Možná se vám už někdy stalo, že jste uprostřed temné a deštivé noci kráčeli po hřbitově nebo jste zkoumali zříceniny starého hradu za atmosféry, která by si v ničem nezadala s filmem Blair Witch. V duchu jste si říkali, že už nikdy neuděláte takovou hloupost a na podobná místa se už nikdy nevrátíte. A za nějaký čas jste si to zopakovali. Je to tak, člověk se rád bojí a šťourá se ve svém strachu, utrpení a beznaději. Právě na tuto zálibu v hororových příbězích vsadili tvůrci série Silent Hill.
Loni jsme se po dohrání Silent Hillu 2 dušovali, že se do městečka plného záhrobních stvoření, která rozhodně nemohla pocházet z boží dílny, v životě nevrátíme. Ale ve skrytu duše jsme stejně doufali, že třeba vyjde další pokračování – a už je to tady. Pokud jste si snad mysleli, že Silent Hill 2 potrápil vaši nervovou soustavu maximálně možným způsobem, zapomeňte na to. Silent Hill 3 jde ještě dál. Ještě hlouběji zaryje svoje drápy do vaší malinké dušičky, aby ukázal, jak vypadá ta pravá hrůza. Rozprostře před vámi nechutnější lokace, rozmístí do nich zvrácenější monstra a dokáže vám, že realita, jak ji znáte, v podstatě neexistuje.
Sbohem, rozume
Série Silent Hill staví na filmařům dobře známé poučce: „Divák se nejvíc bojí nepoznaného. Ukažte mu původ jeho strachu, a pak už vám zbývají jenom titulky.“ Tvůrci se proto snaží setkání s hrůzou všemožně oddalovat a napínat vaše nervy k prasknutí. Filmové příběhy navíc jen pasivně sledujete a děje se nemůžete přímo zúčastnit. Těžko však posoudit, co je horší. Bezmocně přihlížet, jak nebohého hrdinu rvou monstra na kusy, hrůzou před obrazovkou ani nedýchat a v duchu si myslet „Já bych tam rozhodně nechodil...“? Nebo se vydat smrti v ústrety, potlačit strach, popadnout maličký nožík a rozběhnout se temnou chodbou, když víte, že peklo číhá za nejbližšími dveřmi? Jakmile se stanete součástí příběhu, víte, že váhání a oddalování vám nepomůže. Tisíckrát si pak opakujete, že je čirá hloupost otvírat poslední dveře, jež vás dělí od přímé konfrontace s vaší noční můrou. Stejně musíte nahlédnout do zakázané třinácté komnaty a pohlédnout „realitě“ do tváře. A když už si chvilku vydechnete a máte pocit, že to nejhorší je za vámi, scénárista vám s klidem Angličana dá najevo, že tohle ještě nic nebylo a že ta skutečná hrůza vás teprve čeká. A ve chvíli, kdy pochopíte, že na cestě za světlem vás čeká dosud nepoznané utrpení, ponoříte se do hlubin deprese a zoufalství. Právě tam vás chtěli mít a vy jste jim to spolkli i s navijákem. Jak vás jenom mohli takhle dostat? A ještě ke všemu si to vychutnáváte, užíváte a s husí kůží i na chodidlech se těšíte na další překvapení...
Všechny cesty vedou do Silent Hillu
Těžko prozrazovat cokoli z příběhu, vzali bychom vám totiž tu hlavní motivaci – odhalování propletence snů, reality a představ. Minulost a budoucnost nic neznamenají, vše je podřízeno chvilkovému prožitku a všudypřítomné nejistotě. Můžeme vás nechat nahlédnout do několika okamžiků, jež vás čekají, ale neřekneme vám, o co vlastně jde, a už vůbec ne, jak to všechno skončí. Sami to totiž nevíme, vše záleží jen na vás. Je dobrou tradicí Silent Hillu, že hra má několik závěrů a jen na vašem konání závisí, ke kterému se dopracujete. A když už uvidíte jeden, okamžitě zatoužíte po dalším – ne že by vám snad osvětlil celou zápletku, ale jenom vás trošku znejistí, odhalí další střípek zmatené historie a řekne: „Pokračuj, příště ti ukážu zase o kousek víc, ale nikdy se nedozvíš všechno. A jestli si myslíš, že to snad dobře dopadne, tak na to zapomeň.“
Můžeme vás jenom trochu navnadit začátkem. Paradoxně se ocitáte v zábavním parku, který ovšem už moc zábavný není, pokud vás ovšem nebaví brodit se v potocích krve, řinoucím se z rozervaných hrdel klaunů převlečených za růžové králíčky. Brzy však pochopíte, že to byla jen noční můra a probouzíte se za krásného slunečného dne v kavárně nákupního centra, kam jste se vydali na nedělní obhlídku módních obchůdků. Vaše postava totiž není žádný hromotluk s motorovou pilou, nýbrž na pohled křehká a bezbranná dívka Heather. Tím je to všechno jenom horší. Po krátkém rozhovoru s podezřelým mužem v dlouhém kabátě, který naznačuje cosi o vaší podivné minulosti, se vracíte zpátky do svého snu a rozzářené nákupní centrum je to tam. Místo nablýskaných mramorových chodeb je všude krev, hniloba, rozvaliny a plno nelidských stvoření. Zmar a zrůdnost číhá na každém kroku a vy zjišťujete, že se o svou svěřenkyni začínáte skutečně bát. Vrátíte se také do mlhou zahaleného městečka Silent Hill. Konec, tečka, dál už na všechno musíte přijít sami.
Jen pro odvážné
V porovnání s předchozím dílem působí Silent Hill 3 kompaktnějším dojmem. Architektura prostředí je více promyšlená, lépe skloubená a vše na sebe krásně navazuje. Postup je tím pádem mnohem plynulejší a vy se můžete soustředit jenom na své pocity. O ty jde totiž především. Základem není akce (i když ta číhá na každém kroku a je jí více než předtím), ani puzzly (které byly poněkud zjednodušeny a pokud narazíte na něco složitějšího, vše je kompenzováno nápovědou), ale právě okamžitý prožitek strachu. Jestli jste u „dvojky“ nadskakovali v křesle, tak teď si budete hrůzou zakrývat oči, křičet zděšením a po vypnutí počítače se vám nebude chtít otevřít dveře do ložnice. Pokud jste ale již dříve byli nadšeni temnou atmosférou, tak teď si budete spokojeně pochrochtávat. Zásluhu na tom má především detailněji propracovaná grafika a jedinečná hra světla a stínu. V tomto ohledu můžeme konstatovat, že se nejedná jen o nějakou prachobyčejnou konzolovou konverzi, ale naopak o vynikající přepracování. Ve srovnání s verzí pro PS2 vychází „písíčko“ tentokrát o poznání barvitěji, detailněji a dopad na atmosféru je skutečně nedozírný.
Heather snad působí bezbranně, ale jakmile se seznámí s první zbraní, probudí se v ní skrytá odvaha a zapracuje pud sebezáchovy. Takhle nějak bychom se asi zachovali v ohrožení života. A až se jí dostane do ruky katana, postup bude hned o něco veselejší. Nepřátelé představují asi to nejhrůznější, co kdy bylo v počítačových hrách k vidění. Ani ne tak svou silou a odolností, ale spíše otázkou, co se asi muselo odehrávat v hlavách designérů, než přišli na taková monstra. To opravdu nemohl vymyslet žádný příčetný a duševně zdravý člověk. Lidé se odjakživa báli všeho, co by mohlo pocházet z temnot a hloubek pekelných, ale nikdy by nás nenapadlo, že se setkáme s obtloustlou mrtvolou z filmu Sedm, která pykala za hřích obžerství.
Další děsivé prvky
Snad jedinou skvrnkou na jinak skvělém titulu je kamera a ovládání. Pravé šílenství budete prožívat ve chvílích soubojů, kdy najednou stojí Heather čelem ke kameře a vy vůbec netušíte, co se blíží. Jenom bezmocně posloucháte chroptění a vytí příšer. Zvukově totiž hra skutečně exceluje, ovládání ji ovšem chvílemi sráží na kolena. Klávesnice vás neposlouchá a Heather se zmateně otáčí do všech možných směrů, jenom ne tam, kam potřebujete. Sice můžete používat i myš, ale pak je to ještě horší. Ani netušíte, jak moc nám je líto, že to musíme napsat takhle naplno, ale na druhou stranu tento styl ovládání hororovou beznaděj ještě prohlubuje.
Silent Hill 3 mohl dosáhnout ještě vyššího hodnocení, ale právě koncert prstů na klávesnici mu ubral. Možná se někteří budou divit a namítat, že je to vlastně stejné jako minulý díl. A budou mít skoro pravdu, až na jednu podstatnou maličkost – je to odpornější, zrůdnější a děsivější. Satan s námi...
Výrobce: Konami
Vydavatel: Konami
Minimální konfigurace: CPU 1 GHz, 256 MB RAM, 4,7 GB HDD, 3D karta 32 MB
Doporučujeme: CPU 2 GHz, 512 MB RAM, 5,4 GB HDD, 3D karta 64 MB
Multiplayer: ne
Internet: homepage
Verdikt: Šokující, nechutné a neskutečně kruté. Pokud trpíte depresemi, fobiemi či jinými duševními poruchami, tak to ani nezkoušejte.
Hodnocení: 86 %
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU