Veselý chlapík v zelených kamaších a jeho zbojnická družina byli mistry taktiky a rychlého útoku. Takovým hrdinům sluší jako ušitý na míru relativně čerstvý herní žánr, v němž si podává ruku dynamická akce s rozvážným plánováním nebo adventurním postřehem.
Průkopníkem nového druhu her nebyl nikdo menší než legendární titul Commandos a jeho svatých pravidel se drží i všichni následovníci. Vznikl úplně nový způsob hraní, podobný trochu zrychlené šachové partii, a vyžadoval víc přemýšlení než zuřivé klikání myší. Hráč se s malou skupinou postav musí postavit mnohem větší přesile. Na pečlivě hlídané základny nebo sklady proto nemohou vyrazit frontálním útokem. Jejich důležitou zbraní je skrytý pohyb, v případě nutnosti tichá likvidace stráží a až jako krajní možnost běžné „hlučné“ zbraně. Zajímavostí a ztížením současně je nezbytné přidělování úkolů podle individuální specializace vojáků. Zkrátka je potřeba celou operaci postupně krok za krokem vymyslet a vyzkoušet, aby do sebe všechny akce zapadly jako správně vyluštěná křížovka. Že lze tento princip zasadit do jiného prostředí naznačili Spellbound Studios westernovými Desperados. Stačilo nadávkovat víc pohybu a méně nároků na šedou kůru mozkovou.
Druhý titul ze stejné líhně Robin Hood: The Legend of Sherwood na ukazateli poměru taktiky a akce opět naklání ručičku víc ke druhé složce. Napomáhá tomu notoricky známý příběh. Stačí zhlédnout jeden klasicky zpracovaný film o šlechetném zbojníkovi z hlubokého hvozdu, a znáte přinejmenším kostru děje a hlavní postavy. Nejdůležitější z nich je mladý Robin z Locksley, vracející se na konci 12. století domů z křížové výpravy krále Richarda Lví srdce. V Anglii panuje téměř bezvládí a královští vazalové si dělají, co chtějí. Jedním z nich je zlodušský šerif z Nottinghamu, který si po smrti Robinova otce násilím přivlastnil rodinné panství a má dokonce zálusk na sňatek s Robinovou láskou Marian. Tak se zrodí psanec Robin Hood, mstitel bezpráví a ochránce slabých…
Přesně podle pověsti je starostí počítačového Robina v prvních levelech sestavení družiny věrných. Její základ postupně naroste až na devět osob a nechybí v ní žádná z populárních vedlejších figur: krásná Marian, věrný Malý John, páter Tuck, synovec Will Scarlet, Stutely a další. Každý z nich má své zvláštní schopnosti, a to nejen pro přímý boj. Některé z postav proto mohou protivníky zabít, jiné je pouze na dlouhou dobu omráčí. Důvodem není ani tak získávání zajatců, jako ušlechtilá snaha lupiče gentlemana vyhnout se zbytečným obětem. Spolupracující družina se navíc o uspaného spolehlivě postará, někdo je odborník na svazování, další si „balík“ přehodí přes rameno a schová ho někde stranou, aby nevzbudil nežádoucí rozruch.
Pro Robina Hooda jsou podobné šarvátky jenom drobnou rozcvičkou. Jako nejužitečnější postava ovládá již od začátku brilantně svůj luk a umí po vzoru Old Shatterhanda uspat člověka jednou ranou ocelové pěsti. Případně s jistotou filmového kaskadéra šplhá po stěnách porostlých břečťanem nebo skáče ze střechy na střechu jako kamzík. Zbytek skupiny je přesto neméně zajímavý. Mezi jejich zbraně patří třeba házení sítě nebo strefení protivníka jablkem (účinné je zejména nezralé), doplňkovou kvalifikací léčení, maskování za žebráka, sbírání bylinek nebo odposlouchávání.
Ani s malou pomocí přátel ovšem nečeká na hrdinu s odvážným kloboučkem nic lehkého. Celkem 40 misí je seřazeno do místy se nelineárně větvícího příběhu, který se bohužel vždycky vrací zpět k základní lince. Je proto zbytečné doufat v luxus několika alternativních zakončení, ačkoliv by se to přímo nabízelo. A pokud jde o lehká zklamání, na pestré střídání rozmanitých lokalit lze rovnou zapomenout. Přesně v souladu s legendou se Robin Hood necourá daleko po britských ostrovech. Stačí mu pět blízkých hradů: Nottingham Castle, Lincoln, York, Leicester a Derby. A ještě neodmyslitelný Sherwoodský les s tajnou „základnou“ psanců. Pro zpestření se některé mise alespoň odehrávají v noci nebo za špatného počasí. Čistě teoreticky si mohli autoři dát větší práci s detailem, že tma nebo mlha omezuje dohled stráží, což by nakonec asi vedlo k hodně jiné výstavbě, a tím i hraní nočních levelů. Přesto se asi nedá považovat nízký počet lokalit za zásadní problém. Jednak jsou většinou poměrně rozlehlé a jednak při opakovaných návštěvách má alespoň hráč možnost soustředit se plně na hru a ne na
prozkoumávání neznáma.
Děj titulu Robin Hood: The Legend of Sherwood je v hrubých rysech notoricky známý každému všímavému nebo vzdělanému člověku. Přesto se za jeho zákrutami lehce schová, že se ve hře stále opakují vlastně jen tři základní druhy misí. Minimálně zpočátku je hlavním typem model vloupání a únik, při němž se musíte dostat pokud možno nepozorovaně do nepřátelského hradu, najít určitého člověka nebo zprávu a zase ve zdraví zmizet. K tomu se časem přidají velké útoky na hrady, často ve spolupráci s královskými vojsky. Spíš k doplňkovým, výnosným, ale nejméně zábavným misím patří léčky, kdy na nebezpečných cestách přímo v Sherwoodu přepadáte šerifovy výběrčí daní a vozy s cenným zbožím. V přípravě pasti hráči automaticky pomáhá počítač, a tak se zpravidla pasivně podíváte na strhující začátek, kdy letící, na lanech zavěšený kmen nebo svržený balvan zastaví cestu kořisti a na zbojnících jen zůstává, aby se k penězům dostali. Není proto podmínkou pobít ozbrojený doprovod do posledního muže, nakonec hra poskytuje „humánní“ prostředky jako padací jámy zakryté listím, lapací sítě spouštěné zásahem šípu do připojeného terče či přinejhorším stejné aktivování útoku Robinových zamaskovaných „pěšáků“.
Náročnější na čas a intelekt jsou velké hlavní mise. Vyplatí se věnovat větší pozornost výběru členů zpravidla pětičlenného „útočného komanda“ pro každý úkol speciálně. Univerzálně použitelné je rovnoměrné zastoupení siláků a bojovníků, stejně jako šikulů na jemnou práci a maskování. Sympatické je, že vás program sám hlídá a nepustí gamera do mise bez pomocníků s potřebnou kvalifikací. Ve většině misí je proto povinným účastníkem Robin Hood, kterého je mimochodem vůbec dobré mít co nejčastěji s sebou kvůli všestranné zdatnosti.
