... ledová ruka strachu sevřela tvé srdce a zastavila pomalu odkapávající čas. Letíš tunelem vstříc nářku vlkodlaků, v dálce bezmocně vyjí sirény a ztichlé telefonní sluchátko padá vzhůru. Konec zahrady se ztrácí v mlze a měsíc otevírá dokořán své zakrvácené oči...
Silent Hill. Jméno nějakého místa, které ti připadá známé, ale nemůžeš si vzpomenout… Kdy jen to bylo a kde? Byl jsi tam ty sám, nebo to byl někdo úplně jiný, kdo ti o tom jen vyprávěl? Do tvé vlastní minulosti pronikly vzpomínky jiných nešťastníků a ty už vlastně ani nevíš, kdo jsi. Henry, musíš si vzpomenout! Henry? Ani to jméno ti není povědomé? Probuď se… Probuď se!
Cizí muž v cizím pokoji
Neboj se, byl to jen sen. V uších ti ještě stále zní tvůj vlastní výkřik, ale pomalu se začínáš uklidňovat. Jsi ve své ložnici, ventilátor pod stropem víří vzduch a chladivý větřík vysouší pot na tvém čele. Za okny se mihotá vycházející slunce a všední ruch z ulice potlačuje ozvěny nočních děsů. Jsi doma, nemůže se ti nic stát – zde jsi v naprostém bezpečí. Stejně cítíš podivný neklid, ale proč? Byl to přece jen sen, nebo ne? Snad ano…
Pomalu proplouváš tichým bytem do kuchyně. A najednou ti pohled na dveře do bytu zasadí nemilosrdný úder přímo doprostřed mozku. Vchod do tvého útočiště je opásán těžkými řetězy, na nichž visí několik zrezlých zámků, a na světlém dřevě je krví načmárané varování: „Nechoď ven!“ A podpis – Walter. Kdo je Walter? Vědomí reality tě naprosto ochromilo. Už pátý den jsi uvězněn ve vlastním bytě, pronásledují tě noční můry a hlavou ti proniká tupá bolest. Telefon nefunguje a okna nemůžeš otevřít, jsi naprosto odříznut od světa. Najednou slyšíš z koupelny podivný rachot. Dveře na tebe křičí: „Otevři!“ Do tvé koupelny vnikl nějaký šílený instalatér a zanechal po sobě podivnou díru ve zdi. Konečně východ! Vyzbrojíš se kusem vodovodní trubky a se zrychlujícím se tepem se vsoukáš do otvoru. Vypadá to spíše jako nějaký tunel. Konečně světlo… Ale ne! Už chápeš, milý Henry? Jsi zpátky ve svém snu.
Je to jenom sen?
Už chápete, milí čtenáři? Silent Hill 4: The Room se odehrává v jednom jediném místě, ve vašem vlastním bytě, z něhož se pomocí tajemných portálů přesouváte do svých – neboli Henryho – snů. V nich se odehrává zamotaný a složitý příběh mnoha brutálních vražd, jichž se stanete přímými účastníky. Jakmile ve snovém světě naleznete podobný portál, vrátíte se zase do reality. A pak zpátky do snu, na stejné místo, kde jste skončili.
Henryho byt je jediné místo, kde jste v bezpečí. Alespoň v prvních částech hry. Pouze tam lze také uložit herní pozici a zotavit se. Zdraví si samozřejmě můžete doplnit i výživnými nápoji a lékárnami, proč ale plýtvat, když doma se obnovuje samo? To ovšem není jediný důvod, proč se sem budete vracet: váš inventář je totiž omezený. Henry s sebou může vláčet jen deset věcí, a to včetně zbraní – jeho kapsy tentokrát nejsou bezedné. Všechny další předměty ukládá do truhly ve svém pokoji, což přináší zásadní otázku: „Co všechno si vzít na další výpravu s sebou?“ Jakmile nebudete mít v inventáři dost místa, nemůžete pobrat další důležité artefakty; pokud vám bude něco chybět, musíte se pro to vrátit.
Do svého pokoje číslo 302 se ovšem nebudete vracet jen ukládat hru a odkládat inventář. Když se někde bezmocně „zaseknete“ a nebudete vědět, co dál, buďte si jisti, že nápověda či přímo řešení se skrývají někde u vás doma. Také v příběhu samotném se prolíná snová linie se skutečností. Až se probudíte z prvního snu, uslyšíte sirénu sanitky a vyhlédnete z okna, rozklepou se vám kolena. Realita totiž dokáže být mnohem překvapivější než všechny noční můry. Série Silent Hill se vždy snažila smazat pomyslnou hranici mezi představami a skutečností a ve čtvrtém dílu se jí to podařilo nejlépe.
Změna je život
Složité propletence točící se kolem tajemného městečka Silent Hill jste vždy sledovali z pohledu třetí osoby – vývojáři tedy usoudili, že je čas pro změnu. Ale aby to nepřehnali, rozdělili hru na dvě části. Ve snové rovině sledujete Henryho tak, jak jste byli zvyklí z předchozích dílů, a jakmile se „králičí norou“ přesunete zpátky do bytu, přichází na řadu pohled z vlastních očí. Upřímně řečeno, tady to vývojáři mohli ještě trošku dopilovat. Pokud můžete nějaký předmět blíže prostudovat, objeví se v rohu obrazovky ikonka „božího oka“ a Henry se pustí do průzkumu. Jenomže ne vždy je tak docela jasné, na co se pohled zaměří, a může se lehce stát, že něco přehlédnete. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že kukátkem ve dveřích se dá vyhlédnout do chodby.
Právě pohledy do chodby domu, malou dírou ve zdi do vedlejšího bytu a samozřejmě z okna ven jsou jediným spojením s okolním světem. Autoři z nich ovšem pro atmosféru hry vytěžili maximum. Většinu toho, co se odehrává venku, spíše tušíte z náznaků, rozhovorů a zvuků. Šmírování vaší sousedky Eileen ze začátku vypadá docela nevinně, ale později se budete k otvoru ve zdi blížit se silným pocitem nejistoty. Těžko se popisuje styl animací a celková atmosféra, ale pokud jste viděli japonský horor Kruh (máme na mysli originál, ne u nás promítaný americký remake), tak Silent Hill 4 působí na hráčovu psychiku v pasážích odehrávajících se v Henryho bytě velice podobně. Telefon, který byl nejprve hluchý, najednou začne zvonit, nefungující televizor se zčistajasna sám zapíná, zkrátka milovníci hororů si přijdou na své… Konami se vůbec inspirovalo ve filmovém umění, tvůrci sami se tím ostatně nijak netají – najdete zde odkazy na Hitchcockovo Okno do dvora, brutální vraždy z filmu Sedm, vynikající film V kůži Johna Malkoviche, již zmiňovaný Kruh a vzpomenete si i na Poltergeista.
Smrt je všude kolem
Nebojte se, Silent Hill sice neustálé napětí udržuje systémem „moc ti toho neukážeme, raději si něco hrozného sám představ“, ale na děsivá monstra a nestvůry také dojde. Krví a brutalitou hra rozhodně nešetří a útlocitným povahám ji doporučit nemůžeme. Hitchcock sázel spíše na náznaky a jeho tvorbu můžeme dnes zařadit spíše do oddělení „psychothrillerů“, ale Silent Hill je čistokrevný horor se vším všudy. Zombie a jejich rozpadající se psí miláčci jsou ještě celkem snesitelní, ale až se vaším směrem rozběhne obří slepice se dvěma dětskými hlavami, možná vás to trošku zvedne ze židle. Na papíru to nevypadá asi tak děsivě, ale v součtu s celkovou atmosférou, realisticky ztvárněnými animacemi a všudypřítomnou krví to je jiná káva. Během hraní potkáte také spoustu lidských postav a varujeme vás – většina z nich neskončí dobře a animace jejich umírání jsou jen pro skutečně silné povahy. Silent Hill je drsná hra, která se nesnaží nic skrývat a jejím úkolem je šokovat vás až na samotnou mez snesitelnosti.
I mistr tesař se utne
Přestože The Room je nejlepším dílem v celé sérii (a není to proto, že je nejnovější), najde se i tady několik nemilých chybek a „nedodělků“. Pro PC hráče je to především fakt, že program je portován z konzolí a je to na něm vidět; televizní obrazovka ledacos skryje, ale počítačový monitor je neúprosný. Některé textury jsou skutečně ohavné, a pokud hrajete v rozlišení 1600 x 1200, pohled z okna na zubaté okolí vás skutečně ohromí. Vysoké rozlišení toho zachraňuje dost, ale ne vždy. Doporučujeme také nechat zapnutý efekt „televizního zrnění“ – obraz se trošičku rozsype a překvapivě grafiku vylepší. Vady na kráse se však dají lehce překousnout, protože postavy, design úrovní i animace jsou vynikající a hratelnost je nakonec důležitější než grafické pozlátko. Když ale hodláte hrát v nižším rozlišení, tak se hned po spuštění nelekněte – takhle odporné to nebude pořád.
Horší už je to s ovládáním. Majitelé gamepadů si budou libovat, pro ně bylo ostatně navrženo, ale jestli disponujete pouze klávesnicí, obrňte se pevnými nervy. Henry bude zápasit s potvorami a vy s prstokladem a tlačítky. Zarážející je skutečnost, že ačkoli z vlastního pohledu využijete ovládání myší, z pohledu třetí osoby na to můžete zapomenout. Kamera si dělá, co chce, a nedonutíte ji k ničemu jinému. Lehce se vám tak stane, při průzkumu místnosti najednou vrazíte do monstra číhajícího za rohem, protože ho prostě nemáte šanci uvidět dřív. Možná tak vývojáři chtěli posílit moment překvapení, kdo ví.
Příjemnou změnou je bojový systém. Během soubojů je neustále viditelný ukazatel zdraví, který nahradil barevnou změnu obrazu z dřívějších dílů. Zaměřování protivníků je automatické, takže se vám málokdy stane, že byste mlátili do prázdna. Kromě toho si podržením tlačítka myši (která je bohatě využívána pouze v soubojích) můžete „nabít“ sílu úderu, ale dlouho váhat se zase nevyplácí. Nepřátelé jsou ovšem nakonec zvládnutelní a během hry jsme nemuseli moc často načítat uloženou pozici.
Mozkové buňky si ovšem trochu potrápíte s obskurními hádankami. Většina z nich je sice celkem jednoduchá, naproti tomu pro někoho budou snad až příliš frustrující komplexní puzzly s minimální nápovědou. Zkušení hráči Silent Hillu, kteří alespoň tuší, jak mohli designéři uvažovat, tu pomyslnou zeď nakonec prorazí, ostatní možná budou beze studu muset sáhnout po návodu.
Chcete vědět víc?
Čekali jste, že vám prozradíme více z příběhu samotného? Nikdy! To by byla ta největší chyba, kterou bychom mohli udělat. Spokojte se s tím, že ačkoli to tak ze začátku nevypadá, do Silent Hillu samotného se samozřejmě podíváte, budete pátrat po tajemném kultu, navštívíte populární sirotčinec i nemocnici a odhalíte důvod svého uvěznění. Až si oddechnete, že máte to utrpení za sebou, zkuste si The Room zahrát znovu – v duchu dobré tradice celé série se zde skrývá několik překvapivých zakončení v závislosti na tom, jak budete během hry úspěšní a jak se v klíčových momentech rozhodnete. A zaručujeme vám, že ještě dlouhou dobu vás bude děsit obyčejná dětská panenka.
Výrobce: Konami
Vydavatel: Konami
Distributor: CD Projekt
Lokalizace: manuál
Internet: http://www.konami.com/silenthill4
Multiplayer: ne
Minimum: CPU 1 GHz, 256 MB RAM, HDD 3 GB, 3D karta 32 MB
Doporučujeme: CPU 2 GHz, 512 MB RAM, HDD 3,7 GB, 3D karta 64 MB
Verdikt: Počkejte si na večer, ztlumte světla a pusťte se do nejlepšího Silent Hillu v historii. Ovšem pouze na vlastní nebezpečí!
Hodnocení: 88 %
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU