Soldier of Fortune
Pokud jde o ustřelování končetin lidského těla, série Soldier of Fortune je jednoznačně jedničkou ve svém oboru. Nejefektivnější způsob, jak v této hře eliminovat protivníka a zároveň jej trochu potrápit, je ustřelit mu nohy, bez nichž se dokáže jen bezmocně plazit po zemi ve vlastním tratolišti krve, či ruce, jejichž náhlá nepřítomnost znemožní držet zbraň.
Už první díl Soldier of Fortune vzbuzoval pozornost, jelikož sázel především na brutalitu, která ho doprovází do dnešní doby a je pro něj charakteristická. Někteří mladší jedinci ale měli smůlu, tedy pokud se našel rodič, který využil možnosti rodičovského zámku a ve hře vypnul tyto krvavé lázně a navíc celý proces zahesloval. „Tati, ale bez toho ustřelování hlav a pitvání nožem mě to nebaví, prosím, odemkni mi to!“ mohlo zaznít v některých domácnostech.
Série Solder of Fortune má prozatím tři díly a to s tím, že detailnost, co se zohavování těl týče, postupně gradovala. První a druhé vydání, v němž jste se mimochodem ocitli i v Praze (ehm, spíše v Rusku) byly povětšinou hodnoceny nadprůměrně. Zatím poslední pokračování s podtitutelm Payback, však sérii místo pořádného znovuzrození tak trochu spíše pohřbilo. Na druhou stranu si ale zachovalo svou klasickou tvář a nabídlo velkou porci brutálních okamžiků. Uvidíme do budoucna, zdali se ještě Soldier of Fortune vrátí ve své plné síle. Do zapomnění však tato série jen tak neupadne.
Video:
Postal
Titul Postal by v tomto žebříčku rozhodně neměl chybět. Už první díl (1997) se vyznačoval jistou dávkou brutality. Postal 2 poté plně ve třetím rozměru oživl znovu a s ještě větší razancí se vrátil na monitory osobních počítačů. První pokračování této naprosto zvrácené hry vyšlo roku 2003, přičemž v několika zemích bylo dokonce i zakázáno a vyslechlo si nejednu negativní kritiku. U nás se ale Postal zabydlel a s nálepkou 18+ se prodává do dnešní doby.
Hlavní "hrdina" se jmenuje Postal Dude. Není to ale chlapík jako každý jiný. Nebere si žádné servítky, lidský, ale i zvířecí život, je mu naprosto lhostejný. Živou kočku dokáže použít jako tlumič u brokovnice, kolemjdoucí bezdůvodně zastřelí, polije benzínem a zapálí, sem tam si na někoho hodí ostré nůžky nebo ufikne hlavu lopatou. Když má ale Dude něco udělat, tak to také splní. Sežene tak například několik podpisů k petici nebo třeba dojde do krámu pro mléko - a pokud chce, dokáže i slušně zaplatit, aniž by prodejci ustřelil hlavu. Přesně tohle a mnohem více zažijete ve hře Postal 2 - tedy samé nechutnosti a naprosté šílenosti, do kterých hráč ale není úplně tak nucen, někdy je to jeho vlastní volba.
Pokud se vás někdo zeptá, zdali v nějaké hře můžete močit, kopat do lidí, zahradnickými nůžkami jim ustřihnout hlavu, krávě vrazit do řitního otvoru kladivo, svým vlastním zapříčiněním vidět kolemjdoucí zvracet, odpověď bude jednoznačná – jedině Postal! Tedy respektive jeho první pokračování a datadisk nazvaný Apocalypse Weekend. Tuto hru lze tak doporučit jen lidem vlastnících opravdu silný žaludek. Na konec ještě menší poznámka. Postal se objevil i na stříbrném plátně. Stejnojmenný snímek zrežíroval před dvěma lety známý Uwe Boll.
Video:
The Punisher
Že vám Punisher nic neříká? A co třeba Kat? Mnohým se již jistě rozsvítilo a vzpomenou na jedněmi zatracovaný, druhými vyzdvihovaný akční snímek z roku 2004. S prvním filmovým zpracováním se objevil Punisher také v herní podobě, kdy se sice nejednalo o kdovíjaké veledílo, ale svůj účel nenáročně a hlavně naprosto brutálním způsobem pobavit hráče, nadmíru splnilo.
