Knihtisk však přinesl mnoho změn. Byla to nová technologie, která poskytovala možnost bleskového šíření informací a vzdělanosti. Pár let tiskl knihy každý, kdo měl prostředky, a literatura se mezi lidmi šířila neuvěřitelnou rychlostí.
Pak existenci knihtisku zaznamenaly i vlády. „Rychlé a snadno dostupné informace? Vzdělané ovečky? Kdepak, tohle si líbit nenecháme,“ pomysleli si jednoho dne tehdejší politici a knihtisk se dočkal regulací. První monopol na knihu udělily Benátky už v roce 1486 a první cech získal monopol na tisk knih v roce 1662. To nastartovalo události, kvůli kterým dnes při koupi e-knih a dalších forem umění řešíme problémy s DRM.
Pro ty, kteří se se zkratkou DRM (Digital Rights Management nebo česky „správa digitálních práv“) nesetkali: DRM je ten otravný software, kvůli kterému nemůžeme legálně nakoupený obsah zálohovat nebo používat na více zařízeních.
Pro zákazníky podporující své oblíbené umělce koupí jejich díla je DRM trestem za poctivost. Pro piráty je k smíchu nebo v lepším případě oříškem na pár dní, se kterým si rádi vyhrají a jeho pokořením získají pozornost médií.
A pro ty, kteří si bez DRM nedovedou své podnikání představit, znamená tento způsob ochrany díla pouze zbytečné náklady nebo v horším případě otrávené zákazníky, kteří už se po problému s DRM ke značce nevrátí.
Problémy s DRM by vydaly na samostatný článek, ale za zmínku stojí alespoň poněkud nešťastně ironický incident, při kterém Amazon v roce 2009 smazal ze čteček svých zákazníků Orwellovy knihy 1984 a Farma zvířat.
Některé společnosti si už naštěstí tato fakta uvědomují. Britské nakladatelství Tor se v roce 2012 rozhodlo provést experiment a své knihy začalo prodávat bez toho, aniž by obtěžovalo zákazníky nesmyslnými restrikcemi. Výsledek? V podstatě žádný. Knihy se prodávají a kradou ve stejném poměru jako v době, kdy společnost DRM využívala. A Tor není ani první ani poslední, kdo na tuto skutečnost přišel.
Společnosti a autoři, kteří chtějí svá díla chránit a při tom platící zákazníky neomezovat, mohou využít některý ze způsobů neinvazního DRM, například sociální, které se vyplatilo českému nakladatelství Kniha Zlín. To našlo nelegální kopii jedné ze svých knih na serveru uloz.to i s osobními údaji původní majitelky do několika hodin od zveřejnění.
Druhou možností neinvazního DRM je tzv. vodotisk (watermark), který umožní případné kopie knihy vysledovat až k původnímu majiteli.
A protože se historie doopravdy opakuje, také se do ní ještě na chvíli vrátím. V devatenáctém století byly knihy luxusním zbožím, a tak je bohatí lidé půjčovali svým chudším přátelům. Pro nakladatele byla tato myšlenka čímsi nepředstavitelným a padaly takové názory, jako že pokud budou lidé číst bez placení, nikdo už knihy vydávat nebude. S příchodem e-knih se tento názor pomalu vrací. DRM půjčování knih přímo zakazuje a vaše děti je také nezdědí, protože si nekupujete knihu jako takovou, ale pouze omezenou licenci k jejímu používání.
Jediná legální obrana proti DRM je podporovat ta nakladatelství a společnosti, která se mu buď úplně vyhýbají, nebo používají verzi, která zákazníky neomezuje. A ty slepé a tvrdohlavé pokud možno ignorovat. Možná pak pochopí, že tudy cesta opravdu nevede.
Markéta Gajdošová
Autorka se zajímá o teorii IT i všech příbuzných oborů. Zaměřuje se na nejnovější technologie a snaží se je také využívat.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU