Obrazem: pitva legendárního Commodore 64

Commodore 64 je stroj, který svého času způsobil u mnoha „divných pavouků“ posedlost vším, co má něco společného s počítači. Dokonce je zaznamenán v Guinessově knize rekordů jako nejprodávanější počítačový model všech dob, s prodejem odhadovaným mezi 17 a 30 miliony kusy od svého představení v roce 1982 do zdráhavého ukončení výroby o dvanáct let později.

Dokonce i dnes mnohým z nás při nostalgických vzpomínkách na tuto mašinu zvlhnou oči, když pějí chvály na tento nahnědlý cenově dostupný zázrak, který dominoval segmentu levných počítačů po většinu 80. let. My jsme jeden exponát Commodore 64 (se vší úctou k tomu náležející) rozpitvali a podívali se mu na „střeva“.

Pohled ze strany: porty, přepínač a hnědý plast

Jako první se zaměřme na pár věcí viditelných z vnější strany skříně. Podíváme-li se na pravou stranu Commodore, vidíme zde často využívané porty počítače. Dva konektory označené jako „kontrolní porty“ podporují joysticky kompatibilní s Atari. Smysl vypínače umístěného hned vedle je na první pohled zřejmý, a do sedmikolíkového DIN konektoru úplně vpravo se zapojuje externí zdroj elektrické energie.

Zadní stranu C64 zdobí řada neoznačených portů. Když půjdeme postupně zleva doprava, vidíme port tiskárny, radiofrekvenční přepínač kanálů, RF video výstup (pro připojení k TV setu), A/V port (pro připojení k monitoru), sériový port (užívaný zejména pro diskové jednotky), konektor na kazetu (pro ukládání dat na audiokazetu), a tzv. uživatelský port pro sériové aplikace RS-232 a speciální příslušenství. Pro takto levný počítač je škála různých vstupů a výstupů opravdu úctyhodná.

Otevíráme skříň

Po otevření skříně potřebujete jen odpojit vnitřní konektor klávesnice a LED indikátor napájení, abyste jeden stroj rozdělili na dva. Horní část obsahuje klávesnici přišroubovanou množstvím šroubů k šasi, ve spodní části je potom základní deska. V tomto bodě nám stínící folie, která zabraňuje interferenci s blízkými radiovými či televizními přijímači, zahaluje nejspodnější části počítače. Ale ne na dlouho...

Jak si žije spodní část

Nyní si na chvíli odložíme horní část počítače (zařízení s klávesnicí), a podíváme se na „střeva“ části se základní deskou. Znovu si ji rozdělíme, tentokrát na tři části: plastový kryt, svrchní stínící clonu a základní desku, která je ke skříni přišroubovaná pouze několika šroubky, z nichž tři ji drží u stínící folie. Průhledný kousek plastu v horní části fotografie je LED indikátor napájení, připojený ke svým červeným a černým drátům.

Původně bylo na základní desce C64 umístěno celkem 40 čipů (některé z nich nejsou z tohoto pohledu viditelné), které měly za úkol zpracovávat všechny procesy. V roce 1992 byl počet čipů kvůli nutnosti snížení nákladů o třetinu zredukován. Kovová krabička viditelná na horním rohu základní desky (přesně ta s malou žlutou samolepkou) obsahuje systém video obvodů jednotky.

Dámy a pánové, VIC-II

Největší stříbrná „krabička“ na základní desce – přesně ta s mnoha ventilačními škvírami – skrývá velký červený čip zvaný VIC (Video Interface Chip – čip video rozhraní). Tento čip zvládá všechny grafické úlohy počítače. Účelem stříbrné desky (na obrázku vedle základní desky) je jak odstínění, tak odvod nepotřebného tepla u přehrátého čipu.

Čip VIC-II, původně keramický, byl v dalších letech C64 nahrazen plastovým. Naneštěstí tyto plastové čipy nevedly teplo stejně jako čipy keramické, a tak se VIC-II stal častým kamenem úrazu u mnoha počítačů Commodore. Je to jeden z několika příkladů, kdy metody snižování nákladů vedly ke snížení trvanlivosti produktu.

Nyní se zaměřme na dalších pár důležitých čipů základní desky. CPU označený sériovým číslem MOS 6510 (nejdelší černý čip na této fotografii) je minimálně vylepšený CPU 6502, avšak běží na bolestně pomalé frekvenci 1 MHz.

Dodnes nejznámějším čipem Commodore je syntetizér 6581 (ve střední části fotografie), který vytváří ony charakteristické plechově skřípavé zvuky. Nicméně v 80. letech byl Sound Interface Device (SID) nejpokročilejším čipem pro torbu zvuku svého druhu, a jeho „low-fi“ retro zvuky stále oceňují muzikanti po celém světě.

Klávesnice je docela v pořádku

Zde vidíme zařízení klávesnice Commodore odpojené od svrchní části skříně. Antiergonomický design klávesnice a klávesy v občas náhodně zmateném seskupení tvoří jednu z nejhorších klávesnic všech dob. Nicméně připusťme, že pro segment levných počítačů taková klávesnice dobře plnila svůj účel – hlavně proto, že v době jejího vzniku byla očekávání nepochybně nižší než dnes. Pokud porovnáme klávesnici C64 s jejími „současnicemi“, z nichž mnohé měly velikost téměř celého Commodore 64, byla tato C64 klávesnice na mnohem vyšší úrovni.

Nyní se podívejme na zoubek klávesnici. Pod každou z kláves je plastový plunžr (to jsou ty kousky plastu ve střední části obrázku), z nichž každý má na spodní straně malou gumovou podložku. Vždy, když uživatel zmáčkne klávesu, podložka uzavře obvod mezi dvěma měděnými kontakty na obvodové desce, která je umístěna pod klávesnicí (na obrázku vpravo). Když je klávesa uvolněna, pružina ji vytlačí zpět nahoru.

Skládáme, balíme

Nyní, znovu složený, leží si Commodore 64 ve svém pěkném obalu vyvedeném v imitaci kůže. Přestože zrovna tato konkrétní mašina toho už na dnešní dobu moc nezvládne, slouží jako cenná vzpomínka na historii počítačů.

Mezi nadšenci do tohoto stroje je otázka skutečného vlivu Commodoru na další vývoj počítačů, které přišly po něm, stále zdrojem značných sporů. Raná kritika ho často označovala jako počítač na hraní, a na tomto tvrzení je i trocha pravdy: Commodore 64 ve své době často sloužil jako herní alternativa k IBM PC. Ale i pokud byl C64 „jenom“ počítačem na hraní, pak byl počítačem na hraní, jehož se prodalo 17 milionů kusů. Mnoho nostalgických fanoušků trvá na tom, že Commodore 64 nebyl pouze ohromně populárním strojem, ale i skvělým vynálezem.

Ať už C64 měl či neměl trvalý dopad na další inovaci a design počítačů, zcela jistě měl veliký vliv na lidi. Commodore 64 byl prvním počítačem milionů rodin zejména ve Spojených státech, ve kterých pomohl podnítit zájem o osobní počítače, který trvá dodnes.

- - Pavel Kreuziger, Benj Edwards