Okolo 3,9 miliard lidí, tedy 53 % celkové populace, bude na konci tohoto roku bez připojení k internetu, odhaduje Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). I v Evropě, oblasti s vysokým standardem života a vysokým pokrytím, bude necelých 21 % populace bez internetu. V Africe je tradičně internet vzácnou komoditou: Téměř 75 %, tedy tři čtvrtiny lidí, budou bez připojení.
Tato čísla jsou součástí každoroční statistické zprávy ITU, která je součástí OSN. Kromě zveřejněných čísel lze ze zprávy vypozorovat prohlubující se rozdíly mezi počty k internetu připojených mužů a žen; snahy gigantů typu Google a Facebook, kteří míří za celosvětovým internetovým propojením všech lidí, mohou trvat ještě hodně dlouho.
Je pravda, že více než čtyři z pěti občanů vyspělých zemí internet využívá; avšak jen 40 % těch v rozvojových zemích má alespoň částečný přístup. V nejméně vyspělých zemích, mezi které, z hlediska internetového připojení, ITU řádí Haiti, Jemen, Myanmar nebo Etiopii, je online jen okolo 15 % populace. A to je opravdu málo.
Je nutno si povšimnout také výrazně nižšího počtu žen oproti mužům v internetovém prostředí. Co je horší, tento rozdíl se stále prohlubuje. Zatímco v roce 2013 se na internetu pohybovalo o 11 % mužů více, nyní je to již 12,2 procenta. Dobrou zprávou je, že ve vyspělých zemích se tento rozdíl naopak snížil – z 5,8 procent na pouhých 2,8 procent. V chudších zemích je však trend opačný.
Největším problémem u připojení k internetu překvapivě není pokrytí, ale cena. Podle ITU se základní přístup k internetu stal od roku 2011 dostupným pro mnoho rozvojových států, ale v těch nejchudších je stále příliš drahý. Definice ITU stanoví, že síťové služby jsou příliš drahé, pokud stojí více než 5 % průměrného měsíčního příjmu.
Nejběžnější formou přístupu k internetu je mobilní připojení, které v rozvojových zemích roste ve dvouciferných číslech, s 41 % populace připojenými právě takto. Ve vyspělých zemích pak toto číslo dosahuje až 90 %.
Přes jeho potenciál není prozatím internet věcí nějakou větší součástí celkového obrazu. Standardní předplacené tarify u mobilních operátorů jsou stále nejrozšířenější a poráží tzv. machine to machine, tedy M2M připojení, u nás nabízené všemi třemi hlavními operátory. V některých zemích však M2M postupně nabývá na významu, například ve Švédsku je již 50 M2M smluv na 100 klasických tarifů, zatímco celosvětový průměr je 1 M2M smlouva na 22 běžných mobilních tarifů. Druhý a třetí v pořadí, Nový Zéland a Norsko, s 20 M2M smlouvami na 100 tarifů odpovídají průměru lépe.