True Crime: Streets of L. A.

Rádi byste se přestěhovali do Los Angeles, ale povalujete se doma za pecí a nemáte peníze na letenku? Trénujete pilně kung-fu, chodíte na castingy a doufáte, že jednou budete účinkovat ve velkofilmu režírovaném slavným Johnem Woo, zatím jste však nedostali ani mizernou roličku v televizní reklamě? Uvažujete snad o službách v řadách naší chrabré policie a o pronásledování ruských mafiánských gangů, ale bojíte se i sami v koupelně? Nevadí, teď můžete mít tohle všechno najednou, stačí si zahrát True Crime.

Co je to herní styl zvaný „městská akce“, snad nemusíme dlouze vysvětlovat, to se každý dovtípí už ze samotného označení šuplíku, kam titul po dohrání uložíte k ledu. No, uložíte k ledu, jak který... Třeba takové Vice City ze série Grand Theft Auto tam hned tak hodit nemusíte, i po dokončení hlavní dějové linie vám totiž nabídne spoustu zábavy – hledání skrytých bonusových balíčků, taxikaření, zachraňování nemocných se sanitním vozem, pronásledování hříšníků spolu s policisty, dealování drog, skupování budov, hromadění peněz a také spousty různorodých vedlejších misí. K naprosté extázi v něm chybí pouze multiplayer a taky by se šikly lépe zpracované souboje muže proti muži.

Pohádka o pejskovi a kočičce

Divíte se, proč tady zabíráme cenné místo připomínáním něčeho, co většina z vás dobře zná? Nedá se nic dělat, ale inspirace v sérii GTA je u True Crime natolik zjevná, že jsme si to pro srovnání nemohli odpustit.

True Crime: Streets of L. A. je v zásadě povedený slepenec všemožných nápadů a především ověřených herních mechanismů. Největší díl vývojáři vzali z GTA, kapánek „vykradli“ Maxe Payna, támhle se zase inspirovali v konzolové akci Getaway a do hry se dostalo něco i ze Splinter Cell, Dead to Rights a série Metal Gear Solid. Scénáristé naplnili svoji videotéku „béčkovými“ filmy hongkongské produkce, nezapomněli ani na Velké nesnáze v Malé Číně a taky si přečetli pár „chandlerovek“. Pak každý napsal seznam nápadů na kus papíru, všichni si v hospodě dali pár piv a splácali True Crime. Ano, snažili se, to se jim nedá upřít, ale někdy méně znamená více a je lepší necpat do hry úplně všechno, ale naopak pořádně vyladit to málo, na čem stavíte. Dort, do kterého naházíte párky, kulajdu a žemlovku, nebude nikdy skutečnou lahůdkou. Ale dost filozofování a pojďme se podívat na to, jak se True Crime hraje.

Dva špatné konce a jeden dobrý

Abychom vás moc nepopletli, tak vám radši hned řekneme čistou pravdu: True Crime není zas tak špatná hra. Jenomže on by vlastně každý vydávaný titul měl být dobrý, takže se raději podrobněji zaměříme na těch několik minusů, které mu srážejí cenná procenta v hodnocení. A nedá se nic dělat, vždycky si na nějaké jiné hře ukážeme příklad, jak by to mohlo vypadat o něco lépe. Koneckonců, když už vývojáři někde něco odkoukali, musejí teď počítat s tím, že se bude porovnávat.

Scénář nebo, chcete-li, příběh si zaslouží asi nejméně kritiky. Jestli se při návštěvě Los Angeles budete procházet jenom po pečlivě hlídaném Beverly Hills, pravděpodobně na žádný zločin nenarazíte, ale jinak „město andělů“ neřestí přímo přetéká. Kromě obvyklých zlodějíčků, násilníků a rváčů bojují o místo na slunci organizované mafiánské gangy. Italská Cosa nostra už není v módě, teď frčí hlavně ruské a čínské spolky, zápasící mezi sebou o každičkou ulici. Náš hrdina – policista Nick Kang – se rozhodl, že bude nemilosrdně a za každých okolností potírat zločin, podobně jako jeho otec. Tak, a nyní se dostáváme ke klíčovému bodu celé akce. Záleží totiž na tom, jestli se rozhodnete být „hodný“, nebo „zlý“ polda. Buď provinilci ukážete odznak, případně ještě vystřelíte do vzduchu, a pak mu nasadíte pouta, nebo se s nikým nebudete mazlit a podržíte se zásady „mrtvý nemůže vypovídat proti mně“. Symbol na obrazovce se zbarvuje do hodné zelené nebo zlé červené – podle toho, jaký styl jste si zvolili.

