Proč technologické firmy tak příšerně zacházejí s bezpečností a soukromím?

Kdysi se dalo soukromí považovat za samozřejmost. Už když se počítače poprvé rozšířily mezi běžnými uživateli, mohli jste v online encyklopediích a databázích dohledávat odpovědi i na ty nejtrapnější otázky zcela anonymně. S rozmachem internetu však míra kontroly nad vlastními osobními údaji začala postupně klesat. 

Aktuálně jsme ve fázi, kdy nikdo z nás plně nerozhoduje o detailech, které jsou o nás sdíleny a technologické firmy se skrze své produkty a služby v našich životech přehrabují stále víc, nemluvě o tom, kolik z našich osobních informací vynášejí ven.

Třeba Microsoft Recall – nová funkce s potenciálem ušetřit hodiny bolehlavu. Když je aktivní, Windows zachycuje snímky obrazovky všeho, co děláte, pak využívá umělou inteligenci, která tato data prochází, a pomůže, když chcete najít recept, na který jste se dívali minulý týden, nebo zprávu, kterou vám kolega poslal před několika měsíci. 

V podstatě vás počítač sleduje, ale ve váš prospěch. A jak bylo oznámeno, funkce byla ve výchozím nastavení zapnutá (pro kompatibilní počítače) a ukládala data způsobem, který by v případě napadení vašeho systému mohl hackerům umožnit sledovat veškerou vaši činnost.

Přečtěte si také:

Nejoblíbenější nová funkce AI ve Windows 11 může být noční můrou v oblasti ochrany soukromí

Po kritické zpětné vazbě Microsoft Recall rychle přepracoval, ve výchozím nastavení funkci vypnul, pro její použití vyžadoval funkci Windows Hello a přešel na dešifrování souborů až při přístupu k nim (tzv. just-in-time dešifrování). Rychlost reakce Microsoftu byla chvályhodná, ale také naznačovala, že Recall mohl být v této inkarnaci ohlášen od začátku.

A tak mě zajímalo, proč se tak nestalo – zejména s přihlédnutím k tomu, jak AirTags ukázaly nebezpečné způsoby, jakými lze sledovací technologii zneužít. Microsoft měl možnost poučit se z pomalé reakce Applu na zneužívání AirTags ke sledování a poté zužitkovat vlastní rozsáhlé znalosti, které už o online hrozbách a zabezpečení dat má. Rozhodl se to však neudělat.

Před třiceti lety dával bujarý technologický optimismus smysl. Svět byl méně propojený, přístup k internetu byl nový. Inovace se mohly zaměřit na ty nejlepší scénáře. Podobně jako v malých městech, kde lze nechat vchodové dveře odemčené, jste mohli uvolňovat čerstvé funkce bez větších obav, že je někdo zneužije.

Doba se ale změnila. Vím, že si to velké technologické společnosti uvědomují, protože jsem s několika z nich nedávno mluvila právě o bezpečnosti. Mluvila jsem s nimi také o jejich snaze zahrnout více názorů a rozšířit si perspektivu. Inkluze totiž není jen identita, ale také rozmanitost zkušeností. Avšak buď designerským týmům širší pohled chybí, nebo na něj není brán zřetel, což je škoda.

Krocení optimismu realismem neznamená slabší produkt. Spíš zvyšuje jeho atraktivitu. Osobně mnohem raději vyzkouším Microsoft Recall v jeho současné podobě (až bude uveden na trh). 

Obecně, pokud společnost podnikne jasné kroky, aby ukázala, že skutečně chápe všechny nekalé způsoby, jakými může být technologie použita, a přidá ochranu, je mnohem pravděpodobnější, že ji vyzkouším.

Někdy mám pocit, že internet je dnes jako rozlehlá metropole – místo, kde musíte nejen zamykat vstupní dveře, ale někdy před ně přidat železnou bránu. Jakýkoli technický produkt nebo služba, která se stane její součástí, je jako auto, které vás vozí. 

Jak se efektivně chránit v digitálním prostředí?

0:00/

Ale lidé, kteří tato auta prodávají, zřejmě neposlouchají, když jim obyvatelé města říkají, aby před parkováním vyprázdnili interiér. Místo toho jen přidají zámek volantu a diví se, když nikdo nechce auto s rozbitým sklem.