Zápletka nebyla nijak originální, ale zase evokovala k tolik potřebné rozzlobenosti. Zvláštní agent Frank Castle totiž přišel o rodinu a tím ztratil smysl života. Rozhodl se k jedinému - odplatě. Rozzuřený a nelítostný tak kráčí vpřed pomstě. Bez slitování nemilosrdně zlikviduje každého, který se mu postaví do cesty. Ten, kdo od něj schytá kulku do hlavy nebo je mu zlomen vaz, má ještě velké štěstí.
Ostatním nepřátelům, a že jich není málo, totiž neváhá zapíchnout dýku do ucha, hodit do rukou svoji brokovnici a poté vrazit nůž mezi oči, přiložit pistoli do mezinoží a vysřelit, rozmlátit hlavu o fontánu, či je za živa hodit do rozžhavené pece, strčit plamenomet do pusy a zmáčknout spoušť, vrazit do očí hřebíky, nabodnout na sloní kel, zatopit si s nimi v krbu, jejich hlavu potopit do vody s piraňami a to zdaleka ještě není vše.
Možnost likvidace nepřátel tak byla velice různorodá a některé způsoby zabití mnohdy ve hrách do oné doby ani nevídané. Jedna z nejlepších scén celého herního Kata byla ta, v níž se hlavní hrdina ukryl při pohřebním obřadu v rakvi nebožtíka, následně odklopil víko, a všechny bezbranné v místnosti zlikvidoval.
Video:
Manhunt
Manhunt se snad už stal synonymem pro virtuální násilí nejvyššího kalibru. Ocitáte se zde v nevšední reality-show, kde nemáte za úkol zhubnout, zlepšit způsob podnikání své vlastní restaurace, ani si najít mámu či tátu, nebo trávit několik měsíců zavřeni v luxusní vile. Půjde tu o něco úplně jiného - a sice o vraždění ve stylu stealth akce.
V roli odsouzence k smrti Jamese Earla Cashe, se namísto v pekle ocitnete na jakémsi utajovaném místě, temném a prohnilém městě, kde se vyskytují i ostatní vězni, kteří také už dávno neměli jevit jakékoliv známky života. Na každém kroku číhá nebezpečí, a to právě v podobě Cashových “kolegů”, kteří se zde neváhají sdružovat i do početnějších skupinek. Pouliční gangy, ale i policisty je nutné sprovodit ze světa, a to za přítomnosti kamer, jež zaznamenávají veškerý hráčův pohyb a činy.
Protivníky lze likvidovat různými způsoby. Buď se k nim můžete tiše připlížit a zezadu jim nasadit igelitový sáček na hlavu, zlomit vaz, obuškem či kladivem rozmlátit hlavu, motorovou pilou rozpárat břicho, nebo třeba ostřejší stranu páčidla zabodnout do krku. Druhou variantou je hlučnější souboj muže proti muži – popřípadě proti skupince chuligánů. Ovšem pozor. Stačí totiž pár ran a už ležíte nehybní na zemi. Veškeré brutální zákroky jsou k vidění v následujícím videu.
Video:
Carmageddon
Krvavé závody. Přesně tak by se dal krátce charakterizovat herní titul Carmageddon (1997), v tehdejší době vlastně nejkontroverznější hra, která sklízela obrovskou vlnu negativní kritiky. Úkolem každého jezdce bylo především ničit, bourat a zabíjet. Přejížděli se nejenom nevinní chodci, ale i zombíci či bučící krávy. Najíždělo se do protivníků ve stylu Destruction Derby a to vše za doprovodu drsné rockové hudby, která navozovala tu pravou, naprosto šílenou zábavu.
Carmageddon ale nestrhával pozornost pouze svou brutalitou. Na tehdejší poměry disponoval neobvyklou svobodu ježdění – prakticky jste mohli strhnout volant kamkoli se vám v dané mapě zachtělo. A s čím se vlastně závodilo? Rozhodně ne s klasikou. Automobily (sportovní vozy, tahače, monster trucky...) byly nejrůzněji upravovány, nechyběly vrtáky umístěné na předních částech, možnost rozdávání smrtelných elektrických šoků nebo se dala použít odstrkávající pružina na dotěrné protihráče. Mohlo se jezdit na souši i ve vodě, nechyběly skokánky, závodilo se jak v centru města nebo dole, tak na fotbalovém hřišti, venkově, a to za noci, dne, deště, sněhu i krásného slunného odpoledne.
V levém horním rohu se také vyskytovala malá specialitka v podobě kamery namířené na jezdce. Mohli jste tak sledovat jeho nejrůznější výrazy a grimasy, které byly většinou hodně bláznivé – ku příkladu při bourání ve vysoké rychlosti do zdi jezdec vykulil oči natolik, že mu málem vypadly z důlků.
Video:
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU