Televize v mobilu?

Když se dnes mluví o televizi v mobilu, člověku se nejčastěji vybaví technologie DVB-H a na ní postavená placená služba, provozovaná mobilními operátory. Jenže na tu si ještě nějakou dobu počkáme, alespoň v České republice. Naštěstí to ale není jediná varianta televize v mobilu: jinou dnes již běžně nabízí Telefónica O2 Czech Republic. A o další varianty se mohou postarat sami uživatelé, pokud mají dostatečně rychlé mobilní připojení.

Televize v mobilu je záležitostí, která může být velmi lákavá jak pro uživatele, tak pro mobilní operátory. Není divu, vždyť zákazníkům by poskytla dosud netušené možnosti sledování televizního vysílání a pro operátory by se mohla stát novým zdrojem zajímavých výnosů. Jenže: není televize v mobilu jako televize v mobilu. Již dnes se rýsují dvě základní varianty, a při troše dobré vůle by se dalo hovořit dokonce o třech.
Nejčastěji skloňovanou variantou „televize v mobilu“ je ta, která staví na technologii DVB-H (Digital Video Broadscasting for Handhelds). Je to vlastně obdoba klasického zemského vysílání, byť v digitální podobě a upraveného tak, aby přijímajícím koncovým zařízením mohl být mobilní telefon. Tedy zařízení, fungující na baterie a „za pochodu“ (tj. které se při příjmu pohybuje). Jinak je ale zachován princip tzv. broadcastingu, spočívající v šíření televizního signálu ze sítě pozemských vysílačů, a to ke všem přijímačům stejně. Jsou zde tedy zapotřebí vysílací kmitočty, podobně jako u klasického televizního vysílání, a ke každému přijímači je obecně dopravován stejný obsah (stejná skladba programů).
Druhou variantou „televize v mobilu“ je ta, která ke každému mobilnímu telefonu dopravuje „obraz i zvuk“ individuálně, prostřednictvím přenosových kapacit samotné mobilní sítě. Vzhledem ke kapacitním požadavkům je to realizovatelné jen v mobilních sítích 3. generace (známých také jako UMTS) a má to výhodu v tom, že každý uživatel může přijímat něco jiného (individuálního). Na druhou stranu to hodně zatěžuje samotnou mobilní síť (čím více uživatelů službu používá, tím je zátěž větší).
Významnou výhodou „UMTS varianty“ televize v mobilu je to, že nepotřebuje žádné vysílací frekvence (když obraz i zvuk přenáší jako „mobilní data“). Díky tomu může mobilní operátor spustit tuto variantu prakticky ihned, jakmile jeho 3G/UMTS síť funguje, a nemusí čekat na získání dalších vysílacích kmitočtů. V Česku tato varianta televize v mobilu už také nějakou chvíli existuje: přišel s ní 1. prosince 2005 tehdejší Eurotel, souběžně se spuštěním své UMTS sítě. A Telefónica O2 Czech Republic v poskytování této služby pochopitelně pokračuje pod názvem „Mobilní TV“.
V nabídce „Mobilní TV“ od TO2 CR najdeme programy ČT1, ČT2, ČT24, ČT4, Nova, Prima, TV Óčko, Eurosport a Meteo TV. Cena je závislá na době, po kterou může zákazník toto vysílání sledovat: na 24 hodin to stojí 20?Kč, na 7 dnů 75?Kč, a na celý měsíc 150?Kč.
Jak se ale stále jasněji ukazuje, tato „UMTS varianta“ je vhodná spíše pro video služby, které mají skutečně individuální charakter. Tedy zejména pro služby charakteru „na žádost“, v jejichž rámci může každý uživatel sledovat něco jiného, podle vlastního uvážení a zájmu. Z pohledu operátora je vhodné, aby to byly spíše jen kratší klipy, které zatěžují přenosové kapacity sítě jen dočasně, než souvislé televizní vysílání, jež síť zatěžuje trvale. Zřejmě i to je důvod, proč Telefónica tuto variantu televize do mobilu sice nabízí, ale tolik zase nepropaguje.
Samotné sledování videoklipů by přitom mohlo být považováno za samostatnou variantu „televize v mobilu“. To proto, že už nejde o videoobsah s pevným programovým schématem, který sestavuje někdo jiný než divák (a ten toto schéma nemůže nijak ovlivnit). I nová legislativa Evropské unie, konkrétně novela původní směrnice o „televizi bez hranic“ (pojmenovaná už jako směrnice „o audiovizuálních službách“) dnes rozlišuje mezi tzv. lineárním obsahem (s pevným programovým schématem) a obsahem nelineárním, který pevné programové schéma nemá a má naopak charakter „na žádost“.
Jenže: i sledování klipů na mobilu, jako „nelineární služba“, může mít dvě různé podoby. První z nich je ta, kdy vše zajišťuje mobilní operátor. On určuje nabídku klipů i jejich přenos (stažení), a on si také za jejich shlédnutí účtuje konkrétní cenu. Takto funguje například služba O2 Video od Telefóniky O2 Czech Republic.
Druhou variantou je využít nějakou „otevřenou“ zásobárnu videoklipů, jako je třeba známé YouTube (či u nás N-Joy) apod., a její obsah si prohlížet v mobilu. Nabídka bude určitě mnohem bohatší a sama o sobě zdarma. Ovšem potřebnou přenosovou kapacitu (vhodně dimenzované mobilní připojení) si už musí zákazník zajistit ve vlastní režii, a také samozřejmě zaplatit.

