Olympus E-3 - špičková digitální zrcadlovka

Před dvěma měsíci byl představen jeho nástupce s označením E-3.

Ve střední třídě zrcadlovek, do níž E-3 na první pohled patří, je v posledních měsících po vcelku dlouhém období ticha zase jednou pořádně rušno. Canon, který této kategorii po léta nevzrušeně kraloval, nedávno představil model 40D, ještě větší rozruch ale vzbudil Nikon s toužebně očekávaným D300, hodně zajímavá je i Sony Alfa A700. Všechny tři modely mají snímače typu CMOS, nabízejí snad všechny funkce, které si u fotoaparátu dokážeme představit, a kvalita jejich snímků snese i přísná profesionální měřítka. Jak si v této konkurenci stojí nový Olympus, jehož zrcadlovky (s výjimkou zmíněné E-1) byly v porovnání s Canony a Nikony dosud spíše příslovečnými Popelkami, co se funkcí i kvality týkalo?

Od svých low-endových „stájových kolegů“ se E-3 liší na první pohled. Levnější Olympusy se snaží zaujmout spíše dosavadní majitele kompaktních fotoaparátů, a proto jsou tradičně co nejmenší a nejlehčí, i za cenu kompromisů v ergonomii, zato E-3 je plnohodnotná zrcadlovka každým coulem a podobně jako Nikon D300 se zalíbí spíše zkušenějším uživatelům, kteří na nějaký ten gram navíc nehledí, jen když fotoaparát dobře padne do ruky a nekloužou z něj prsty. Po této stránce zaslouží Olympus dvakrát podtrženou jedničku.



Vyšší kategorii odpovídá i systém ovládání. Podobně jako zmíněné konkurenční modely střední třídy je i E-3 vybaven stavovým displejem, na němž lze nastavit základní fotografi cké parametry. Také samostatných tlačítek pro ovládání jednotlivých funkcí je na fotoaparátu mnohem více než u low-endových Olympusů, díky tomu až na výjimky není třeba otevírat menu a velký LCD displej slouží téměř výhradně k prohlížení fotografi í nebo k tvorbě kompozice. Systém ovládání založený na kombinaci tlačítek a dvou příkazových koleček zaslouží v zásadě pochvalu – až na jednu výjimku, které se ještě budeme věnovat.

Také funkční výbava je vynikající, nenapadá mě nic, na co by výrobci zapomněli. Výborná je zejména spousta možností nastavení barevné teploty snímků – kromě automatického vyvážení bílé jsou k dispozici obvyklé předvolby (slunečné či zamračené počasí, žárovka apod.), ovšem v rámci každé předvolby lze vyvážení bílé doladit směrem k teplejším nebo chladnějším odstínům. Kromě toho můžeme barevnou teplotu nastavit ručně v kelvinech a k dispozici je samozřejmě i manuální kalibrace podle bílé nebo šedé plochy. I další možnosti stojí za to – v menu můžeme například nastavit, zda má korekce expozice nebo nastavení citlivosti probíhat v krocích po 1/3 nebo 1/2 EV, potěší také spousta možností bracketingu (na fotografi ích pořízených v sérii se mohou lišit nejen expoziční hodnoty, ale i citlivost nebo vyvážení bílé).

Také systém automatického ostření je lahůdka. Pravda, asi bych si netroufal říci, že je skutečně nejrychlejší na světě, jak tvrdí reklama – podle mého názoru je na tom podstatně lépe profesionální Canon 1D, ale v běžném provozu je E-3 rychlý jako blesk a svým konkurentům se určitě vyrovná. Pochvalu zaslouží i jedenáct ostřících bodů – levné Olympusy mají body jen tři a rozdíl je opravdu velký, zejména při fotografování ze stativu. Se systémem ostření nicméně souvisí ona zmíněná ergonomická výtka. Přepínání mezi ostřícími body je totiž poměrně obtížné, musíme k němu stisknout speciální tlačítko v pravém horním rohu a otáčet kolečkem nebo mačkat šipky navigační kolébky, což je s fotoaparátem u oka prakticky nemožné. Třeba u Nikonu toto vyřešili mnohem lépe, k přepínání mezi body slouží pouze směrové šipky, které jsou v pohotovostním stavu u E-3 zcela nevyužité. Třeba se ale
výrobci inspirují u konkurence a problém vyřeší příští verze firmwaru…



Druhá a poslední výtka se týká asistenčního přisvícení při automatickém ostření v šeru. Fotoaparát k němu používá stroboskopické blikání vestavěného blesku, což je nepohodlné (blesk je nutné ručně vyklopit) a také nepříjemně nápadné a rušivé. U fotoaparátů této třídy bychom čekali spíše decentní samostatnou diodu (ostatně takový Nikon ji používá i v nejlevnějších modelech).

Jinak se ale s E-3 fotografuje velmi pohodlně. Práci výrazně usnadňuje možnost náhledu scény na velkém displeji (7,6 cm), který je navíc na rozdíl od konkurenčních modelů výklopný a otočný, což ocení například milovníci makrofotografi í při fotografování z obtížných úhlů. Displej lze použít i k automatickému ostření, zaostření ale v takovém případě není signalizováno diodou ani pípnutím, a tak musíme spoléhat na to, že se zkrátka podařilo. Velmi příjemně mě překvapila i kvalita snímků. Vleklou nemocí starších Olympusů byl šum, na nějž jsou relativně malé snímače systému 4/3 obecně náchylnější než typy používané v jiných zrcadlovkách. U E-3 je ale šumu tak málo, že se tomu nechce věřit – ještě při ISO 400 jsou fotografi e absolutně čisté bez jediné známky problémů, při ISO 800 by šum vadil jen absolutnímu hnidopichovi a zcela použitelné je i ISO 1 600. Přitom bychom marně hledali nějaké výraznější známky odšumění, které se většinou projevuje ztrátou detailů. Nic podobného tu nehrozí. Velkou pochvalu zaslouží i stabilizátor v těle.

Kvalita kresby do značné míry záleží na objektivu. Já měl k dispozici skvělé sklo Zuiko Digital 12–60 mm a fotografi e dopadly výborně – kresba je ostrá od rohu k rohu, dokonce ani na nejširším ohnisku (odpovídá 24 mm u klasického fotoaparátu) nedochází k žádnému výraznějšímu zkreslení a nezaregistroval jsem ani žádnou podstatnou chromatickou aberaci a další obvyklé vady obrazu. Při automatickém vyvážení bílé barvy nepatrně inklinují k teplejším odstínům, ale tomu lze předejít vhodnou korekcí. Horší je to při prohlížení snímků – obraz na displeji je podstatně teplejší než ve skutečnosti a je dobré si na to zvyknout, abychom zbytečně nenastavovali chladnější pojetí, než je nutné. Při fotografování kontrastních scén má přístroj mírný sklon k přepalům, takže je potřeba vcelku často pracovat s korekcí expozice (stejně se chová například Canon 40D). I proto je dobré, že při prohlížení snímků můžeme nastavit upozornění na přepálená místa (nebo naopak na utopenou kresbu ve stínech) na displeji, případně lze zobrazit histogram včetně jednotlivých barevných kanálů.



Jak tedy dopadá porovnání s konkurenčními modely značek Canon, Nikon či Sony? Pomineme-li výklopný a otočný displej, nenabízí E-3 žádnou vyloženou výhodu, ale holá skutečnost, že se s ním Olympus defi nitivně dostal do první ligy mezi střední třídou zrcadlovek, je sama o sobě velkým úspěchem. Mnozí uživatelé ocení i stabilizátor v těle, který nabízí i Sony, ale Nikon a Canon nikoli (na druhou stranu pro ně lze zakoupit stabilizované objektivy). A skvělý je i objektiv Zuiko 12–60 mm v základní sadě. Na pomyslné druhé misce vah je zato vyšší cena – testovaná sada stojí okolo 68 000 Kč, což je zhruba o 15 000 více než základní sada Nikonu D300 a Canon 40D je dokonce o celých 28 000 Kč levnější. E-3 se tak dostává do oblasti, z níž už je na dohled Canon 5D se snímačem velikosti fi lmového políčka v sadě s objektivem 24–105 mm (cca 83 000 Kč). A když k tomu připočteme stále ještě malý výběr objektivů pro systém 4/3, je jasné, že by Olympus potřeboval trochu zlevnit, aby se pro Canon a Nikon stal vážným nebezpečím. Přitom se ale určitě jedná o skvělý fotoaparát a pokud nehodláte kupovat spoustu dalších objektivů (například ultraširoká skla, kterých je pro systém 4/3 málo a jsou předražená), bude vám vyhovovat.

Verdikt:
Milovníci systému 4/3 mohou jásat – konečně mají svého zástupce mezi špičkovými zrcadlovkami. Olympus E-3 nemá až na několik maličkostí žádnou vyloženou chybu.