dostupná šířka
pásma),

- zajištěné předávání (Assured Forwarding, AF, RFC 2597) IP služba modelovaná
podle služby CIR v rámci Frame Relay. Služba je navržena tak, aby zajistila
přenos datagramů IP sítí garantovanou rychlostí. Používá transportní protokol
TCP a pracuje na základě stanovení priorit pro různé kategorie provozu. V
případě zahlcení sítě pak předem určený typ paketů bude kandidátem na zničení.
IP datagramy mohou využívat čtyři nezávisle zpracovávané třídy pro AF. V rámci
každé z těchto tříd může mít datagram přidělenu jednu ze tří úrovní priorit
zničení. Každá třída má přiděleny určité zdroje pro přenos datagramů (velikost
vyrovnávacích pamětí a šířku pásma), tak aby každá aplikace měla dostatek
zdrojů potřebných pro svoji správnou funkčnost.

Mechanismus Diff-Serv se ve srovnání s RSVP používá tam, kde je problém se
škálovatelností, protože Diff-Serv agreguje jednotlivé toky dat do jednoho, a
proto není třeba ošetřovat každý jednotlivý tok zvlášť.


MPLS, RSVP a Diff-Serv jak se vzájemně snášejí

Jakmile existuje více variant řešení jednoho problému, je potřeba zjistit,
podle čeho nejvhodnější alternativu pro danou situaci vybrat, a také, zda více
variant může existovat vedle sebe a pokud možno spolupracovat. MPLS může
využívat RSVP jako svůj signalizační protokol. RSVP lze použít na okrajích
sítě, zatímco v páteřní části se může implementovat Diff-Serv. RSVP může
pracovat v rámci síťových domén, zatímco provoz mezi doménami může být
podporován Diff-Serv a MPLS.

Nicméně je dobré si ujasnit některé záležitosti kolem jednotlivých protokolů a
metod, které jsou dnes doporučeny IETF. Především jak se liší MPLS od
Diff-Serv? Obě řešení jsou dnes v pokročilém stádiu normalizace IETF a obě
používají značení paketů pro jejich členění podle priorit. Ale Diff-Serv
pracuje na síťové vrstvě, zatímco MPLS o vrstvu níž, na vrstvě spojové. To by v
podstatě mohlo znamenat, že se vzájemně vylučují. Avšak MPLS může pracovat jak
s Diff-Serv, tak bez, a také Diff-Serv může pracovat nad sítěmi s MPLS, přičemž
MPLS zařízení mohou přidělit značky pro přepínání až po zpracování instrukcí
Diff-Serv v záhlaví IP datagramů.

Podporovat QoS znamená především dobře zvládnout složitost definování,
stanovení a udržování síťové politiky, a to může být úkol přesahující možnosti
některých organizací. QoS také vyžaduje modernizaci hardwaru a softwaru
propojovacích zařízení s nezanedbatelným riskem neslučitelnosti řešení od
různých výrobců.

Náš seriál o síťových technologiích, v němž jsme se podívali pod pokličku
moderních komplexních sítí stavební kameny sítí, sítě lokální a rozlehlé,
architektura TCP/IP i propojování sítí, končí. Věřím ale, že tím nekončí
čtenářský zájem o tuto problematiku a že i v tomto časopise o počítačích sítě
zapustily své kořeny jako nedílná součást moderní komunikační infrastruktury.
Pokud máte vy, čtenáři, náměty na další síťově orientovaná témata, můžete je
adresovat buď přímo mně, nebo redakci časopisu.

Autorkou seriálu o sítích je Ing. Rita Pužmanová, CSc., specialista na
propojování komunikačních sítí, (rita@ieee.org).



Seznam použitých zkratek

ABR - Available Bit Rate
AF - Assured Forwarding
BA - Behavior Aggregate
CBR - Constant Bit Rate
CDV - Cell Delay Variation
CLR - Cell Loss Ratio
CoS - Class of Service
CTD - Cell Transfer Delay
Diff-Serv - Differentiated Services
DSCP - Diff-Serv Code Point
DWDM - Dense Wavelength Division Multiplexing
EF - Expedited Forwarding
LDP - Label Distribution Protocol
LSR - Label Switching Router
MBS - Maximum Burst Size
MCR - Minimum Cell Rate
MPLS - Multiprotocol Label Switching
PCR - Peak Cell Rate
PHB - Per Hop Behavior
QoS - Quality of Service
QoSF - Quality of Service Forum
RSVP - Resource reSerVation Protocol
SCR - Sustained Cell Rate
ToS - Type of Service
UBR - Unspecified Bit Rate
VBR - Variable Bit Rate
VPI/VCI - Virtual Path Identifier/Virtual Channel Identifier
WDM - Wave Division Multiplexing