Squatteři a jak na ně - nebojme se WIPO

1. 7. 2003

Sdílet

Zatímco spory týkající se doménových jmen registrovaných pod doménou prvníúrovně .cz se ještě stále (a dlužno podotknout, že bohužel) řeší zejména formou soudního řízení, je...
Zatímco spory týkající se doménových jmen registrovaných pod doménou první
úrovně .cz se ještě stále (a dlužno podotknout, že bohužel) řeší zejména formou
soudního řízení, je situace co se týče doménových jmen s generickou doménou
první úrovně poněkud odlišná. Součástí smlouvy o registraci a provozu
doménového jména (tzv. Service Agreement) je totiž i takzvaná rozhodčí doložka,
která stručně řečeno zajišťuje, že spory mezi kontrahenty budou řešeny nikoli
ve vleklém a komplikovaném soudním řízení, nýbrž v řízení rozhodčím
(arbitráži). Service Agreement jde však v tomto směru ještě dál, a to
zakotvením povinnosti pro toho, kdo si doménové jméno registruje, přiznat
pravomoc rozhodce i v případě, kdy nárok na užívání doménového jména vznese 3.
osoba. Shrnuto a podtrženo, dávají tato smluvní ujednání možnost komukoli
obrátit se s příslušným nárokem na mezinárodního arbitra. Není tedy třeba
složitě stopovat squattera, pak jej žalovat u soudu v jeho domovském státě, a v
případě úspěchu se ještě modlit, aby doménová autorita verdikt příslušného
soudu uznala a vykonala jej.


Jak na to

Pokud zjistíme, že někdo registroval pod generickou doménou první úrovně
doménové jméno, na jehož užívání máme oprávněný zájem, je cesta, jak se domoci
zrušení nebo převodu registrace, poměrně jednoduchá. Stačí podat žalobu
(stížnost complaint) k některému ze stálých rozhodčích soudů, jejichž
příslušnost se squatter zavázal uznat ve smlouvě o registraci doménového jména.
Nejznámější z těchto institucí je přitom stálý rozhodčí soud při světové
organizaci WIPO, který v současnosti řeší většinu takzvaných "doménových
sporů" (domain name disputes). Vzhledem k tomu, že počet podaných žalob za
posledních několik let narostl geometrickou řadou, má WIPO vypracován velice
flexibilní systém procedurálních pravidel, která řízení v mnohém usnadňují.
Mezi ně patří například komunikace prostřednictvím e-mailu nebo velice užitečný
institut takzvané formulářové žaloby. Stačí si přitom z domovských stránek WIPO
stáhnout formulář v některém z běžných textových formátů a pouze do něj doplnit
základní údaje, případně jednoduchá skutková tvrzení, a hotovou žalobu poslat
zpět e-mailem. Pak už zbývá jen zaplatit příslušný rozhodčí poplatek (sice
nikoli malý, to je však třeba brát jako daň za rychlost a flexibilitu
rozhodčího řízení) a čekat na vyřešení sporu. Rozhodce pak vyzve žalovaného,
aby se k návrhu vyjádřil, dá pak možnost vyjádřit se ještě žalobci a celé
řízení zakončí vydáním nálezu, který je bez průtahů uznán a vykonán doménovou
autoritou ICANN, respektive její servisní organizací Network Solutions, Inc.


Rozhodné skutečnosti

Úhelným kamenem celého řízení je samozřejmě to, zda squatter obsadil doménové
jméno oprávněně či nikoli. Za tím účelem je v dokumentu Uniform Domain Name
Dispute Resolution Policy (UDRP) formulováno několik znaků, jejichž naplnění je
k převodu nebo zrušení registrace vyžadováno. Žalobce tedy musí prokázat, že
kumulativně nastaly tyto skutečnosti:

1. doménové jméno je shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou nebo jiným
označením, k němuž má navrhovatel práva,

2. žalovaný nemá práva nebo oprávněné zájmy k předmětnému doménovému jménu a

3. žalovaný registroval a užívá doménové jméno ve zlé víře

Ad 1) je třeba prokázat oprávněný zájem žalobce na užívání předmětného
doménového jména. To lze nejlépe v případech, kdy je příslušné jméno
registrováno žalobci například jako ochranná známka nebo jiné zapsané označení.
Žalobce však může prokázat svůj zájem i na základě toho, že předmětné jméno
dlouhodobě užívá, nebo i za pomoci institutů národního právního řádu, které mu
právo na užívání jména zaručují bez ohledu na to, zda je zapsáno v některém
rejstříku či nikoli.

Ad 2) postačí, pokud prostým způsobem vyjádříme, že žalovaný žádná práva k
užívání jména nemá. Je pak na něm, aby prokázal opak, přičemž pokud se o to
pokusí, máme ještě před vydáním rozhodnutí možnost jeho argumenty zpochybnit ve
vyjádření, k němuž nás rozhodce vyzve.

Ad 3) je třeba prokázat takzvanou zlou víru žalovaného, tedy to, že žalovaný
jednal při registraci s úmyslem poškodit žalobce, nekalým způsobem se přiživit
na jeho pověsti nebo měl například v úmyslu žalobce vydírat. Prokazovat zlou
víru je z právního hlediska poměrně problematické, a tak UDRP formuluje
demonstrativním způsobem několik znaků, jejichž výskyt se považuje za doklad
existence zlé víry na straně žalovaného. Pro doložení zlé víry tak například
postačí prokázat, že žalovaný s úmyslem obohatit se nabídnul žalobci nebo
některému z jeho konkurentů doménové jméno k odprodeji.


Inspirace

Způsob, kterým funguje řešení sporů z doménových jmen s generickými doménami
první úrovně, by mohl sloužit za příklad nejedné národní doménové autoritě,
CZ-NIC nevyjímaje. Ve světě se navíc množí případy, kdy národní doménové
autority postupují podobně jako ICANN a sjednávají smlouvy podobné Service
Agreementu s rozhodčí doložkou, která zakládá pravomoc mezinárodního rozhodčího
soudu (nejčastěji právě soudu při WIPO). Jde jen o to pochopit, že hladké a
rychlé řešení sporů mezi provozovateli doménových jmen a 3. osobami přináší v
konečném důsledku užitek i samotné doménové autoritě, a že je tedy v jejím
zájmu touto otázkou se zabývat a neponechávat řešení problému doménových sporů
pouze na obecných právních nástrojích, tedy například jen na soudním řízení.