Máte už realtimových strategií plné zuby a říkáte si, že jsou všechny na jedno kopyto? Unavuje vás, že musíte neustále klikat jak o život jenom proto, abyste stihli natěžit víc surovin, pořídit si další jednotky a zabrat větší území než nepřítel? Tak nashledanou příště.
Ve hře Rise of Nations narazíte na výstavbu základen, zabezpečování surovinových zdrojů, nezbytný výzkum a následné vylepšování jednotek a budov i zpřístupňování dalších technologií. A abyste se v té přemíře inovací náhodou neztratili, připodobnili autoři produkční řetězec natolik k Age of Empires, že si budete připadat jako doma. Kdybyste přece jen objevili prvek, který vám do zmiňovaného titulu nějak nepasuje, nezoufejte. Určitě patří pro změnu třeba do Civilization nebo Total War.
Vidíš raketomet? Tas meč!
Pokud tahle strategie vůbec disponuje něčím, co by vám už dávno před ní nenabídla úplně jiná hra, tak to jsou střety světů na naprosto rozdílném stupni vývoje. Něčeho podobného jste sice mohli být svědky již ve stařičké Civilization, ale tam to alespoň nepůsobilo jako pěst na oko. Takže jestli chcete zažít neopakovatelný pocit rozpačitosti z neférové genocidy zaostalého národa, jste tady správně. Během jediné mise se v Rise of Nations můžete probudovat ze starověku až do doby informačních technologií a třeba posádku středověké čínské džunky děsit zvědavým periskopem ze supermoderní ponorky.
I když ona nadřazenost vyplývající z dostupnosti ničivých technologií tu není brána nijak přehnaně vážně. Pokud vyznáváte teorii, že víc koleček víc ví, a tudíž čtyřnožec nemá nejmenší šanci ani proti dvoukoláku, budete brzy vyvedeni z omylu. My jsme si také mysleli, že těžká technika moderní éry se od středověkého kopytníka nemá čeho obávat, ale normálně přišel kůň a sejmul nám tank. Kdyby alespoň byli dva, tak by si ho mohli nadběhnout, ale tenhle přišel, viděl a utekl. Mezitím ovšem stačil knokautovat sice nakřáplého, ale ještě pořád obrněnce.
Z hlediska hratelnosti však není tato benevolence v účinnosti jednotek až tak úplně od věci. Ono se totiž málokdy stane, že na sebe narazí dva národy, z nichž by jeden nedisponoval o stovky let vyspělejší technologií než ten druhý. Zejména v samostatných scénářích předvádí počítačový protivník v tomto ohledu opravdové divy. Kdyby zabedněnost nadnášela, nemusel by kvůli aviatickým exhibicím vůbec podstupovat všechny ty šílené výzkumnické obstrukce a klidně by si to do našich měst připlachtil už ve starověku. Alespoň by měl pro svou do nebe volající tupost pořádnou omluvu. No řekněte, můžete se zlobit na legionáře, který o sobě tvrdí, že je letadlo? Nemůžete – a on na to očividně pěkně hřeší. Byli jsme například svědky manévrů římské pěchoty, jež se snažila ztrestat naše bombardéry za postapokalyptickou výzdobu jejich opečovávaného územíčka v rozkvětu antické doby. No dobrá, ne tak úplně. Tohle počítač vyváděl jen na střední obtížnost, na těžkou už nám hrozil mušketami a dokonce se mu občas povedlo přikvačit do naší provincie i v jakés takés formaci, ještě navíc pod vedením generála. Ale aby ho napadlo využít výhod přítomnosti autority a přepadnout nás třeba ze zálohy, tak to zas ne. Je to prostě trouba.
Jednotka sem, jednotka tam
Když už jsme se zmínili o velitelích, asi bude na místě objasnit, že v téhle hře naleznete dva typy vojenských jednotek. Kromě těch, jejichž jediným životním cílem je zemřít na bitevním poli a možná předtím zdemolovat nějakou tu nepřítelovu součástku, se tu setkáte i se členy armády, jimž přímočaré mlácení protivníka neříká vůbec nic. Důstojníci kromě poschovávání svých svěřenců do trnitého křoví svedou ještě provizorně opevnit blízké jednotky a svou aurou vnášejí alespoň jakýs takýs pořádek do jinak chaotického seskupení vojenských sil. Nic moc.
To špehové, to je jiná. Už jenom proto, že to jsou vlastně špehyně. Zcela v duchu známého rčení o nemohoucím pekelníkovi a (ná)vnadné ženské se tady delikátní záležitosti vkládají do těch správných rukou. Úplatkářství, šmírování a nehlučné testování nesmrtelnosti lidských duší by na chlapy bylo asi příliš mnoho. Sice nám to víceúčelové záškodnictví něco hodně připomíná, ale co – tahle hra je plagiátorskými snahami přímo prolezlá. Spíš vám řekneme, až se dostaneme k něčemu, co nám nepřijde odnikud zapůjčené.
Herní systém je maximálně zjednodušený, surovinové zdroje nevyčerpatelné a výroba jednotek relativně levná. Ve svém důsledku to svádí k tomu, abyste bezhlavě produkovali vojáky a příliš se nestarali o to, jak si pak s nepřítelem poradí. Prostě si v případě neúspěchu pořídíte další. Příjemnou zprávou jistě je, že jednotlivé typy vojáků se dokáží vypořádat jen s omezenou škálou nepřátelských jednotek. Nemůžete se tedy spoléhat na nějakého supermana, který za vás vyřeší vše. Co je to ale platné, když se u každého boje strhne taková mela, že prakticky nelze ono selektivní bouchání jen do vytyčeného cíle žádným způsobem ukočírovat. Kavalérie spokojeně doráží na kopiníky, těžká pěchota pomalu mašíruje proti jízdním lučištníkům a vy s tím nic nenaděláte. Ovládat každého vojáčka zvlášť je vážně nesmysl a s formacemi si ti mrňousové na obrazovce hlavu nijak nelámou. Teprve až moderní doba s sebou společně s opovrhováním kontaktním bojem přináší první náznaky ovladatelnosti.
Co takhle ještě něco navíc?
Nejspíš si teď říkáte, proč se kolem vykradených Age of Empires dělá tolik humbuku. Ale buďte v klidu, nejste v tom údivu tak docela sami. Nejen my, nýbrž zřejmě i samotní autoři seznali, že klasická realtimovka – byť nepokrytě sympatizující s legendou svého žánru – nebude dneska bez pár dalších prvků asi to pravé ořechové. Jali se tedy vykrádat i jinde a místo běžné kampaně nám podšoupli tahovou nadstavbu s diplomatickým handrkováním a posunováním armád po mapě celého světa s honosným názvem „Conquer the World“. Ale zapomněli u toho na pár důležitých věcí. Třeba skloubit ty dvě části dohromady.
To takhle v realtimové misi v potu tváře vybudujete šest prosperujících měst, sedřete z vlastních vědátorů kůži a postoupíte na další technologický stupeň, obsadíte nepřítelovo hlavní město a pak zjistíte, že jste se namáhali úplně zbytečně. Po návratu na celkovou mapu je totiž vše při starém. Agresorova armáda se jen stáhne z vaší provincie zpět do svého státu a počítač suše oznámí, že jste jeho výpad přečkali. A co je horší, další kolo se nejspíš bude opakovat to samé. Přihlouplý soupeř znovu podnikne exkurzi na to samé území, znovu si nechá vylepšit fasádu a znovu se nic nestane. Dokážete si jistě představit, jak jsou podobné tahanice asi zábavné, když se třikrát střetnete na jednom a tomtéž území, pokaždé s velmi podobnými výchozími statistikami a vzhledem k naprostému ignorantství herního systému i v té samé éře.
Jistě, trochu exkluzivní nudy
Tvůrci ale zapomněli i na spoustu dalších věcí, včetně toho, aby se někde optali, co vlastně činí tahovou hru zábavnou. Prostě vzali bonusové karty z Risku a body diplomatického vlivu z Hearts of Iron, zamíchali a mysleli si, že to stačí. Věru stačí, ale leda na to, aby na sebe prozradili, že to splácali za pochodu. A když už byli u toho zapomínání, vzali to z jedné vody načisto a pustili ze zřetele i to, co je vlastně podstatou jejich hry. Proč je v Rise of Nations osmnáct národů včetně Aztéků, Egypťanů a Mongolů, když není vůbec brána v potaz jejich civilizační vyspělost? Proč tady svět zavedl globalizaci už v dobách, kdy si ještě zatajoval větší část sebe sama, a vždy se v jeden nijak ovlivnitelný okamžik celý přehoupne do další éry? Takovou synchronizaci by jistě ocenili hráči simulátoru akvabel, ale v rádoby výpravné civilizační pranici nemá co dělat. Pokud si tedy někdo představoval, že tahová část přinese hře nový rozměr, tak měl pravdu. Sféra nudy má nesčíslně podob.
Pryč ale od poněkud svérázného „zpestření“ režimu jednoho hráče a podívejme se na samostatné mise. V nich má postup napříč věky navzdory zmíněné natvrdlosti počítače a přespříliš nízké obtížnosti něco do sebe. A i když odhlédneme od výborně zvládnutého technického zpracování a bez nadsázky nejpříjemnějšího rozhraní, jaké se nám kdy ve strategiích dostalo pod myš, ještě stále tu zejména v nejpokročilejším, informačním věku zůstává pár potěšitelných věcí. Mezi ně můžeme zařadit třeba atomovky, které jediným zásahem srovnají industriální zónu celého města se zemí, ovládnutí vzdušného prostoru, s nímž získávají taktické možnosti další rozměr, a zejména čtyři technologie, jež prakticky rozhodují o vašem bytí či nebytí. A díky těmto a dalším prvkům se budete pár hodin výborně bavit. Ale jen těch pár hodin. Národy se od sebe vlastně vůbec neliší, herní systém je jednoduchý a chování protivníka velmi předvídatelné. Pokud se tedy nepustíte do křížku s mozkem poháněným opravdovou krví, stereotyp na sebe nenechá dlouho čekat. Co byste chtěli, Rise of Nations je zkrátka klasická RTS.
Výrobce: Big Huge Games
Vydavatel: Microsoft
Minimální požadavky: CPU 500 MHz, 128 MB RAM, HDD 800 MB, 3D karta 16 MB
Doporučujeme: CPU 1,4 GHz, 256 MB RAM, HDD 800 MB, 3D karta 32 MB
Multiplayer: ano
Internet: http://www.microsoft.com/games/riseofnations
Verdikt: Vcelku slušná RTS, která ale nepřináší nic nového. Tedy pokud nepočítáte fakt, že tolik her jste v jednom titulu ještě neviděli.
Hodnocení: 77 %
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU