Softwarové licence pro cloud computing

Příslib přesunu podnikového softwaru a systémů dat na platformu cloud computingu je stále lákavější. Virtualizace, cloud computing a gridové sítě mohou podnikovým uživatelům nabídnout mnoho, pokud však nezohledníte určité klíčové faktory pro získání správné licence za dobrou cenu, můžete svou firmu a své zaměstnání vystavit zvýšenému riziku.

Ať už plánujete použít vlastní gridovou infrastrukturu nebo platformu cloud computingu někoho jiného, musejí vaše licenční struktury vyhovět příslušnému virtuálnímu prostředí. Ačkoli musí být při licencování softwaru zohledněno mnoho faktorů, zaměříme se na dostupný rámec pro licencování proprietárního softwaru s ohledem na virtualizaci a grid computing.

Narozdíl od typického počítačového prostředí umožňuje virtualizace ve spojení s grid computingem oddělení operačních systémů, middlewaru, datových úložišť a aplikačního softwaru od fyzických počítačů a sítě LAN. Tento nový svět koliduje s tradičními metodami licencování dodavatelů a způsobuje noční můry ohledně nedodržení shody s licencí softwaru z hlediska poskytovatelů i nabyvatelů softwaru. Navíc má často na svědomí, že úhrady jsou iracionální.

Zastaralé licenční metody
Tradiční licence spadají do jedné z následujících tří kategorií:
1. Licence podle procesoru (CPU) – typická je pro operační systémy, middleware a některý aplikační software. Opravňuje nabyvatele používat software v jednom počítači a často určuje konkrétní konfigurace kompatibilního zařízení. Jakékoli omezení konfigurace zařízení je obecně založeno na návrhu a nikoli na shodě s licencí. Některý software (například určitý serverový middleware serverový) má v licenci uvedenu podporu alternativních nebo rozšířených serverových konfigurací, ale je nutné zakoupit další licenční práva.

V rámci této licence se mohou poplatky lišit podle výpočetního výkonu vymezeného procesoru. Počet uživatelů používajících licencovaný software nehraje roli.

Největším problémem těchto licencí v kontextu gridu nebo cloud computingu je to, že poskytovatelé očekávají od nabyvatelů jejich další nákup pro každý procesor (podle počtu a typu), který spouští příslušný software. To platí, i když více virtuálních počítačů nebo procesorů jednoduše sdílí zátěž (bez zvýšení kapacity nebo transakčního objemu) mnohem menšího počtu starších fyzických počítačů či procesorů. V prostředí cloud computingu s více virtuálními počítači tedy mohou licenční poplatky snadno narůst, protože software spouštějí různé procesory.

2. Licence podle míst (seats) - určuje počet míst, která mohou software používat. Licenční práva se tedy netýkají žádných konkrétních uživatelů. Existují přitom dvě hlavní metody stanovení počtu těchto potenciálních klientů.

První vypočítává poplatek sečtením celkového počtu lidí, kteří software používají. Tato metoda špatně koresponduje se skutečným používáním. Může existovat velké množství možných uživatelů, kteří ale se softwarem pracují zřídka, nebo dokonce nikdy. V nejhorším případě některé licence definují zpoplatněné místo jako instanci uživatele přistupujícího k softwaru z konkrétního počítače (virtuálního nebo jiného). Následkem toho se může jeden uživatel nebo zařízení započítat za několik zpoplatněných míst. Výsledkem je, že nabyvatel platí několikrát za použití jednotlivcem či jedním zařízením.

Druhá metoda určuje licenční poplatek podle celkového počtu uživatelů oprávněných přistupovat k softwaru v jeden okamžik. To mnohem více koresponduje s modelem použití nabyvatelem (ve srovnání s licencí za celkový počet všech míst), protože občasní uživatelé mohou být při zjišťování potřebného nákupu počtu míst nabyvatelem odečteni.

Při přechodu na grid computing a virtualizovanou infrastrukturu je z těchto dvou typů licencí ta zohledňující aktuálně pracující uživatele resp. místa nejvhodnější. V rámci tohoto modelu by měli být nabyvatelé zpoplatňováni podle nejvyššího počtu míst (jednotlivců nebo zařízení) používajících příslušnou aplikaci najednou. Zda uživatelé pracují s jedním nebo s více fyzickými nebo virtuálními počítači by v tomto případě nemělo hrát žádnou roli.

To však může být nedokonalým ukazatelem vzoru používání, protože ne všichni uživatelé pracují se softwarem stejně. Společnost, která má mnoho aktivních pracovníků, platí stejné poplatky jako ta, jež má stejný počet uživatelů, ale jejichž aktivita je v tomto směru průměrná. Z hlediska poskytovatele je model postavený na současných uživatelích nežádoucí v případě softwaru typu back office nebo middleware, protože několik určených uživatelů podniku může sloužit jako transakční kanály.

3. Licence pro podnik nebo sídlo (enterprise or site) - umožňuje nabyvateli používat software bez geografických omezení, bez specifických omezení počtu uživatelů či zařízení přistupujících k softwaru, s libovolným počtem procesorů a bez zákazů počtů kopií vytvořených nebo použitých nabyvatelem. Mohou existovat omezení na typy konfigurací zařízení, na které může být software nainstalován, a také určitá limitování pro firemní použití.

Licence vztažená na sídlo je variantou, která je redukovaná na konkrétní lokalitu – buď podle instalace, nebo podle místa, odkud mohou uživatelé k softwaru přistupovat. Každé další vyžaduje novou licenci.

Velké společnosti často uzavírají dlouhodobé speciální licence tohoto typu. Zpravidla jim předcházejí náročná vyjednávání a znamenají velké celkové platby poskytovateli. Při přihlédnutí k ceně a nutnému úsilí při sjednávání, aby tato možnost byla k dispozici, jsou tyto licence pro podniky i sídla často poměrně nepraktické.

Transakční licence
Existuje však další a lepší licenční struktura, která dobře vyvažuje zájmy poskytovatelů i nabyvatelů, označovaná jako transakční. Zahrnuje jeden z prvků podnikové licence, ale je přizpůsobena tak, aby sloužila organizacím všech velikostí.

Použitím transakční podoby licence může nabyvatel používat software bez geografických omezení, bez limitování počtu uživatelů či zařízení přistupujících k softwaru a bez pravidel pro počet procesorů. Neexistují omezení počtu kopií a instancí.

Poplatky za licence a práva jsou založeny na objemu transakcí nabyvatele. Dokud je jejich skutečný počet v rámci nastaveného rozsahu, není potřeba dokupovat další licenční oprávnění, ale organizace nezíská zpět žádné prostředky za nižší využití. Transakční limity mohou být vytvořeny jako úzká nebo široká množina – podle dohody obou stran.

Pro udržení přehledu o objemu transakcí může být příslušný program vybaven softwarovými agenty, kteří sledují a hlásí celkový objem transakcí během příslušného sledovaného období (nejpraktičtější je období jednoho roku – zohledňuje sezónní vlivy a brání přílišnému množství zatěžujících elektronických auditů).

Zjištění, které transakce pro daný software budou použity pro stanovení ceny, a vývoj spolehlivých monitorovacích agentů – to jsou technické výzvy současných transakčních licencí. Prozřetelní poskytovatelé by měli být motivováni zdolat tyto výzvy, protože odměna za toto úsilí stojí.

Výrobci softwaru budou schopni nabízet mnoha svým potenciálním zákazníkům podstatně rozumnější ceny, které je nebudou nutit k nákupu více licenčních oprávnění, než budou skutečně od začátku potřebovat, a umožní jim přikoupit další dle aktuální potřeby. Protože se nabyvatelé nebudou cítit šizeni poskytovatelem, budou mnohem lépe odolávat pokušení porušovat licenční práva. Ti dodavatelé, kteří vyvinou svůj software a licenční politiku tak, aby drželi krok s technologiemi virtualizace a grid computingu, budou mít konkurenční výhodu.

Přísliby virtualizace a cloud computingu jsou obrovské. Pokud začnete virtualizaci zavádět, dejte si pozor, aby se vám z toho nezamotala hlava. Mělo by vám být jasno, do čeho se to vlastně pouštíte. Určete si skutečné náklady, vytyčte rozsah svých užívacích práv, připravte záchranné sítě pro případ, že by vše neprobíhalo podle plánu, a promyslete licenční základ, který vám bude sloužit i v budoucnu.