Zajímavé, že? Jenomže jako nemilosrdný drsoň nemáte možnost hru dokončit! No, abychom to vysvětlili, dokončíte ji, ale špatně. Nechápete? Představte si příběh jako silnici s odbočkami. Na rozcestí se ovšem nemůžete rozhodnout, kudy pojedete – dobrák jede rovně, cholerik musí odbočit a vjet do slepé uličky. Abyste se dostali ke skutečnému závěru, musíte prostě postupovat podle správných policejních zásad, tečka. Upřímně řečeno, nepřijde nám to jako šťastné řešení. Zajímavější by bylo, kdyby se vedlejší dějová linie napojila zpět na hlavní a následovalo by několik závěrů zhruba po stejné době strávené u počítače.

Scénáristé se nás takto nejspíš snaží donutit k opakovanému hraní, jenže jejich pokus má nepříjemné důsledky. Devět lidí z deseti se napoprvé po nějakých třech hodinách dostane ke špatnému konci a diví se, že je True Crime tak krátký. Při hře samotné totiž máte možnost mise, které se vám nepovede splnit, odklepnout, a posunout se tak v ději kupředu. Jenomže dokončení všech úkolů je podmínkou pro úspěšný postup. Na tom by nebylo nic špatného, pokud by zvědavost nesváděla k rychlé akci, a tedy k neodvratnému špatnému konci. Navíc není třeba hrát vše znovu (proč taky, když je to celé naskriptováno a vy víte, co bude dál), ale stačí zopakovat neúspěšný úkol, a je to. Když vás ale ve Vice City nebavilo plnění nějaké mise, mohli jste skočit po něčem jiném a potom se k ní zase vrátit; tady nic podobného možné není. Jedete striktně lineárně a je to docela škoda. Příběh se větví jen na dvou místech, což zrovna moc volnosti nenabízí. Scénáristé také mohli vynechat několik nadpřirozených a nepřirozených úchylností v závěru, odkoukaných z filmu Velké nesnáze v Malé Číně, jež celý „film“ z drsné americké školy ponižují na nereálnou fantasy pohádku. No, třeba se vám to bude líbit.

Turistův trenažér

Za co si True Crime zaslouží ocenění, je poměrně přesně okopírované Los Angeles. Virtuální projížďka je skutečně parádní, souhlasí i názvy ulic a na svých místech jsou také všechny hlavní architektonické objekty. Můžete brázdit Sunset, Hollywood Boulevard nebo Melrose, najdete zde i Convention Centre v Downtownu, kde se koná veletrh E3, a nájezdy na dálnice jsou stejně nepřehledné jako ve skutečnosti. Na konci Franklin Avenue je nalevo kostel, napravo benzínka a na druhé straně křižovatky malé parkoviště u čínského bufetu, kde vám večer za dva dolary našlapou misku pochoutkami tak, že si zbytek dáte k snídani. Smůla ovšem je, že s naprostou většinou města se během hry vůbec neseznámíte. Opět tady platí, že méně by znamenalo více.

Ve Vice City jste po několika hodinách přestali bloudit a cítili jste se tam jako doma. Virtuální Los Angeles ve hře celé neprojedete (po nějakých deseti hodinách jsme z něj neviděli ani polovinu), a pokud neznáte jeho skutečnou předlohu jako svoje boty, nemáte šanci si všechny ulice zapamatovat. Stejně je vám úplně jedno, kudy zrovna jedete, orientovat se budete podle malinké mapky v levém dolním rohu obrazovky, kde zelená šipka označuje cíl cesty, a ten je třeba udržet ve směru jízdy. Navíc některé „časovky“, v nichž je třeba dorazit na místo určení ve vražedném limitu, ztroskotají pouze na tom, že těsně před cílem nenajdete potřebnou odbočku nebo se zamotáte v uličkách. Pouze ve volnějších misích lze město trochu prozkoumat a připravte se na to, že cesta z jednoho konce na druhý vám zabere přes dvacet minut svižné jízdy.

Když jste v Mafii projeli na červenou, případně překročili povolenou rychlost, dostali jste se do problémů. V True Crime klidně způsobíte hromadnou bouračku a všem je to buřt, hlídkující policisty aby člověk hledal v pravé poledne s lucernou. Asi proto, že je Nick sám policista, může porušovat předpisy. A když už auto promění v hromadu šrotu, klidně „jménem zákona“ zkonfiskuje jiné.

