Virtualizace je stále žhavým tématem dneška. Kupříkladu společnost VMware uvedla na trh svůj virtualizační server i ve variantě, za kterou není nutné platit. Následující příspěvek vám ukáže, jak bezproblémově nainstalovat a provozovat VMware Server 1.0 pod Linuxem. VMware Server je systémem, který plně podporuje 64bitové prostředí a navíc i Virtualization Technology, kterou Intel implementoval do nejnovější řady svých procesorů řady x86. Sám výrobce od VMware Serveru očekává, že uživatelé si na bezplatné verzi vyzkouší, co jim virtualizace může přinést, a pak, pokud jej budou považovat za přínosný, se poohlédnou po mnohem robustnějším ESX Serveru.
Doposud virtualizační programy pro servery stály relativně velmi mnoho peněz. S produktem VMware Server mají uživatelé operačních systémů šanci si virtualizační proces vyzkoušet zdarma.
Systémové předpoklady
VMware Server podporuje standardní hardware řady x86 s až 16 procesory. Software přitom nepočítá dvoujádrové procesory jako dva čipy. Počet současně běžících virtuálních procesů závisí především na dostupnosti a vytíženosti příslušných zdrojů. Výrobce nicméně doporučuje, aby na jednom procesoru byly provozovány maximálně čtyři virtuální stroje. Takže pokud bychom vzali teoretická doporučení VMwaru, je možné na nejlépe vybaveném hardwaru se 16 čipy úspěšně provozovat až 64 virtuálních strojů. Případná omezení ohledně hardwaru pro hostitelské systémy můžete najít na webu VMwaru.
Aby bylo možné software nainstalovat, hostitelský server musí disponovat minimálně 512 MB paměti RAM. Maximální podporovaná hodnota přitom na moderních serverových systémech činí 64 GB. Pro instalaci Linuxu budete potřebovat na pevném disku přibližně 200 MB volného prostoru. Samozřejmě byste měli mít také dostatečné místo i pro samotné virtuální stroje (VM, Virtual Machine). Toto volné místo může být zřízeno jak na virtuálních, tak i na fyzických partition. VM lze zřídit i na síťovém disku, což je výhodném třeba v okamžiku, kdy je C-compiler GCC už instalován.
VMware Server může používat jakoukoliv mapu sítě. Vývojáři přitom doporučují pro hostitelský systém využívat statickou IP adresu. VMware podporuje různé systémy (jde mimo jiné o systémy SuSE Linux, Ubuntu, Sun Solaris, FreeBSD, Red Hat Enterprise Linux či 64bitové Ubuntu 6.x a Sun Solaris). Podrobnosti k jednotlivým variantám jsou uvedeny v příslušné dokumentaci. My jsme použili operační systém CentOS 4.3, jenž je kompatibilní s řešením Red Hat Enterprise 4.
Instalace a konfigurace
Použití virtualizačního softwaru VMware Server je bezplatné, přesto se však musíte u VMwaru zaregistrovat – platný licenční klíč pak dostanete prostřednictvím e-mailu. Při stahování produktu se můžete rozhodnout, zda chcete instalační balíček typu RPM nebo tar.gz. V principu je lhostejné, jakou instalační metodu nakonec zvolíte.
My jsme použili balík RPM. Prostřednictvím instrukce
rpm -ivh VMware-server-<Version>.i386.rpm.
jsme dosáhli cíle během několika minut. Mimochodem – zmíněný balík může být provozován také na linuxových systémech bez nainstalovaného X-prostředí.
Software je nyní nainstalovaný, nicméně bez odpovídající konfigurace není přesto ještě použitelný. V adresáři /usr/bin jsou proto k dispozici další spustitelné soubory. Aktivace souboru vmware-config.pl vám pomůže tuto „komplikaci“ překonat.
Spuštění souboru vmware-config.pl vyžaduje souhlas s licenčními podmínkami. Pokud v nich nenaleznete nějaké speciální požadavky, se kterými nesouhlasíte, pak souhlas stvrďte stiskem tlačítka <Enter>. Také v otázce síťové podpory virtuálních strojů by měla většina uživatelů odpovědět „Ano“ – potvrzení pak v systému iniciuje vytvoření virtuální mapy sítě vmnet0.
V dalším kroku stanovujete port pro spojení prostřednictvím vzdálené konzole. Výchozí hodnotou je 902. Ponechte jej, pokud vám vyhovuje. A nezapomeňte tomu také přizpůsobit firewall, využíváte-li jej.
Virtualizační software nainstaluje VMware VmPerl Scripting API a vytvoří SSL certifikát. Po výběru místa, na kterém se nacházejí soubory virtuálních strojů, zadáme sériové číslo. To bychom měli už předem získat přes e-mail, a to po úspěšné registraci na serveru VMwaru. Po zadání sériového čísla software spustí různé služby VMwaru – a konfigurace je u konce. Virtualizační software je nyní plně připraven k práci.
Správa virtuálních strojů
Spouštění a správa virtuálních strojů jsou realizovány prostřednictvím komponenty, kterou VMware označuje jako Server Console. Tento software je dostupný jak pro Linux, tak pro Windows. Instalační balík obsahuje také adminitrativní konzoli (Administrations-Console).
Pozornost je třeba věnovat i nastavení hostitelských systémů. Tady například stanovujete, kolik paměti RAM hostitelský systém přidělí konkrétnímu virtuálnímu stroji. Podobně můžete určit, zda bude povolena funkce „memory swap“. Pokud bude tato volba funkční, pak může být ve stejném okamžiku provozováno více virtuálních strojů. Virtuální stroje si pro sebe vyhradí příslušnou paměť, což však může mít negativní vliv na celkovou výkonnost. Proto buďte s touto volbou opatrní.
Vytvoření virtuálních instancí
Postup, na jehož základě je spuštěn nový virtuální stroj, je relativně jednoduchý. Stačí kliknout na „Create a new virtual machine“, a otevře se příslušný Wizard. Ten vám pak s vytvořením nové VM-instance pomůže. Při volbě nového VM máte možnost vybrat si mezi variantou „Typical“, nebo „Custom“.
Obě možnosti vedou v principu ke stejnému výsledku. Nicméně s „Custom“ variantou můžete realizovat své požadavky podstatně kreativněji. V případě volby varianty „Typical“ je za základ brán VM s jistými empirickými hodnotami a s volbou „privat“ a uživatele přesměruje rovnou k nastavení sítě. Varianta „Custom“ vám umožní mimo jiné stanovit počet procesorů a velikost paměti. Dovolí vám také určit, kteří uživatelé mohou mít k právě vznikajícími VM přístup (pokud byste to chtěli v budoucnu změnit, využijte záložku „Set Access Rights“).
Networking ve VM
Poněkud komplikovanější je volba správného typu sítě. V případě volby „Use bridged networking“ dáváte hostitelskému systému přímý přístup k vnější ethernetové síti. Pokud na této síti existuje DHCP server, hostitelský OS by dostal svou vlastní IP adresu. Když zvolíte „Use network address translation (NAT)“, je využita IP adresa hostitele.
V případě volby „Use host-only networking“ dovolíte komunikaci pouze mezi hostitelským a hostovaným systémem. Poslední možnost představuje úplné zamezení síťové komunikace – „Do not use a network connection“. Zvolenou alternativu lze samozřejmě později změnit podle toho, jaký typ komunikace vám bude aktuálně vyhovovat....
Zajímá-li vás Virtualizace nejen pomocí VMware a další aktuální technologické trendy, určitě si nenechte ujít knihu redakce časopisu Computerworld 10 nejžhavějších technologií světa počítačů a internetu, z níž je i textová ukázka výše. Kromě popisu jednotlivých možností virtualizace (VMware, Aliris SVS, AMD virtualization) přináší také konkrétní postupy (v případě Altirisu se seznámíte například se základy práce v něm) a pomůže vám rychleji si osvojit danou tematiku. Níže přinášíme obrazovou ukázku z kapitoly o Altirisu a v němž předpřipravených sadách:
Strana 156 - Předpřipravené sady v Altiris SVS zde
K dalším detailům o obsahu knihy 10 nejžhavějších technologií světa počítačů a internetu a k objednávkovému formuláři přistupujte zde.
Knihu si můžete objednat zde:
Jste-li předplatitel použijte tento objednávkový formulář
Nemáte-li předplatitné použijte tento objednávkový formulář
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU