Reálné problémy ve virtuálním světě

A tak se čím dál častěji přelévají problémy z virtuálního do reálného světa.

Policie ve Finsku provedla v pěti městech razii, při které zabavovala počítače a shromažďovala důkazy, aby usvědčila zločince – z krádeže virtuálního nábytku v on-line světě Habbo Hotel.

Jedná se o hru, kdy si hráči nakupují nebo vyměňují kredity a s nimi vybavují virtuální hotelové pokoje. Kredity se samozřejmě nakupují za reálné peníze.

Policie se rozhodla konat poté, co několik hráčů podalo oznámení, že jim byl odcizen virtuální nábytek za více než tisíc euro. Útočníci nepoužili kdovíjak sofistikované metody, nýbrž klasické phishingové stránky nebo spyware: s jejich pomocí pak podvodem získali uživatelská jména a přístupová hesla, čímž mohli s virtuálními artefakty libovolně nakládat.

Nebylo to mimochodem poprvé, co se v Habbo Hotelu „kradlo“. Už dříve podobný případ řešila policie v Nizozemsku, kde si podobnou činností přivydělával sedmnáctiletý mladík. Krádeží virtuálního nábytku a jeho následným přeprodejem si přišel na nějakých 6 000 dolarů.

Výnosné krádeže her

Cílem útoků reálných zločinců ve virtuálním světě ovšem není pouze nábytek. Kvalitní postavy z úspěšných on-line her se stejně jako rozličné magické předměty či vlastnosti   běžně prodávají na specializovaných internetových burzách. A to ne za malý peníz: opravdu zajímavá postava s dobrými vlastnostmi stojí běžně stovky, občas i tisíce dolarů…

Přímo čítankovým příkladem takového útoku proti hře může být trojský kůň LegMir-Y, který zjišťoval, zda je v napadených počítačích on-line RPG hra Lineage-II.

Pokud zde byla, LegMir-Y odesílal útočníkovi bez vědomí uživatele přihlašovací jména a hesla jeho postavy. Útočník se pak přihlásil ke hraní hry pod dvěma účty: pod svou vlastní postavou a také pod postavou, ke které zcizil přihlašovací údaje.

Herní postavu oběti následně přiměl odevzdat magické předměty, peníze, schopnosti a kdoví co všechno ještě. A ty posléze zpeněžil na internetových aukcích. (Alternativou útoku byla změna přihlašovacího jména a hesla k této postavě a prodej celé postavy.)

Autorem trojského koně LegMir-Y byl jistý čínský student pobývající dlouhodobě v Japonsku. Nedostal ale trest za prodej kradených virtuálních předmětů – na něco podobného jaksi nejsou paragrafy. Odsouzen byl za hackerské útoky vůči počítačům.

Kauza virtuální vraždy

Čínské soudy musely zase řešit žalobu jednoho hráče on-line hry na hráče druhého s tím, že poškozený byl údajně ve hře podvodem spoluhráče (nikoliv protihráče) zabit s cílem zmocnit se meče s mimořádnými magickými schopnostmi…

Velmi kuriózní je i případ virtuální vraždy, který ovšem může skončit reálným vězením! Japonská policie zadržela ženu (43) a obvinila ji z vraždy svého virtuálního partnera (33), s nímž byla sezdána ve virtuálním světě MapleStory.

Ženu rozzuřilo, že jí virtuální partner nečekaně oznámil záměr nechat se virtuálně rozvést. Rozhodla se proto postavu svého manžela zabít, což se jí také podařilo. Protože k tomu ale použila neoprávněnou manipulaci s elektronickými daty (agentury neupřesňují, jakou měla podobu), hrozí jí nyní pokuta až 5 000 dolarů nebo až pět let žaláře nepodmíněně.

A to navzdory tomu, že žena evidentně neměla žádný úmysl pomstít se svému virtuálnímu manželovi v reálném světě.

Prorůstání virtuality a reality

Tento případ je nejen svým způsobem úsměvný, ale také nás upozorňuje na prorůstání virtuálního a fyzického světa – a na to, že jsme čím dál častěji stavěni do jejich konfrontace. Velmi ilustrativním příkladem budiž například otázka, zda do kategorie dětské pornografie (která je jinak přísně postihována – ať se jedná o její šíření nebo alespoň držení) patří i malované obrázky, povídky, modifikované fotografie a další objekty, které nezaznamenávají skutečnou osobu.

Nejvyšší soud USA například zastává stanovisko, že virtuální dětská pornografie je také dětskou pornografií. Do roku 2003 přitom bylo v USA postihováno pouze držení fotografií nebo nahrávek reálných dětí, které tak přišly ke škodě nebo kterým bylo ublíženo.

Jenomže jako problém se ukázalo, že oběti těchto činů se podaří najít jen ve zlomku případů. Na to pochopitelně hřešili obhájci pedofilů, kteří požadovali předvést skutečnou oběť s tím, že materiál je modifikovaný – a tudíž nezobrazuje reálného člověka.

Mimochodem i Interpol uvádí, že z desítek tisíc známých obětí pedofilních činů se podařilo vystopovat jen několik desítek dětí.

V Česku je situace podobná. Náš trestní zákon hovoří obecně o dílech, která zobrazují dítě. Trestán za šíření dětské pornografie tedy bude i ten, kdo šíří erotickou povídku, v níž jsou aktéry děti, či kdo šíří kreslenou dětskou pornografii.

Dětská pornografie je pochopitelně extrémním příkladem. Ale je dostatečně ilustrujícím na to, abychom si uvědomili, jak krátká je cesta z virtuálního světa do reálných problémů…