Red Faction II

Zaběhnutá klišé herních příběhů dokáží být občas pěkně únavná. Plácání o nanotechnologiích, supervojácích a zachraňování planety Země už vyšlo z módy. Sem tam se někomu jakoby náhodou podaří vybrousit něco zajímavého, revolučního – před rokem a půl tu čest měl titul Red Faction. Revoluce na Marsu proti utlačovatelům nebohých horníků byla novinkou (i když se možná inspirovala filmem Total Recall), ale jeho druhý díl chutná jako dvakrát použitý sáček čaje. S vymýšlením děje si nikdo hlavu nelámal a obyčejných stříleček se nám na stole vrství už celé hromady.

Tam, kde jste v Red Faction začínali pěkně od nuly, jenom s krumpáčem v ruce svrhli nenáviděné tyrany, odhalovali konspiraci galaktické korporace Ultor a prožili několik zásadních dějových zvratů, nastupuje lineární příběh. Do bitvy jste vysazeni s plným zbrojním arzenálem a už nezačínáte bojem za svou vlastní osobní svobodu, ale jste členem organizované skupinky, hodlající svrhnout zkorumpovaného diktátora. Motivy vás ostatně ani tak nemusejí zajímat, dostáváte příkazy shora a jenom plníte zadané úkoly. A namísto různých nápaditých misí s bohatým příběhem zůstala jediná náplň: popadnout co největší bouchačku, jako buldozer se hrnout vpřed a drtit neustále se rodící nepřátele až do skonání světa a času, respektive do závěrečné exploze.

Pokud snad někdo z vás Red Faction nikdy ani nezahlédl, pak vězte, že jeho triumfem byl tzv. Geo-Mod. Ten nabízel nové herní postupy a otevíral možnosti fantazii a různým strategiím při postupu misemi. Tušíte, že se kdosi schovává za zdí? Stačí naládovat raketomet, probourat do zdi díru a překvapit ho ze zálohy. Nemáte se kam schovat? Proč si granátem nevyhloubit kráter a neskočit do něj? Destrukce herního prostředí byla skutečně něčím nevídaným a zaručovala pořádnou dávku zábavy. Pokud byste ale čekali v RF II nějaké podobně převratné novinky, tak máte smůlu. Dokonce ani Geo-Mod samotný nebyl nijak podstatně vylepšen, zachovává si na jedné straně reálné fyzikální vlastnosti, na straně druhé pak naprostou nerealističnost. Jak jinak si vysvětlit, že raketa probourá betonovou zeď, ale s opodál stojícím psacím stolem s monitory ani nehne? A na naprosto stejnou zeď vedle v chodbě má účinnost asi jako vánoční prskavka… Samozřejmě nečekáme, že bychom mohli celou úroveň srovnat se zemí, ale nějaké úpravy zcela zásadního charakteru bychom viděli velice rádi. Docela podivná je totiž skutečnost, že ani tou nejsilnější zbraní nepoškodíte drátěný plot, takže musíte hledat, jestli náhodou někde nezůstala díra, nebo ho nakonec oběhnout.

Jednotlivé herní úrovně trpí bohužel mnoha dalšími nectnostmi. Tak předně je hra naprosto lineární, neexistují žádné jiné postupy řešení než ten jeden, předem pečlivě nalinkovaný. Nemáte šanci dostat se do slepé uličky, všechny dveře v chodbách kromě jediných jsou zavřené a lámat si hlavu, kudy dál, po vás skutečně nikdo nechce. Jenom občas se stane, že východ není viditelný na první pohled a při jeho hledání pak máte konečně možnost si pořádně zblízka prohlédnout grafiku a porovnat různé architektonické prvky. Upřímně řečeno, textury nejsou nic moc, chybí jim ostrost a různorodost. Některé úrovně jsou nápadité – třeba procházení polorozbořeným domem, kde začínáte v nejvyšším patře, probouráváte podlahy, a postupně se tak doslova prokousáváte až do podzemí. Jiné – například labyrint chodeb nebo pobíhání před palácem diktátora – jsou naopak nudné a dalo by se říci až nezáživné. S určitými dopravními prostředky si vývojáři docela vyhráli, ale odfláknuté hranaté vagony podzemky s rozmazanou šedomodrou barvou jsou k smíchu. Výsledek působí jako jakási sinusoida kvalit.

Takový dojem ostatně máte z celé hry. Nepřátelé v jednu chvíli jako slepice bezhlavě pobíhají sem a tam, jindy se poranění snaží před vámi utíkat a skrývat. Občas je docela problematické je zaměřit, jindy stojí na jednom místě a útrpně snášejí osud, sypající se na ně v podobě olova z vašich zbraní. A když už se někde schovávají, většinou čouhá zpoza zdi alespoň noha, nebo ještě lépe hlava, aby bylo kam se trefovat. S většinou z nich se vypořádáte naprosto jednoduše, střeliva je dostatek a proti větší přesile stačí pár granátů a hned všichni docela efektně poletují vzduchem a dokonce si zachovávají směr pohybu směrem od epicentra výbuchu – pěkné.

Ovšem máme tu hned další minus hry, protivníků je totiž doslova a do písmene neomezený počet, pravděpodobně se někde za rohem klonují až do omrzení. Takže když zrovna nemůžete najít východ, hra vám posílá další a další a další nepřátele. Po každém zůstane nějaká ta munice, takže kosíte a kosíte. Pokud byste si snad ze začátku mysleli, že se skryjete na místě s výhodným palebným postavením a odstřelovačkou v klidu zlikvidujete dotěrné vojáčky, můžete tam viset třeba do soudného dne. Asi si říkáte, že by to ani tak nevadilo, RF II vás donutí ustoupit od ustrašeného taktizování k pořádné akci, jenže výsledný dojem je poněkud fru- strující a valící se nekonečné hordy jakýchsi tupých zombií se stávají příliš jednotvárnými. Nicméně množství protivníků nedosahuje šíleného Serious Sama, který byl ale brán s nadhledem a humorem.

Se zásahovými zónami a s animacemi umírání se taky nikdo moc nepáral, nečekejte nic jako v Soldier of Fortune. Ovšem někteří bossové jsou patřičně inteligentní a také odolávají docela dlouho. Sem tam se vyskytnou nepříjemní bojoví roboti, jedni poletují ve vzduchu a může vám dělat problém je najít, jiní v podobě robo-pavouků fungují jako kamikadze a všimnete si jich, až když už je pozdě.

No a když vás hra udolá a přemůže, neodeberete se do věčných lovišť, ale pěkně zpátky na začátek. Ukládání je podle konzolového vzoru znemožněno, hra se sama „sejvne“ mezi jednotlivými misemi a vy se musíte se všemi těmi nekonečnými maníky vypořádat znovu. Při opakovaném hraní zábavnost klesá a znechucení se prohlubuje. Trochu to vyvažuje občasná různorodost a nápaditost misí. Usednete do několika dopravních prostředků, ovládaných neviditelným pilotem, takže na vás zůstává obsluha palebných zbraní. Docela zábavné je třeba poletování ve vrtulníku spojené s ostřelováním nepřátel v budovách, na střechách a v ulicích. Také je třeba ničit ostatní dotírající vznášedla a některé další pozemní cíle. Grafika této úrovně je zjevně inspirována filmem Blade Runner a nutno podotknout, že poměrně vydařeně. Jízda v bojových vozidlech také není špatná a asi nejzábavnější je pochodování budovami v bojovém mechovi. I zde se uplatňuje Geo-Mod, neboť je občas nutné se probourat nějakou tou zdí, ať už pomocí výbuchů nebo strojem samotným.

Zbraní nabízí RF II celou řadu. Počínaje jednoduchou automatickou pistolkou CSP-19 přes CMP-32 připomínající uzi, brokovnici, samopal s granátometem, samopal s tlumičem, těžký kulomet a konče odstřelovačkou nebo vrhačem bomb. Zajímavá je CMRD-32, což je v podstatě magnetický vrhač ocelových hrotů, který prostřelí prakticky jakýkoli materiál, a pomocí speciálního zaměřovače můžete detekovat nepřátele skrz zeď. Zásobník je pouze na tři výstřely a dost pomalu se nabíjí, ale účinek je naprosto smrtící, a pokud stojí protivníci za sebou v řadě, máte slušnou šanci sejmout jich víc jednou ranou. Šikovná je odstřelovačka, ale zase tak moc ji nevyužijete, protože jejím dalekohledem se špatně hledají pohyblivé cíle. Naproti tomu některé mise jsou koncipovány speciálně pro ni a před koncem hry se její použití stává dokonce nevyhnutelné – vaším úkolem je likvidovat snipery na druhé straně řeky až do příjezdu záchranného člunu. Slabinou této mise je ale opět její jednotvárnost, připadáte si jako na střelnici na pouti.

Dobrým způsobem je zpracováno použití dvou jednoručních palných zbraní současně – pistolí, Uzi a malých samopalů NCMG-44. Levým a pravým tlačítkem myši ovládáte odpovídající ruku a můžete střílet také z obou současně. Nešikovné je ale střídání zbraní pomocí kolečka myši, kterým listujete v arzenálu a pak musíte výběr ještě potvrdit, což je dost pomalé.

Zdraví indikují tři červené kříže v rohu obrazovky a červený „teploměr“ nad nimi. Při každé újmě z něj ubývá, a když se vám podaří na chvilku někde schovat, zase vám zdraví přibývá až na plnou hodnotu. Jakmile „teploměr“ klesne na nulu, přijdete o jeden křížek a tak dále až do finální smrti. Po úrovních se ale povaluje docela dost lékáren, jimiž si přilepšíte nebo dokonce získáte křížek zpátky. Když budete ale opatrní a nepoženete se pořád bezhlavě kupředu, bez problémů dokážete odpočívat a uhlídat si perfektní kondičku. Při boji za lepší zítřky vám občas asistují kolegové z Red Faction. Vzhledem k akční povaze hry nečekejte žádnou týmovou výpomoc, příkazy dávat nemůžete a oni sami si dělají, co chtějí.

Tak a teď co s výsledkem? Nedá se říci, že by Red Faction II byla špatná hra, to v žádném případě. Sice jsme tu vyjmenovávali všemožné zápory, ale pokud vám jde o prostou řežbu a nezatěžujete se detaily, třeba budete spokojeni. Proti prvnímu dílu je zde vidět jistý technický pokrok, ale upřímně – nevelký. Nejzajímavější na hře je zmiňovaný Geo-Mod, přestože má své slabiny, a poměrně zábavné mise s „přepravní technikou“. Na druhou stranu, jestli se chcete skutečně vyřádit, doporučili bychom vám spíše Unreal Tournament 2003, a pokud si chcete užít pořádnou atmosféru, lepší je Medal of Honor nebo No One Lives Forever 2. No a akcím jako Splinter Cell nebo IGI 2 nesahá RF II ani po kotníky. Výsledný dojem ze hry je jako z béčkového akčního filmu, který se vám ze začátku líbí, pak vás unaví a ke konci se vám už zdá zbytečně dlouhý. Což mimochodem Red Faction II ani není, dohrajete jej tak za 8–10 hodin.

Jestli pečlivě sledujete first person akce, klidně RF II přeskočte, a o nic moc nepřijdete, jestli si ale chcete střílečky jen občas vyzkoušet a náhodou narazíte zrovna na RF II, proč ne… Najdete zde zajímavé momenty, jako nepříliš protřelým hráčům vám nějakou dobu vydrží a Geo-Mod se nikde jinde nenabízí.

Výrobce: Volition

Vydavatel: THQ

Minimální konfigurace: CPU 500 MHz, 128 MB RAM, 650 MB HD, 3D karta 16 MB

Doporučujeme: CPU 1 GHz, 256 MB RAM, 1,1 GB HD, 3D karta 64 MB

Multiplayer: ano

Internet: http://www.redfaction2.com

Verdikt: Slabší pokračování výborné hry, které bohužel nepřináší nic nového, ale převzalo a podstatně rozšířilo původní nedostatky.

Hodnocení: 73 %