Zvlášť proto, že každá mise je od začátku do konce cestou do nebezpečí. Nepřátelskými vojáky se hrady jen hemží, stejně jako přilehlá města a vesnice. Statické hlídky na všech strategických místech patří k menšímu zlu. Jejich perimetr „dohledu“ si můžete graficky znázornit, a dokud nezpozorují nebo neuslyší něco podezřelého, zůstávají na místě. Nebývá problém se k nim nenápadně přiblížit, omráčit je a uklidit stranou. Bohužel důležitými místy navíc pravidelně procházejí početné patroly s velitelem a bedlivě se rozhlížejí po vetřelcích. To všechno vede k tomu, že na rozdíl třeba od pravzoru Commandos není možné se stoprocentně vyhnout ztrátě utajení přímým bojem muže proti muži. A nejen to. V Commandos spuštění poplachu při zahlédnutí vetřelce nebo mrtvé hlídky většinou znamenalo totální ztroskotání mise. Zato ve středověku, snad proto, že se tehdy zprávy šířily pouze v ústním podání, jelikož elektrické sirény ještě nebyly vynalezeny, se při spatření podezřelých individuí celkem nic neděje. Situace se zkomplikuje, to ano, ale to je všechno. Stačí se vypořádat s přímým útokem nejbližších hlídek a pak se stáhnout nebo ukrýt v některé z budov a počkat. Zvýšené rojení nepřátel se po chvíli bezvýsledného pátrání vrátí skoro k normálu. Nepříjemné snad může být jen to, že někteří zvlášť hloubaví strážci začnou věnovat větší pozornost úsekům, kde jste se nechali tak hloupě „načapat“.
Přímé souboje s meči nebo palcáty jsou úkolem pro opravdu citlivé prsty a velmi bystré oči. Ponecháni sami sobě se vaši borci jakž takž brání, ale pokud chcete zaútočit a vyřídit rytíře nebo střelce několika máchnutími meče, musíte vzít ovládání do vlastní myši. A to doslova. Na principu známém z jiných her malujete myší do vzduchu údery, které vzápětí herní postava vykoná. Bohužel nelogicky bez ohledu na své okolí. Stačí, když bojuje celá skupina pohromadě, a neopatrná rána mečem trefí kromě protivníka všechny v dosahu včetně členů vlastní zbojnické družiny.
Škoda, že v detailní orientaci uprostřed vřavy nepomůže ani grafický engine se svou zoomovací funkcí. Maximální přiblížení je podle všeho jen prostým zvětšením základního obrázku do hranaté a rozmázlé „oškliviny“. Naopak u pohledu normálního, s větším odstupem, si není důvod stěžovat, 2D izometrický pohled je postačující a vzhledem k rozloze a výšce objektů by nějaké rotování mapy ve 3D jenom vneslo do ovládání zmatek.
Zpočátku nevinné škádlení s propichováním nepřátel vám po několika odehraných misích ukáže ještě jednu zásadní vlastnost hry Robin Hood: The Legend of Sherwood. Zda je kladem, nebo záporem, pak záleží na tom, co od hraní očekáváte. Po stále odvážnějších experimentech je totiž lehké zjistit, že přes taktické vybavení hry, jako jsou schematické mapy nebo dokonce „předplánování“ komplikovaných úkolů s pohybem každé postavy, vlastně není často důvod se párat se strategií a je rychlejší postupovat systémem "zabij všechny v dosahu". Naštěstí jde o spojité nádoby s volbou obtížnosti. Na úrovni Easy může být Robin Hood akčním „krvákem“, u vyššího stupně si hra už přece jen vynutí elegantnější postup. Příliš velká vstřícnost k nezkušeným hráčům je viditelnou, ale přehlédnutelnou kaňkou na kráse pořád ještě nevšedního nápadu, zabaleného do historického kostýmu.
Výrobce: Spellbound Studios
Vydavatel: Strategy First
Minimální konfigurace: PII 233, 64 MB RAM, HDD 900 MB, 4MB 3D karta
Doporučujeme: PIII 500, 128 MB RAM, HDD 900 MB, 8MB 3D karta
Multiplayer: ne
Internet: http://www.robinhood-game.com
Verdikt: Čarostřelecké kousky s lukem nejsou to jediné, čím vás svižná strategicko-akční hra s románovým příběhem přibije na dlouhé hodiny k počítači. Aniž budete tušit, proč vlastně.
Hodnocení: 87 %
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU