beztrestně provádět kde co. Takřka každodenně se setkáváme s výklady o tom, jak
odporné informace jsou prostřednictvím jeho služeb prezentovány, jak se zde
daří nejrůznějším pirátům, pedofilům, teroristům a jiným živlům. Pokud se tedy
někdo a tím nemyslím nadnárodní korporace, kterým právníci vyčuhují z kapes
cítí být poškozen tím, že nějaký subjekt "pouze" registroval určité doménové
jméno, může nabýt dojmu, že na takové individuum neexistuje v našem právní řádu
žádný metr. Opak je ale pravdou. Žádný strom neroste do nebe, a pokud se dnes
na internetu cítí být nejrůznější doménoví spekulanti v bezpečí, neznamená to,
že jim nemůžeme za užití instrumentů našeho práva přistřihnout křídla. Z
hlediska právního posouzení konkrétních případů a i z hlediska toho, jak
případně právo vymoci, je důležitých několik momentů, které se týkají systému
přidělování doménových jmen. Ty hrají v neprospěch nejrůznějších deviantních
živlů, a jejich využití v boji proti squattingu (tedy protiprávním registracím
doménových jmen) je nasnadě:
1. princip registrace doménovou autoritou
To, že se doménová jména registrují u doménové autority, je z hlediska
efektivity případného uplatnění práva velice důležité. Subjekt totiž při
registraci uvádí údaje o své identitě a odpadá tak častý problém takzvaných
virtuálních identit, tedy individuí, která sice v prostoru internetu existují,
jejich původce však není možné vystopovat.
Jakmile je registrováno doménové jméno, neměl by být problém dobrat se toho,
komu byla tato registrace provedena. Pokud i přesto nebude možné dohledat toho,
kdo registraci provedl (ani například podle místa, z něhož jsou poskytovány
finance na registrační a udržovací poplatky), je možné vést spor přímo proti
doménové autoritě. Ta se vlastní odpovědnosti samozřejmě všemožně brání,
veškerá její obrana ale může směřovat pouze proti tomu, komu bylo doménové
jméno registrováno s tím a pouze s tím má totiž uzavřené příslušné dohody. V
praxi pak lze úspěšně předpokládat, že obrátíte-li se na doménovou autoritu s
výzvou, aby zrušila registraci některého doménového jména a pohrozíte soudem a
pokud nebude doménová autorita schopná označit toho, kdo doménové jméno
registroval, ze strachu před vlastním postihem (který ji v takovém případě
reálně hrozí), strčí hlavu do písku a registraci sama zruší.
2. jednoznačná identifikace doménových autorit
Vyhrát spor je jedna věc, uplatnit rozhodnutí příslušné instituce v praxi ale
bývá věc druhá a často mnohem obtížnější, než docílení samotného rozhodnutí.
Dlužníci mají po prohraných sporech obvykle tendenci se ztrácet do zahraničí,
jejich majetek se záhadně tenčí a podobně. Ve sporech o doménová jména je to
poněkud jiné primárně rozhodnutí směřuje zpravidla proti narušiteli, jeho výkon
však přísluší doménové autoritě. Ta je pak jednoznačně identifikována, a to
podle toho, pod jakou doménou první úrovně je doménové jméno registrováno.
Pokud je například doménové jméno registrováno pod doménou .cz, bude rozhodnutí
vykonávat doménová autorita CZ-NIC, příkladně pro doménová jména s doménou .com
se pak jedná o ICANN. Je-li součástí rozhodnutí i přiznání náhrady škody nebo
přiměřeného zadostiučinění, je situace obdobná jako při klasických sporech,
tedy jakmile dlužník nesplní dobrovolně, řešit záležitost exekucí.
3. možnost využití rychlé a laciné arbitráže
Zda je možné přímo řešit spor o doménové jméno v rozhodčím řízení, závisí na
přístupu doménové autority. V této souvislosti je třeba poznamenat, že zde je
tuzemské CZ-NIC obrazně řečeno poněkud mimo mísu zatímco spory z doménových
jmen s generickými doménami první úrovně (.com, .org a podobně) už jako na
běžícím pásu řeší specializovaní rozhodci, pod doménou .cz je arbitrážní řízení
jevem zcela nevídaným. Důvodem je fakt, že zatímco subjekty, jež provozují
doménová jména pod generickými doménami první úrovně, jsou smluvně vázány
přiznat ve sporu s třetími osobami pravomoc mezinárodních rozhodců, je tato
možnost ve smlouvě o registraci domény s CZ-NIC ošetřena pouze proklamační
formulí ve stylu "buďte prosím hodní a hezky se mezi sebou dohodněte". Jistě
pak uznáte, že pravděpodobnost, že by se s vámi nějaký squatter dohadoval na
použití rozhodčího řízení, je velice mizivá.
4. právo platí i na internetu
A last but not least je třeba vyvrátit názor, že to, co se stane v prostoru
sítě internet, je právně nepostižitelné. Právo je totiž systémem s obecnou
společenskou působností, který je dlouhodobě vyvíjen k tomu, aby společenské
vztahy fungovaly ve vzájemné harmonii jestliže se tedy kdekoli (klidně i v
prostoru sítě internet) odehraje něco, čím je křehká rovnováha společenských
zájmů narušena, je právo vybaveno kvalitními a mocnými nástroji k tomu, aby se
s tento stav odpovídajícím způsobem řešil. I když z hlediska technického ještě
v našem právním řádu přetrvávají určité nesrovnalosti či bílá místa, je
konstatování, že právo za nic nestojí, a proto je třeba hledat jiná řešení, jen
bohapustým pivním argumentem. Neznalost práva v této souvislosti nejen
neomlouvá, ale může laikovi způsobit značné újmy, případně zapříčinit, že
příkoří, které je na něm pácháno, nebude účinně zamezeno. Zde dvojnásob platí
jedna ze základních zásad soukromého práva, tedy vigilantibus iura scripta sunt
(právo přeje bdělým), která se nejen projevuje v českém rčení "není žalobce,
není soudce", ale zračí se též v přísloví z jedné notoricky známé ruské
pohádky: "Kdybys nebyl hlupákem, nestal bys se medvědem."
Příště se podíváme na nejčastější způsoby doménového squattingu a povíme si,
jak se proti nim bránit. Medvědi se totiž v našich končinách až na pár výjimek
nevyskytují, a navzdory informacím komerčních televizí a rádoby znalců práva
není důvod, aby tomu bylo jinak.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU