Problémy elektronizace zdravotnictví

(PR článek)
Co si budeme nalhávat. Elektronizace českého zdravotnictví je už dlouhou dobu problém. Český stát i zdravotnické organizace podnikli mnoho různých pokusů směřujících k elektronizaci našeho zdravotnictví, většinou ale s negativním výsledkem. Některé pokusy doplatily na nepromyšlenost záměru (jedno zda věcného nebo legislativního), jiné byly zpolitizovány a některé dokonce byly odsouzeny k neúspěchu kvůli nepochopení ze strany zdravotnického personálu.

Přitom stát vynaložil na různé projekty označované jako e health skutečně nemalé prostředky. Hlavní příčinou neúspěchu ale bylo, že se k elektronizaci zdravotnictví přistupovalo vždy jako k jednomu velkému projektu, který by vše vyřešil najednou.
Proč vlastně hovoříme o e health? Co vlastně naše zdravotnictví potřebuje? Především sdílet data – obíhat mají přece data, a ne pacient, abych parafrázoval známé heslo Czech POINT.

Zásadní výzva

Sdílení dat je pro oblast zdravotnictví zásadní výzvou. Na jedné straně se týká pacienta, který je dnes při neexistenci sdílení dat při každé návštěvě lékaře znovu a znovu dotazován na údaje a informace, které poskytl už dříve na jiných zdravotnických pracovištích. Přičemž si sám pacient mnohdy ani neuvědomí, zda poskytl všechny informace o své zdravotním stavu. Jsme přece lidé a nejsme neomylní. Můžeme snadno zapomenout, kdy přesně jsme měli nějaký zdravotní problém, a prostě to při další návštěvě lékaře vůbec nezmíníme. Dochází tak ke zbytečnému plýtvání času jak pacienta, tak především zdravotnického personálu, který musí rozhovor s pacientem pro zjištění anamnézy začínat prakticky od začátku – bez vazby na historii pacienta.

Na druhé straně se sdílení dat týká zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven, kdy tyto subjekty při neexistenci sdílení dat nejsou schopny efektivně vykonávat svoji činnost. Dochází tak k neúměrnému plýtvání jak medikamenty, tak finančními prostředky. Pokud je potřebné data sdílet, pak musíme mít jistotu, že k datům přistupuje pouze ten, kdo má k tomu příslušné oprávnění. Co si vzít příklad z Jednotného identitního prostoru (JIP) systému Czech POINT a oprávnění k datům přidělovat podle rolí? K datům se musím přece dostat jak v Aši, tak v Jablůnkově. Přístup musí být navíc zajištěn bez ohledu na to, zda potřebuji založit kartu pacienta, plnit data do chorobopisu (formuláře), editovat data v kartě nebo pouze informace číst či případně kartu pacienta vyřadit.

Navíc je třeba si uvědomit, že ne v každé situaci bude ošetřující lékař mít po ruce počítač, resp. přístup na internet, tzn. v rámci návrhu konceptu e health je třeba počítat i nadále s papírovou formou dokumentace (listinnými dokumenty).

Inspirace fungujícím projektem

Uživatelé Czech POINT mají svůj účet v Jednotném identitním prostoru. Každý z nich zde má nastaveny role, na základě kterých je oprávněn provádět dané úkony ve zpřístupněných aplikacích a agendových informačních systémech. Jsou zde tedy jednoznačně stanoveny role a je nepopiratelně dáno, kdo kam smí a co je oprávněn dělat. Tento způsob je ověřen více než šesti lety spolehlivého provozu. Stejný princip lze aplikovat i pro elektronické zdravotnictví. Vždyť co jiného e health
potřebuje? Jasně definované role uživatelů pro přístup ke zdravotnické dokumentaci, ke zdravotnickým rejstříkům, k receptům apod.

Aby data obíhala bezpečně, je kromě autorizovaného přístupu, umožněného pouze na základě oprávnění dané příslušnou rolí, potřeba zajistit rovněž bezpečnou distribuci dat a dokumentů. Vzhledem k současnému stavu zdravotnictví a příslušné legislativě lze předpokládat, že i v budoucnu bude v našem zdravotnictví více informačních zdrojů. Přičemž tyto zdroje budou i nadále ve správě různých subjektů.
Když už je potřeba sdílet data, tak proč nevyužít funkční e governmentové systémy, jako jsou výše uvedený Czech POINT a Informační systém datových schránek – ISDS. Obecně lze konstatovat,že pro elektronizaci zdravotnictví lze s úspěchem použít jak současné e governmentové systémy (Czech POINT, ISDS, Základní registry), tak koncept těchto systémů. Vždyť referenční údaje o každém pacientovi – občanovi jsou již dnes v registru obyvatel. A každý NIS (nemocniční informační systém) není ve vztahu k ROB nic jiného než agendový informační systém (AIS). Nejsme daleko od řešení, kdy si ošetřující lékař bude moci sáhnout prostřednictvím AIFO pacienta z „jeho“ NIS pro zdravotní dokumentaci v jiném NIS.

Pro zdravotnictví platí stejná legislativa jako pro ostatní subjekty. S rozmachem elektronické komunikace a především s nástupem elektronických dokumentů s platností originálu je nutné zabezpečit auditní stopu každého elektronického dokumentu. Tedy i zdravotnické dokumentace. Proto nasazení správy uživatelů a kontroly jejich přístupu je mandatorním požadavkem při realizaci konceptu e health.

Jedině tak lze zajistit správné oprávnění pro přístup k jednotlivým prvkům elektronického zdravotnictví a získat skutečnou kontrolu uživatelů – zdravotnického personálu – přistupujících do zdravotnických IT systémů a současně zajistit rovněž tzv. auditní stopu o každém provedeném úkonu. Když tak o tom přemýšlím, proč by si tedy zdravotnictví nemohlo vzít příklad z budování systému Czech POINT. Byl stavěn postupně, po částech, a přitom vždy v souladu s legislativou. Ať už to bylo postupné uvádění nových služeb ve formě výpisů z různých rejstříků, nebo postupný nárůst počtu kontaktních míst veřejné správy od pilotních 37 míst po dnešních 7 061. A dnes je to jeden z nejrozsáhlejších systémů v této zemi.

Stejnou cestou by se mohla vydat i elektronizace našeho zdravotnictví. Mnoho částí je již dnes stejně hotovo. Ať už to jsou nemocniční informační systémy, systémy v lékárnách nebo aplikace u praktických lékařů. Zatím jsou izolované. Je čas tyto základní prvky postupně propojit. Systém na bázi Czech POINT a ISDS by se našemu zdravotnictví určitě hodil. Obíhat mají data a ne pacient.

Autor je výkonný ředitel společnosti newps.cz