Příběhy zvědavých kamer

Dnes se budeme věnovat kamerám umístěným nikoliv v ložnicích, pracovnách, jídelnách a dalších ryze soukromých místech našich domovů, ale kamerám na veřejných prostranstvích.
Stojaté vody letošní okurkové sezóny rozvířil případ z Plzně, kdy se na webových stránkách objevily záběry monitorovací kamery, která měla sloužit návštěvníkům k vyhodnocování dopravní situace. Jenomže kamera nemířila směrem k sledované křižovatce, nýbrž do okna jednoho soukromého bytu. Jeho obyvatelé se tak stali nedobrovolnými herci v reality show, protože neměli ani potuchy o tom, že se na jejich každodenní strasti a slasti může dívat celý svět.
Inkriminovaná kamera patřila Městské policii Plzeň, přičemž ji strážníci mohli směrovat, kam potřebovali – ovšem výhradně pro služební potřebu, nikoliv pro potřebu návštěvníků webu. Došlo ale k tak častému „selhání lidského faktoru“, kdy jeden ze strážníků zamířil kameru do okna soukromého bytu a následně ji pozapomněl přesměrovat zpátky na ulici předtím, než ji připojil zpět do veřejného systému.
Strážník se hájil tím, že udělal sice chybu, když zapomněl kameru přesměrovat do pracovní polohy, ale že před tím monitoroval v dotčeném soukromém bytě „podezřelé aktivity“. Šlo o to, že městská policie přijala podnět od občana, který oznámil, že se v jednom bytě, jehož majitelé měli být na dovolené, svítí. Proto na místo vyjela hlídka a situaci jim pomáhal monitorovat strážník u kamer. Po chvíli spatřil skupinku mladistvých, kteří zmizeli v jednom domě – a krátce nato se zde rozsvítilo inkriminované okno. Pojal podezření, že by zde mohlo docházet k trestné činnosti, zaměřil kameru na dotyčné okno a záběr přiblížil. Údajně na něco podobného právo má – nicméně kameru neodpojil od internetu a malér byl na světě.
Strážník byl za svoji zapomnětlivost „odměněn“ finančním postihem a přeložením z místa obsluhy kamerového systému na jinou pozici. Navíc se radní a šéf strážníků sešli s majitelem bytu, aby mu celou záležitost vysvětlili a oficiálně se omluvili. Majitel uvedl, že tato událost jeho rodině zásadním způsobem změnila život: zatahuje záclony i ve dne a pořád má pocit, že je někdo může opět sledovat. Trvá proto na přemístění „provinilé“ kamery, což město nevylučuje.
Tento případ není jediným svého druhu, je však téměř čítankový – ukazuje na problém s monitorovacími kamerami, které jsou primárně používané k prevenci, odhalování a dokazování trestné činnosti, ale stejně jednoduše mohou být použité i k narušování soukromí. Ona pomyslná hranice je velmi tenká a bohužel je prakticky vždy vázaná na osobní rozhodnutí či disciplínu obsluhy (nebo její nedostatek).
Svědčí o tom i případ čtyř operátorů kamerového systému v kasinu Caesars Casion v Atlantic City (USA). Ti byli vyhozeni za zneužití hlídacích kamer, které měli obsluhovat. Byli totiž odhaleni, jak zaměřují kamery na některé (blíže nespecifikované) tělesné partie žen v kasinu. Za jejich chování je ovšem odpovědné i kasino, které musí zaplatit kontrolní komisi New Jersey Casino Control Commission pokutu 185 tisíc dolarů…
Na něco podobného doplatil před třemi lety i Joe Robinson, policista z jistého města ve státě Alabama. Ten měl obsluhovat dopravní kamery, avšak poměrně často s nimi „zabloudil“ i na chodníky, zvláště šla-li po nich mladá dívka. Doplatil ale na jednu maličkost: neuvědomil si, že jeho počínání je automaticky živě vysíláno místní televizní stanicí jako součást informací o dopravní situaci. Pořadu rostla sledovanost, ale svůj účel jaksi neplnil.
Největší diskuse kolem kamerových systémů přitom probíhá ve Velké Británii, která se pomalu stává zemí jako vystřiženou z legendární knihy George Orwella 1984. Celkem je totiž v zemi rozmístěno 4,2 milionu bezpečnostních kamer! (Podotýkáme, že Velká Británie má šedesát milionů obyvatel.)
Tyto kamery zajišťují, že každý občan je denně zaznamenán zhruba třistakrát… Některé z nich jsou přitom vybavovány i reproduktory (např. v Middlesbrough), takže jejich obsluha může živě upozorňovat na některé skutečnosti nebo je přímo komentovat. Britové si tak pomalu zvykají na hlášení z výšin: „Paní v modrém kabátu, dejte si pozor na kabelku“, „pán s deštníkem a diplomatkou laskavě zvedne nedopalek, který právě odhodil“ nebo „žádáme pána v červené mikině, aby přešel na druhou stranu chodníku – na střeše pracují pokrývači“.
Během uplynulého desetiletí investovala jen do monitorovacích kamer britská vláda přes půl miliardy liber. V roce 2016 by přitom všechny kamery měly být vybaveny softwarem schopným v reálném čase rozpoznávat konkrétní osoby.
Kromě citelných zásahů do soukromí se systému nedá upřít i skutečná užitečnost. Jen v loňském roce pomohl objasnit 45 tisíc zločinů, včetně 422 vražd, 645 znásilnění a 9 000 vloupání.
V případě kamerových systémů každopádně platí pořekadlo o ohni, které říkávaly už naše babičky: „Dobrý sluha, špatný pán.“