S jízdou souvisejí i další neduhy. Velice nepříjemné je „doskakování“ grafiky – když prcháte před pronásledovateli, chcete si zkrátit cestu mezi domy a do poslední chvíle to vypadá, že je tam volný průjezd, zničehonic se před vámi zhmotní zeď a... prásk! Stejně tak je krajně podezřelé, že lehce prorazíte ocelovou bránu, avšak neprojedete skrz živý plot. A když už jsme u toho – pronásledovatelé vás stíhají spořádaně po ulicích, ovšem jakmile uhnete do zástavby, bezradně bloudí kolem. Párkrát jsme jim dokonce unikli tak, že naše vozidlo skončilo na střeše a místo očekávaného nápisu „mise neúspěšná“ se auto reinkarnovalo na druhé straně bloku, stačilo odbočit za roh - a vítězství bylo naše. V porovnání s tuhostí některých soubojů, o nichž bude řeč dále, je to k smíchu.

Rána mezi oči

Přeskočme z Vice City do akční střílečky Max Payne, na níž si se slzou v oku vzpomenete při soubojích. Ne že by ty zdejší byly vyloženě špatné, ale na Maxe prostě nemají. Zaměřování zbraní není moc přesné a jejich sbírání je vyloženě nešikovné. Pokud nechcete používat jenom svoji malinkou a nevýkonnou pistolku, stačí zvednout třeba pořádný kulomet, který zůstal po odstřeleném gangsterovi. Jenomže se musíte postavit těsně k němu, stisknout akční klávesu a Nick ho potom nohou „elegantně“ nadhodí do vzduchu a chytí. Vypadá to sice jako pěkná frajeřinka, ale je to poooomalé až hanba.

Ve hře najdete kromě základních pistolí také lehké samopaly, těžké kulomety, brokovnice, kuši a odstřelovačku. Pro přesnější míření by se mohlo zdát výhodné přepnutí do first person pohledu, ale zaměřování je zdlouhavé, a když chytíte kulku, najednou se koukáte na strop, a než vrátíte pohled dolů, už držíte další. Je zde i bullet-time, který je asi nejlépe zpracovanou složkou boje se střelnými zbraněmi a při potyčkách s větší přesilou se bez něj prakticky neobejdete. Střílet lze samozřejmě i za jízdy. Nick jednoduše vystrčí ruku z okénka a vy myší ovládáte zaměřování. Stačí se přiblížit na dostatečnou vzdálenost k ujíždějícímu automobilu a sypat do něj olovo, dokud nezastaví nebo neexploduje. Elegantnější je ovšem v zaměřovacím módu prostřelit pneumatiku.

Mnohem lépe jsou zpracované kung-fu souboje, které se tak stávají snad nejpřitažlivější částí hry. I když, rýpněme si, třeba v Dead to Rights byly pestřejší a nápaditější. Zde máte ze začátku k dispozici pouze tři klávesy pro úder, kop a kop ve výskoku, teprve později máte možnost se při tréninku naučit několik komb pro zajímavější a především účinnější chvaty. Po celkem krátkém čase ale zjistíte, že ze začátku zábavné rvačky se stávají velice jednotvárnými. Levou rukou tisknete klávesu pro vykrývání úderů a pravou to šijete do nepřítele hlava nehlava. Ještě horší je to s logikou – když se jednou rukou kryjete, tak nemůžete zároveň druhou útočit, což je ve skutečné bitce nepředstavitelné. Nick navíc občas zcela záhadně vykrývá i útoky, které jsou na něj vedené zezadu, a holou rukou dokáže odrazit i útok katanou. Teď je nejvyšší čas zmínit chvílemi naprosto otřesnou práci kamery, která Nicka zabírá z těch nejnevhodnějších úhlů, kdy můžete zkontrolovat jeho hladce oholenou tvář, ale odkud se blíží soupeř, to opravdu netušíte. Stalo se nám také, že kamera proletěla zdí nebo se zasekla v rohu místnosti.

Příjemné je, že můžete protivníkovi vyrazit z ruky zbraň a pak ji použít, nebo sebrat třeba baseballovou pálku, povalující se na zemi. Když zasadíte soupeři několik šikovně mířených úderů, napůl jej omráčíte a následně na klávesnici vyrobíte speciální kombo, kterým mu uberete notnou dávku zdraví. Inteligence soupeřů je kolísavá, někdy se na vás sesypou ze všech stran a navzájem si pomáhají, jindy se některý zapomene kdesi v rohu a nechá vás nemilosrdně masakrovat svého kolegu. Většinu soubojů celkem pohodlně zvládnete, ale narazíte i na nepříjemné bouchače, které zdoláte až třeba popatnácté. A opakování celé části hry, než se k nim dostanete, zase tak moc zábavné není. Ještě jsme se totiž nezmínili o systému ukládání, jenž je „konzolový“ – hra se ukládá pouze mezi misemi.

Zbabělý policista

Další kapitolkou jsou „stealth“ mise, při nichž se musíte nepozorovaně proplížit mezi hlídkujícími strážemi. Tady se vývojáři zhlédli ve Splinter Cell, ale jak už to tak v True Crime chodí, zase se jim nepodařilo originál předstihnout. Nemáte možnost využívat stínů, Nick se pouze dokáže přitisknout ke zdi nebo se skrčit za bedny. Ve vhodnou chvíli, když je k vám hlídka zády, se k ní připlížíte, a buďto jí zlomíte vaz (špatný polda), nebo ji omráčíte (dobrý polda). A ejhle – tělo se v okamžiku rozplyne ve vzduchu. Zásadní otázka při stealth misích však zní: „Proč je vůbec musí Nick absolvovat?“ Pokud se chce totiž dostat třeba do ruského klubu, proč se nesmí prozradit, když uvnitř popadne zbraň a všechny postřílí? A když už je prozrazen, proč nevytáhne bouchačku, ale zbaběle se vzdá bez boje? Jako policista by snad měl i mít jiné možnosti. Sbohem, herní logiko…

Co s volnými víkendy

Teď bychom se mohli podívat na skladbu misí. Ponecháme stranou příběh a najednou zjistíme, že úkoly samotné zase tak pestré nejsou. Většinou někam jedete, pak se buďto prostřílíte, nebo proplížíte dovnitř, následuje pěstní souboj a na konci úrovně boss. Ačkoliv děj nabídne několik překvapivých zvratů, jednotlivé zpracování a styl misí už bohužel ne. Najdou se samozřejmě i výjimky – nepozorované sledování zkorumpovaného policisty nebo naopak ujíždění v obrněném voze, ale tolik jich zase není. Chtělo to více různorodých úkolů a výsledek mohl být daleko lepší.

V přestávkách mezi misemi si na chvíli Nick oddechne od hlavní dějové linie a může se zapojit do potírání pouličního zločinu. Na policejní frekvenci vyslechne výzvu k zásahu, na mapce se objeví červený bod a hurá do akce. Jenomže… Buď pronásleduje piráty silnic a zloděje aut, nebo se zapojí do pouliční rvačky. Kde jsou dealeři drog? Co záchrana rukojmích? Opilci a exhibicionisté? Ochrana svědků? Bankovní přepadení? Jestli to ve hře někde je, tak je to natolik pečlivě schované, že jsme na nic podobného za celou dobu nenarazili. Život řadového pochůzkáře se tedy Nickovi brzy omrzí a raději se zase vrátí k důležitějším úkolům; zvlášť když ho při zatýkání provinilce v klidu přejede policejní hlídka. Veselejší je to v bonusových misích, kdy si Nick může tréninkem vylepšit střelbu, naučit se lépe ovládat řízení vozidel nebo odkoukat nějaké ty bojové finty.

Pěkné, ale…

Teď to vypadá, že jsme True Crime pěkně natrhli triko. A proč ne, když je co kritizovat. Co naplat, že se docela dobře hraje a že se vývojáři snažili do něj nacpat co nejvíce různorodé zábavy, když skoro nic nedotáhli do konce a všude jsou chyby. Navíc nám True Crime nenabídne nic nového, co už jsme neviděli někde jinde v lepším provedení. Kde jsou desítky zábavných úkolů a vedlejších misí z Vice City? Taxikaření, hašení požárů, jízdy linkovými autobusy, létání vrtulníkem, rozvážení pizzy a další vychytávky? Zrovna tohle se okopírovat mohlo. I když jste hlavní příběh ve Vice City dohráli do konce, vydrželo vám na další týdny právě díky dalším možnostem, které se v něm skrývaly. Od True Crime jsme čekali více procent ve verdiktu, možná je těžké si to přiznat, ale je to tak. Nejdůležitější je celkový dojem ze hry, a ten je tak nějak rozpačitý. Škoda, veliká škoda…

Výrobce: Luxoflux

Vydavatel: Activision

Distributor pro ČR: Cenega Czech

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.activision.com/microsite/truecrime

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 800 MHz, 128 MB RAM, HDD 3,5 GB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,8 GHz, 512 MB RAM, HDD 3,5 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Je to, jako když se těšíte na vepřové hody, a místo toho dostanete jenom jednu jitrnici. Sice voňavou, ale neslanou a trochu přepepřenou. Ach jo…

Hodncení: 76 %