DVB-H? Ano, DVB-H!

Vraťme se ale zpět k technologii DVB-H. Ani ona není jedinou možností, jak realizovat tu variantu televizního vysílání pro mobily, která dopravuje stejný obsah najednou ke všem mobilům (a z hlediska zátěže jí je úplně jedno, kolik diváků vysílání sleduje současně). I zde existuje více technologií, které umožňují totéž. Například technologie DMB (Digital Multimedia Broadcasting), která je korejským pokračováním původně evropského projektu DAB (Digital Audio Broadcasting), či americká technologie MediaFlo, od společnosti Qualcomm.
Jenže Evropská unie, pyšná na úspěch „své“ technologie GSM, před časem oficiálně požehnala právě technologii DVB-H, jako „té pravé“ pro šíření lineárního obsahu do mobilů. Stalo se tak dosti nestandardním způsobem, když evropská komisařka Vivane Redingová na veletrhu CeBIT v roce 2007 jednoznačně deklarovala podporu technologii DVB-H:
„Průmysl by se měl sjednotit na jediném standardu. Jsem přesvědčena, že by to měla být rodina standardů DVB-H.“
Jakkoli je skutečně rozumné sjednotit se na jednom standardu, přece jen by to neměli být politici, kdo bude rozhodovat o tom, který standard by měl být tím pravým. Princip, označovaný jako princip technologické neutrality, neexistuje pro nic za nic. Měly by ho respektovat jak zákony (a být technologicky neutrální), tak i zákonodárci a politici.

Společný DVB-H multiplex

Pokud se ale oprostíme od aspektu porušení technologické neutrality, pak asi lze s výběrem evropské komisařky souhlasit. Technologii DVB-H si sama vybrala i většina mobilních operátorů v Evropě (i když ne všichni). Včetně českého T-Mobile, který je u nás asi největším proponentem a iniciátorem této varianty televizního vysílání pro mobily. Zbývající dva tuzemští mobilní operátoři s touto technologickou volbou nejspíše nemají žádný problém, nebo jej alespoň nedávají nijak najevo. Z ryze praktických důvodů se přitom musí všichni tři domluvit na stejné technologii. Ba co více: musí se domluvit i na sdílení společného DVB-H multiplexu.
Varianta televizního vysílání pro mobily, kterou DVB-H naplňuje (ta první, ve smyslu výše uvedeného členění) totiž předpokládá, že vlastní zvuk i obraz bude ke všem mobilům dopravován jinudy než přes mobilní síť a její přenosové kapacity. Bude to fungovat obdobně jako u klasického pozemního (terestrického) televizního vysílání: postaví se síť vysílačů, která bude mít potřebný dosah (vytvoří dostatečně husté pokrytí), dostane přidělené potřebné vysílací frekvence (kmitočty) a na nich bude vysílání šířit. A jelikož půjde již o digitální vysílání, bude zde více programů „zabaleno“ (sloučeno) do jednoho datového toku, který se obvykle označuje jako tzv. multiplex. V daném případě půjde o DVB-H multiplex.
Již dnes je ale jasné, že v Česku budou k dispozici frekvence jen na jeden DVB-H multiplex. Tedy alespoň v dohledné době. Z toho ale vyplývá velmi důležitý důsledek: všichni mobilní operátoři se budou muset domluvit na sdílení jediného DVB-H multiplexu. Další, neméně závažný důsledek je ten, že prostor pro nabídku programů je dán právě kapacitou tohoto jediného DVB-H multiplexu. V praxi to znamená nějakých 30 až 40 programů, neboť do DVB-H multiplexu se jich vejde přece jen více než do klasického DVB-T multiplexu.
Důvod je jednoduchý: v rámci DVB-H je obraz vysílán s podstatně menším rozlišením (nejčastěji 352 × 288 bodů) než u klasického televizního vysílání (720 x 576 v systému PAL). Díky tomu si vystačí jeden program v rámci DVB-H i s podstatně menším datovým tokem a adekvátně tomu se do stejně „širokého“ multiplexu se stejnou celkovou přenosovou kapacitou vejde i více programů. Ačkoli se konkrétní poměry mohou měnit, i v závislosti na použité kompresi, poměr by měl být až cca 1 : 10.
Dostupné informace přitom naznačují, že tuzemští operátoři se na sdílení společného DVB-H multiplexu již dohodli. Ačkoli podrobnosti jejich dohody nejsou známy, lze předpokládat, že určitá část programů bude společná, v multiplexu bude přenášena jen jednou, a bude se vyskytovat v nabídce každého z operátorů. Půjde zcela určitě o ty programy, které operátoři musí šířit povinně (za zákona), v rámci povinnosti označované jako „must carry“. Plus další programy, na kterých se operátoři shodnou. Vedle toho pak asi bude mít každý z nich vyhrazen určitý prostor ve společném multiplexu, v jehož rámci bude moci přenášet další programy, které již budou pro jeho nabídku specifické.

Kdy budou kmitočty pro DVB-H?

Největší otazník tak dosud visí nad tím, kdy se podaří získat kmitočty (frekvence), potřebné pro šíření společného DVB-H multiplexu. Český telekomunikační úřad již dal opakovaně najevo, že potřebné kmitočty uvolní. Dokonce deklaroval, že vypíše výběrové řízení na subjekt, který bude moci postavit síť vysílačů pro DVB-H a tyto kmitočty v ní použít. Jenže ani ČTÚ nemá potřebné kmitočty někde v rukávu či v šuplíku, připravené k okamžitému použití. Půjde totiž o kmitočty, které jsou dnes ještě používány k jinému účelu (k šíření stávajícího analogového vysílání) a budou teprve muset být uvolněny, v rámci procesu digitalizace pozemního vysílání.
Faktického uvolnění potřebných kmitočtů se tak dočkáme až s vypnutím příslušných analogových vysílačů. Kdy se tak stane, je zatím také otázkou. To proto, že „jízdní řád digitalizace“, jímž je dokument s názvem „Technický plán přechodu“ (TPP), se stále ještě přepracovává a mohl by být projednán a schválen vládou snad někdy koncem března (v lepším případě). I pak ale nemusí být ještě vůbec jasno, protože celý technický plán je složitou konstrukcí, jejíž realizace závisí i na tom, zda s plánem budou souhlasit i další subjekty, včetně celoplošných komerčních televizí (Nova a Prima). A hlavně zda ony uvolní ty kmitočty, které dnes používají pro své analogové vysílání. Pokud se tak stane, mají za to slíbené bonusové digitální licence. Ale pokud tak neučiní, což také nelze vyloučit, celý jízdní řád by byl dosti nabourán a další postup by musel být značnou improvizací. Je docela dobře možné, že v takovém případě by se potřebné kmitočty pro DVB-H multiplex vůbec nemusely najít.
Z toho pohledu se novoroční výrok šéfa českého T-Mobile o tom, že televize v mobilu (na bázi DVB-H) by mohla být spuštěna ještě koncem letošního roku (tj. roku 2008), zdá být až příliš optimistický. Nejprve totiž musí proběhnout již zmiňované výběrové řízení na kmitočty pro DVB-H – a ČTU již dal najevo, že jej nevypíše dříve než ve třetím čtvrtletí, až bude známo, jak dopadl technický plán přechodu. Ale i pak to bude stále znamenat jen to, že bude jasné, kdy se potřebné kmitočty uvolní – a ne že už budou skutečně uvolněny. K tomu může dojít podstatně později, třeba až v roce 2010. Případně ještě později, pokud dojde na nejméně optimistické scénáře, předpokládající protahování celého procesu digitalizace.
Celá digitalizace není zdaleka jen o technologiích vysílání a o efektivnějším využití spektra, ale také o dělení celého reklamního koláče, resp. z něj pocházejících výnosů. Stávajícím velkým hráčům samozřejmě jde o to, aby si zachovali, či nejlépe ještě upevnili své pozice a svůj rozhodující podíl na tomto koláči. A ne o to, aby se skrze vrátka digitálního vysílání k prostřenému stolu dostali ještě další lační jedlíci. Ať již noví držitelé digitálních licencí na (klasické) televizní vysílání, či mobilní operátoři, toužící přiživit se na televizním vysílání do mobilů. 8 0130ZAJ ?

Digitalizace se může divákům pěkně prodražit

Diváci si od digitalizace obvykle slibují jen samé přednosti a přínosy. Zejména větší nabídku programů a kvalitnější obraz. Praxe však může být i dosti odlišná, a diváci to mohou pocítit (nejenom) na své peněžence.
Asi nejvíce nepříjemné může být zjištění, že konkrétní lokalita „vypadla“ z digitálního pokrytí. Tedy že někdo dosud bez větších problémů přijímal zemské analogové vysílání, ale po přechodu na zemské digitální vysílání již nebude v jeho dosahu. Důvodem je to, že „digitální pokrytí“ může být menší než původní pokrytí analogové. Je totiž dražší, a tak se vysílatelům nevyplatí jej tolik „zahušťovat“. Divákům, kterých se to dotkne, pak nezbývá, než se poohlédnout po jiném způsobu příjmu. Nejspíše satelitním, protože kabelové televize v odlehlejších lokalitách nejspíše také nebude k dispozici.
Ovšem i ten, kdo stále bude v dosahu zemského digitálního vysílání, s tím bude mít určité výdaje. Musí si totiž pořídit nezbytný set-top box, který předřadí před svůj (analogový) televizní přijímač, aby dokázal přijímat digitální vysílání. V zásadě nejde o nic jiného než o krabičku, která přijímá digitální multiplex, dokáže z něj extrahovat jeden konkrétní program a ten pak v analogové podobě předat klasickému televiznímu přijímači k zobrazení. Není přitom žádný problém rozvést tento výstup ze set-top boxu tak, aby se příslušný program dal sledovat na více televizních přijímačích současně. Jenže, a to je velmi důležité: bude to vždy stejný program! Aby bylo možné sledovat na každé televizi jiný program, je nutné ke každé z nich pořídit samostatný set-top box!
Ještě komplikovanější to je u přípojek kabelové televize. Také ty se digitalizují, a také zde jsou zapotřebí (kabelové) set-top boxy. Má-li mít každý televizní přijímač možnost sledovat samostatný program, musí také mít vlastní set-top box. Jenže kabelové set-top boxy se neprodávají volně, doslova „jako housky na krámě“, jako je tomu u set-top boxů pro zemské (terestrické) vysílání. Snad všichni kabeloví operátoři u nás vyžadují, aby si jejich zákazníci pořizovali potřebné set-top boxy jen od nich (a mají to pojištěno tím, že s jinými set-top boxy jejich síť odmítne komunikovat).
V praxi pak ale záleží na tom, za jakých podmínek kabeloví operátoři potřebné set-top boxy svým zákazníkům poskytují. Zda je i prodávají, nebo pouze pronajímají za určitý měsíční poplatek.
A také co a jak zákazník platí za programovou nabídku, kterou bude moci přes takovýto set-top box přijímat.
Například náš největší kabelový operátor, UPC, set-top boxy neprodává, ale pouze pronajímá. V současné době za 90 Kč měsíčně, s tím, že první set-top box do domácnosti je již zahrnut v ceně příslušné (digitální) programové nabídky. Jenže ta je v základních variantách přesně o 100 Kč dražší než srovnatelná analogová nabídka. Přitom na dalších set-top boxech (za 90 Kč měsíčně každý) je u UPC vždy dostupná právě ta programové nabídka, kterou si daný zákazník (domácnost) platí.
Jinou strategii aplikuje moravský SelfServis ve své síti MoraviaNet. Set-top boxy zákazníkům prodává, za jednorázovou částku. Pak je ale nutí, aby si ke každému z nich pořídili (a hlavně platili) samostatnou programovou nabídku. Ta pak může být pro každý set-top box v domácnosti různá.
Ovšem pro zákazníka, který byl z analogového kabelového vysílání zvyklý na možnost připojit si tolik televizních přijímačů, kolik chtěl (resp. kolik mu dovolil útlum na kabelových rozvodech),
je to dosti zásadní změna, kterou může pociťovat značně nelibě,
a v důsledku toho vnímat digitalizaci v kabelových sítích negativně. Na druhou stranu se tím ale kabelové přípojky dostávají na úroveň satelitního příjmu, kde obdobný princip (možnost sledování jen jednoho programu v rámci jedné služby) platil odjakživa. A stejně tak platí i u nejnovější varianty šíření televizního vysílání, kterou je IPTV. Zde je to dokonce ještě „přísnější“ v tom, že skrze příslušnou přípojku k zákazníkovi „proudí“ vždy jen jeden program, kvůli omezené přenosové kapacitě. Takže přidávání dalších set-top boxů nepřipadá v úvahu.